Hrabě Drakula

Temné chodby zámku, zdanlivo obývanom len jediným záhadným človekom, sa pre hosťa stávajú novým tajuplným svetom. Postupne o ňom zisťuje skutočnosti, ktorým sa dá ťažko uveriť, aj keď ich vidí na vlastné oči. Nevesty temnoty sa mu zobrazia ako hologram - neuveriteľne skutočne a predsa nereálne. Vie, že z tohto hrôzostrašného miesta neodíde živý, ak sa neodhodlá podstúpiť nebezpečný útek. Postretne ho vtedy závan šťastia v podobe straty pamäte a záchrany v dostatočnej vzdialenosti. Keď doma rozpráva priateľom, že jediné, čo si odniesol z toho ďalekého miesta, je nejasná spomienka s prímesou zlého pocitu, netuší, aký obchod stihol na svojej neblahej ceste uzavrieť. Londýn má totiž nového nájomníka, ktorý šíri svoju nadľudskú moc zovretím bezmocného hrdla obetí vo svojich lačných tesákoch. Tak, toľko k svetoznámemu príbehu, ktorý mal v tomto československom spracovaní výbornú atmosféru, desivosť dopĺňal navyše prvok, aký som v iných verziách, myslím, nevidel - unášanie detí upírmi, no miestami to na mňa pôsobilo amatérsky. A to sa netýka len trikov, ako tvrdia niektorí, ale aj problému, ktorý by som práve tu nečakal - neisté herectvo. Od začiatku som sa nevedel zbaviť pocitu, že herci nevedia poriadne artikulovať. Ak za to môže nedokonalosť zachovanej zvukovej stopy, beriem späť, ale myslím si, že keby išlo len o túto malichernosť, dokázal by som to rozpoznať. (21.05.2015)

byla jsem na Drákulovi s partou dětí v létě,u babičky na prázdninách....my děti jsme ten film těžce prožívaly...takže to překvapení,když jsme druhý den Drákulu potkaly mezi dveřma Jednoty,jak si jde pro rohlíky,to si určitě umíte představit ....babička mi potom řekla,že snad pan Racek jezdí kousek odtud na chalupu či co :-) (05.02.2012)

Výborné televizní zpracování Stokerova hororu, chvílemi jsem si i říkal, že je snad lepší než ten hammerovský Fisherův či Herzogův Nosferatu s Klausem Kinskim. Režisérce Anně Procházkové se s minimálními prostředky podařilo dosáhnout ponuré atmosféry (m. j. též díky jednoduché, ale sugestivní hudbě Miloše Holečka) i napětí, které se uvolní až v úplném závěru. Jedna z nejlepších českých inscenací podle literární klasiky, velmi dobrý přepis Oldřicha Železného. Snad nejslabší stránkou jsou kostýmy (jež má na svědomí Jarmila Konečná), a to v případě Míny, která jakoby na sobě měla sexy svetr dle módy "Pražského jara". (28.06.2007)

Televizní adaptace klasického Stokerova románu je sice nadmíru skromná – nedisponuje přemírou efektních triků, ani dokonalým technickým zázemím – ale přesto se může pyšnit patřičnou hororovou atmosférou a vynikajícími hereckými výkony. Vskutku démonického Ilju Racka, který svou postavu zčásti modeluje vlastně "jen" pomocí charismatického hlasu, skvěle doplňují mladinká Hana Maciuchová, Jiří Zahajský a Ota Sklenčka v roli Van Helsinga, věhlasného profesora a vymítače upírů. A tak to, co Česká televize nabídla, je až překvapivě silné a v daných podmínkách vlastně velmi zdařilé. Je to podstatně víc, než jsme mohli čekat. (02.08.2018)

Nemůžu tomuto snímku upřít jistou dávku napětí, ale v míře, jenž mu dovoluje doba natočení. Většina filmu je ale až příliš statická. V hlasech herců není poznat dynamika, je to suchá, monotónní citace naučeného textu. Co mi zvedlo žaludek nebyla upířina, ale dětský pláč a přirozeně to, co se s těmi dětmi ve filmu dělo. Na tohle mám své senzory citlivější víc, než bych si přála. Nicméně musím ocenit, že se v sedmdesátých letech do natáčení Stokerova románu vůbec pustili. Ilja Racek byl jako vousatý démon přesvědčivý, měl temný, podmanivý hlas a celé to doplňovala ponurá zimní atmosféra. Na zavalitého Otu Sklenčku jsem si v podobě Van Helsinga nemohla zvyknout. Přičítám to charismatickému, mladému Hughovi Jackmanovi. Jakmile se řekne "Van Helsing", vidím jeho. Hudba, triky ... no, co na to říct. Možná jen to, že už jsme uměli v té době točit mnohem kvalitnější filmy. Ke zhlédnutí zde. (04.12.2014)