Nine

Muzikál s přesahem nebo spontánností to sice není, ale úplná prohra také ne. Jen si to kolem nás prosviští a moc toho pro nás nemá. Zvolená forma ani příliš neumožňuje rozjet nějaké blyštivé choreografické orgie, Nine se tak drolí na sled scén, které mají proměnlivou kvalitu. Rob Marshall si za to může sám, sám si lehce mdlou formu zvolil. Hlavní hrdina bojuje s prázdnotou a celkovou krizí. Osobní i tvůrčí. Jak je nejistá jeho budoucnost, je nejistá i režie a celkové vedení bezdějového příběhu. Navoněné, nevýrazné, archaické se spoustou hereckých es – mezi kterými se musí líbit osa Penélope Cruz – podvazky – korzet. Moc se mi zamlouvala i Marion Cotillard a pochopitelně samotný Daniel Day-Lewis. Rozehrané je to každopádně zajímavě, ve výsledku ale prázdné. (18.02.2013)

Jistě vás také navnadil výživný trailer, plný rázných rytmů a řady slavných hereček. Sestříhaný je přímo dokonale. Kostýmů se ujala osvědčená Colleen Atwood, který získala dva Oscary za Chicago a Gejšu. Kulisy a dekorace připomenou (mé milované) Chicago, ještě aby ne – pracoval na nich tentýž člověk. Tímto ale výčet kladů téměř končí. Aby Marshall podtrhl atmosféru Itálie a jejích obyvatel mluvících anglicky, najal si hodně italských herců, Francouzku Marion Cotillard a Španělku Penelope Cruz. Jejich akcenty jsou roztomilé, a to je tak vše. Největší problém Nine je scénář. Nekoná se žádné drama, děj nikam negraduje, jen tak vegetuje a po čase nudí. Taneční a hudební čísla film absolutně nikam neposouvají. Jejich vkládání působí násilně, nedotaženě. Většina písniček je velmi nevýrazných. Day-Lewis zpívá (respektive recituje), seč může, ale já jsem mu jeho rozpolcenost nevěřila ani na chvíli. Když mi v Chicagu při písni Mr. Cellophane o nevěrné manželce Roxie běhal mráz po zádech, tak při písni Luisy o záletném Guidovi jsem cítila naprosto nulové emoce a nudu, byť svůj pěvecký talent herečka předvedla už ve filmu Edith Piaf. A nominaci na Oscara za song Take it all nechápu už vůbec. Tanečnice jsou krásné, kostýmy úžasné, ale k dokonalosti čísla Cell block tango se to ani trochu neblíží. Postavy se rozezpívají naprosto v nevhodných chvílích a jejich intimní citové výpovědi jsou zcela o ničem./// Když zazní už v traileru avizovaná píseň Be Italian, kterou zpívá Fergie, (členka skupiny Black Eyed Peas), začne mít Nine konečně nějaké koule. Fergie má vskutku obdivuhodný hlasový fond (a není na rozdíl od zbytku ženského ansámblu naprosto plochá). Věříte jí, že je jednou z postav, která zásadně ovlivnila nábožensky přísně vychovávaného Guida. Jenže celkový výsledek je upachtěný, suchopárný a bez emocí. (02.03.2010)

Poměrně negativní přijetí Nine může mít na svědomí jeho komplikovaná forma, která je nepřijatelná pro „běžného diváka“, ale zároveň je komplikovaná jiným způsobem než 8 ½ a tím si zavírá cestu i u cinefilních vyznavačů Felliniho. Nine se dá považovat za jednu z interpretací 8 ½, která ovšem zase vytváří nové významy a ukazuje různé postupy. V popředí je muž, okolo kterého se rozehrává několik muzikálových výstupů, které pracují zcela samostatně, odlišené jsou jak herečkami, tak i žánrově. Jejich propojení v rámci děje je spíše volné a fungují spíše jako konkrétní hudební výstupy. Marshall zde naplno využívá divadelní prostor, který ale zároveň obohacuje filmovými postupy. Glamour, erotika, konstruovanost, cirkusovost. Pokud chceme srovnávat, tak je užitečnější se odprostit od Felliniho a místo toho se obracet spíše k jednotlivým verzím z Broadwaye (1982 a 2003) nebo k jiným muzikálům. Berlinale 2010 (27.02.2010)

Nine spolehlivě splnilo moje očekávání. Ačkoli nemám muzikály dvakrát v lásce, tady mě většina muzikálních čísel bavila. Ta silnější byla chytlavá a měla šmrnc, slabší jen poněkud zaplňovala místo. To samé platí o herečkách(Cotillard vyborná; Kidman mdlá). Daniel Day-Lewis jako vždy podal velmi sympatický výkon. V podstatě ale film funguje dobře a jeho dvě hodiny uběhnou jako voda. (19.02.2010)

Vizuálně fantastické, a to nemyslím ani tak kameru, jako práci světla a stínu, filtry, využití B&W, efekty (kouř, pára), celkovou kompozici (především ve scénách s lešením, tedy na "place"). Hudebně napůl, některé písničky absolutně mimo, jiné ale byly oživením a ze soundtracku se dá čerpat. Už jsem si skoro (až na výjimky) zvykl, že u muzikálů je děj až na posledním místě, takže ani tady jsem neměl problém. Day-Lewis je tu typologicky trochu podobný Billymu Bobu Thorntonovi (vůbec jsem Daniela nepoznal), ale naštěstí pro mě je mi jako herec sympatičtější. Mimochodem, toho Boba si tu taky umím představit, Daniel je ale určitě vhodnější. Z dámského zastoupením nejvíc potěšil "návrat" Nicole Kidman, která takto připomněla své geniální účinkování v Moulin Rouge, stále zpívá s přehledem nejlíp ze všech. (18.04.2010)