Hranice života

McGregor a Gosling predvádzajú slušné výkony, no mám pocit, akoby ich snaha vyšla na prázdno, pretože to tajomno, ktoré by tu malo hrať hlavnú úlohu, nie je také strhujúce ako si tvorcovia určite želali. Divák je tu pomerne dlho mimo, možno až pridlho, čo ma s vláčnym tempom pomaly začalo rozčuľovať. Celý čas sa nám režisér snaží nahovoriť, že sledujeme niečo výnimočné, ale jeho rukopis je neistý, jednotvárny a hlavne bez akejkoľvek gradácie deja. Chýbajú scény, alebo aspoň jedna, ktorá by vás chytila pod krk a nepustila. N.Watts si určite zaslúžila väčší priestor, aspoň som si to želal, pretože film som chcel vidieť hlavne kvôli nej. M. Forster nedokázal udržať kontrolu nad tajomnosťou a hraním sa na umenie, pretože pomedzi prsty mu ušlo to podstatné - vyrozprávať príbeh. 60%. (17.11.2011)

Čítanková exhibice filmových postupů, které vypadají zatraceně cool. Paradox je, že závěr, který vám vysvětlí, co jste to vlastně viděli, redukuje všechny významové roviny filmu na pouhé "vysvětlující pojítka". I z hlediska žánrového je konec jaksi zbytečný - Hranice života se snaží zařadit se ke skupině filmů, jejichž závěr přináší divákovi prozření a přehodnocení celého filmu (podobně jako Šestý smysl, Vesnice atd.). Divák však není koncem překvapen, protože do sebe zahleděná forma mu už od začátku říká, že něco takového na něj na konci čeká. Pokud bych měl srovnávat například s tvorbou Davida Lynche (jehož jméno je zde v komentářích hojně skloňováno) najdu mnoho podobných postupů, které však mají naprosto jiné vyznění a funkci. Hranice života je čistě racionální film, který má všechny své stylistické výstřelky odůvodněny. Lynch naopak využívá těchto postupů naprosto svévolně a bezdůvodně (například pouze na principu asociací) a dosahuje tím přesahu (transcendence). V Hranici je vše však vykalkulováno do posledního detailu, takže pokud si film několikrát pustíte, veškeré jednání a postavy si budete moct logicky odůvodnit. To u Lynche nebudete moct nikdy a proto si i myslím, že Lynch je daleko víc zábavnější a nabízí i opakovaně hutný zážitek. Neodpustím si na závěr ještě lehké přirovnání: Hranice života je jak matematický příklad - složitý a komplexní. Pokud ho však už jednou spočítáte a dojdete k výsledku, nemáte důvod proč se k němu vracet a dále se jím zabývat... (03.12.2008)

Do veľmi zvláštnej hodnotiacej pozície som sa dostal po dopozeraní nového Forsterovho snímku. Mnohí porovnávajú a dávajú do protikladov jeho obsah a formu. Každopádne, obidva celky sú nápadmi až príliš preplnené a natoľko intenzívne, až ma neraz odradzovali. Napriek tomu som našiel vo filme prvky, ktoré dosiahli v mojom pohľade pocit filmového uspokojenia. Nebude to ani záverom, aj keď aj ten je znova znamenite zavŕšený. Takže aj keď viem, že k dokonalosti tu veľa chýba a film akoby ani nikam nesmeroval, musím ísť aspoň na 75%. A to som ešte odmyslel perfektné herecké výkony, s ktorými som dopredu rátal. 80%. (24.02.2008)

Jasně, Forster měl za lubem natočit neo-Lynchovinu, což se mi dařilo nějakých 90 minut, ale při tom závěru a trochu, přiznejme si, suchém rozluštění to nedopadlo nejlíp. A ten, kdo ten závěr nepochopil - tak to toho upřímně lituji, protože je dement. Hádanka na konec. Víte proč všichni tak rádi obsazují Naomi Watts? Protože umí skvěle hrát, a to bohužel jako jedna z mála. :-) (28.11.2009)

Ha, tyhle surrealistické hříčky já můžu. Už jenom proto, že jsou většinou vizuálně mimořádně vynalézavé a zajímavé (třeba o střihové složce tohohle snímku by se dala napsat pěkná esej). Přirovnání k Lynchovi určitě sedí, už jenom proto, že je film (IMHO) interpretovatelný podle nimlich stejného klíče jako Davidovo Mulholland dr. To ale nezamená, že by ho Forster nějak vykrádal, rozhodně ne formou. Je sice fakt, že na Lynche v těchhle psycholgických mystifikacích ještě nemá (některým scénám chybí ta správná , "lynchovská" šťáva), ale kdo má, že... Atmosféra je příjemně mrazivá, narace čím dál zamotanější a realita se čím dál víc roztéká. Hodně mi taky pomohlo herecké obsazení, Ewan a Naomi patří k mým vůbec nejoblíbenějším hercům, a i když se nijak extrémně nevytáhli, rozhodně se nemají za co stydět. Nejvíc tu tedy vynikne Ryan Gosling, kterému Forster svěřil herecky nejvděčnější postavu, psychicky zničeného Henryho. Užil jsem si to a vůbec se nebudu bránit druhému chodu. 70% (17.06.2007)