Invictus: Neporažený

Nelson Mandela je výzva. Jeho život přímo řve po převedení na filmové plátno. Eastwood mohl natočit hollywoodsky megalomanskou, glorifikující podívanou. Stačilo využít Mandelovo nespravedlivé uvěznění, vyždímat divácky přitažlivé téma apartheidu a natočit jiný Hotel Rwanda. Ono vlastně stačilo sáhnout po kterékoli ze životních kapitol tohoto jihoafrického bojovníka za lidská práva a jistě by se začal rýsovat nový Oskary ověnčený Schindler. Eastwood si ale vybral úplně jinou cestu. Nečekaně umně zakomponoval geniální jemnost Mandelova politického smýšlení do kulis bojovného, energií přetékajícího chuligánského ragby. Jako v každém sportovním dramatu (nebudeme si nalhávat, že Invictus do této kategorie nespadá) i tady se děj často pohybuje na hranici patosu, ale vše je vždy vyváženo přirozeností Freemanova křehkého projevu. Výtky o předvídatelnosti děje rozhodně nejsou na místě! Přece jen se pohybujeme v historických, tudíž všeobecně známých faktech. Pro mě jsou to plnohodnoté **** a nebýt toporného bezksichta Damona, dám i tu pátou. (02.01.2010)

C. Eastwood už snáď ani nedokáže natočiť horší ako priemerný film. Aj keď je to predsa len o niečo slabší kúsok ako jeho posledné filmy, stále je to výborné. Hviezdnemu obsadeniu jednoznačne dominuje M. Freeman , o ktorom sa pred rokmi sám Mandela vyjadril, že ak by ho niekto mal hrať, tak jedine Freeman. Skromného, slušného a poctivého Mandelu stvárnil Freeman skutočne presvedčivo. Nik okrem Mandelu neverí , že úspech v rugby dokáže spojiť rozdelenú a rozhádanú krajinu. Hádam, aspoň diváci v našich končinách nepochybujú, že je to tak. Spomeňte si na futbal či hokej. Hlavne vďaka Freemanovi sa film príjemne pozerá a aj humor a nečakané adrenalínové prekvapenia, ktoré ako prezident svojim ochrankárom pripraví /lietadlo nad štadiónom/, pôsobia sviežo a nevtieravo.80%. (31.08.2010)

Zvláštní jeví se na pohled symbióza politického dramatu se sportovním filmem a přesto se Eastwoodovi podařilo důstojné spojení obého. Prostor mezi sportem a politikou především líčí osobnost Nelsona Mandely jako politika obrovské mravní síly, jehož hlavním tužbou je stmelení národa rozeštvaného apartheidem a obavami z věcí příštích. Člověka spravedlivého, který nehledá mstu, ale porozumění. Člověka, který věří, že i sportovní vítězství může pomoci zklidnění napjaté vnitropolitické situace. Nu, zde je snad film (nikoliv zřejmě skutečný Mandela) naivní až příliš - nevěřím na přetrvání pout, které vytvořilo něco tak prchavého jako zlatá medaile. Naivní je zřejmě uvědoměle, jak lze tušit např. z občas zabíraných novinových titulků ("Kriminalita v JAR stoupá"), což mé protesty samozřejmě zmenšuje. Druhé ohnisko filmu leží v samotném rugby a i přes autentickou historicitu mi tato složka film kazí. Klasická cesta outsidera na vrchol, byť se skutečně odehrála, je tu vyzdůrazňována pro mě přehnanými prostředky: mýtizací finálového soupeře a přetaženou počáteční kritikou týmu (hlavní kritik plive jed jak kobra). Okoukané mi připadají scény líčení sportovního ducha a jeho posilování. Snad se tu negativně projevuje i moje averze k vrcholovému sportu jako takovému. Svým způsobem je to vlastně malý zázrak, že uděluji sportovnímu filmu silné ***. To se neděje často. (29.03.2010)

Tak tohle jsem od Eastwooda nečekal ani v těch nejhorších snech. Něco podobného se snad nevidí ani na Nově v dvoudílném německém megafilmu. Od sportovního žánru se nějaký ten patos a citové vydírání očekává, ale to co zde Clint předvedl, to hluboce překračuje hranice dobrého vkusu a je mi úplně jedno, do jaké míry jde o rekonstrukci. Prvních pár desítek minut jsem trpělivě čekal, kdy se konečně začne něco dít, kdy nám přestanou tlouct do hlavy, že rugby je jediný způsob jak sjednotit národ a kdy Mandela přestane mluvit ve filozofických frázích o budoucnosti, bratrství a víře (jeho první rozhovor s kapitánem rugbyového týmu je asi nejkreténštěji napsaná smrtelně vážně míněná scéna jakou jsem poslední dobou v áčkovém filmu viděl). Nestalo se, rugbysti vyhráli a film skončil stejně hloupě jako začal, akorát se všichni usmívali, měli se rádi bez ohledu na rasu a postavení a asi se i vymítila chudoba a AIDS. Mandela je ve Freemanově podání tak přehnaně úžasný přemoudřelý vševědoucí superstařík, až mi lezl fest na nervy, stejně jako všechny ostatní postavy, prodělávající tu ohromě originální proměnu z odpůrců na fanoušky. Scény ze hřiště jsou nevídaně nudné, přiznám se, že pravidlům moc nerozumím a rugbyový zápas jsem nikdy celý neviděl, ale zde jsem si připadal jako když koukám do pogujícího kotle pod pódiem Visacího zámku kolem druhý ráno – dvacítka oplácaných třicátníků těžkopádně vykopává nohama, postrkujují se, občas nějakej upadne a pak se strhne mela, při které se tahají za trička. Jenže tady u toho nadšeně křičí přeplněný stadión a vlastně i celá Afrika. Mám právě podezření, že z mnohamiliardového rozpočtu zrovna probíhajícího MS ve fotbale pořádaného JAR šlo pár milionů právě do Eastwoodovi kapsy, aby ještě před zahájením šampionátu natočil tento propagandistický film, abychom my všichni potenciální návštěvnící viděli, že se nemáme čeho obávat, JAR je v dobrých rukou a ulice jsou bezpečné, protože dobrá hra nasytí hladové. Naštěstí domácí nepostoupí ani ze skupiny, takže se snad za pár let nedočkáme podobně oslavného blábolu – to máte za ty zkurvený vuvuzely. (22.06.2010)

Když už si nějaký režisér nastaví svoji laťku kvality vysoko, je těžké pak sledovat jeho film, který spíše zapadá do průměru. Herci nezklamali a dialogy jsou skvěle napsané. Co věta od Mandely, to nezapomenutelný citát obsahující moudro. Až mi bylo líto, že Eastwood nenatočil vězeňské drama Mandelova pobytu ve vězení. Ragby mi nic neříká a doteď jsem nepochopil z filmu pravidla. A že to budou zvláštní pravidla, když se obyčejný fotbalový tým dostane na vrchol jen díky jednomu setkání kapitána týmu s prezidentem a prohození několika slov. Avšak už několik lidí dokázalo z ničeho, udělat něco. A tento film je jedním připomenutí z mnoha těchto příběhů. (03.01.2010)