Polytechnika

Ano reálná syrovost byla skvělá volba pro zpracování takového masakr. Jen kurva do prdele proč, se to celý vyprávělo v nesouvislým příběhu. Já vím, že to bylo vyprávění z hlediska více osob, více dějů, ale někdy jsem si vysloveně říkal "cože ?" například střih a "výfuk" . Jinak doufám, že v Kanadě mají policii, protože od prvního výstřelu čas ubíhal a ubíhal a ubíhal. (19.02.2018)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $1,418,304║Tržby Celosvetovo $1,418,304▐ Denis Villeneuve si veru nevyberá moc ľahké témy a opäť ponúkne dosť ťažkú udalosť, opierajúcu sa o skutočný krutý incident, minimum dialógov, odzbrojujúci vizuál, hmatateľná krutosť, dokonca vytvorí aj malú mozaiku ciest osudu založenú na určitých drobnostiach, ktoré ovplyvňujú práve pocity diváka, silná vec /80%/ (24.10.2013)

Villeneuve se u tohoto smutného příběhu kanadských dějin vysloveně vyřádil. Nejen, že si pohrál s černobílým filtrem, ale ještě k tomu do 70ti minut dokázal dát tolik emocí, že i když mi ty postavy nic moc neříkali, tak jsem ke konci filmu byl emocionálně úplně v prdeli. A to i přesto, že jsem tušil, co se bude dít. Zároveň jsem se ale snažil pochopit, co má útočník v hlavě a to jsem nakonec nepochopil. Takže nakonec depresivní průměr za tři brokovnice. Nedoporučuji pouštět před spaním. (20.02.2018)

Vyčítat filmu, že ke svému předmětu přistupuje sentimentálně a že nepřináší nic jiného než ostatní snímky pojednávající o střelbách na školách, je neadekvátní, protože "Polytechnika" není zamýšlená pro festivalový trh, nýbrž vznikla především pro Kanadu, potažmo Québec. Film otevírá mnohaleté tabu střelby na tamní polytechnice, což nevyhnutelně předjímá tryznu i pozitivní vyznění pro budoucnost zasažených. Přesto Villeneuve dokáže do filmu dostat i mrazivý pocit z náhlého prolomení obyčejné každodennosti do ztráty bezpečí vnímaného jako samozřejmost (nejen v paralyzující úvodní sekvenci). Abstraktně vyšinutá, ale důsledně naplňovaná motivace vraha navíc celému dění dodává hororový nádech (ve smyslu rozpadu racionality). Šovinistické východisko se překlápí do tradiční polarizace mužů a žen coby pachatelů násilí a nositelek života, což na jedné straně lze vnímat konzervativně, ale právě kontrast dvou zatvrzelých ideálů vlastně odkrývá jejich sílu, která se může vést libovolným směrem a k protilehlým cílům. (09.07.2011)

(46. MFFKV) Nejednat se o novinářskou projekci, pravděpodobně neudržím dekórum a propuknu ve smích. Možná to je ale dáno jenom tím, že mi uniká několik věcí. Jednak nechápu, proč v roce 2009 vznikne film na téma "student zabije ve škole několik spolustudentů/spolustudentek", když jsou události v Columbine passé. Jednak, pokud odhlédnu od zvolené látky, nerozumím tomu, proč přijít s něčím, co svým zpracováním stojí daleko za snímky se stejnou problematikou. Formálně je POLYTECHNIKA sice zajímavá, ale nepřijde mi nejšťastnější kombinovat autentické pojetí (odpoutaná dokumentární kamera a černobílý materiál) s výrazně filmově stylizovanými postupy (užití hudby s ušislyšnou snahou o vyvolání patřičné emoce na straně diváka), protože to vede k estetizování násilí. Střídání vypravěčských hledisek by mohlo vést k možnosti nahlédnout na danou věci i z pozice vraha, ale nakonec je ona multiplicita pohledů redukována závěrečným komentářem mimo obraz a nápisem v titulcích do podoby jednostraně feminnistického uměleckého kýče, který pomíjí, že během dané události zemřely nejenom ženy. Vyfabulování daných událostí, což je odůvodněno úctou k rodinám zemřelých, mohlo dopadnout i jinak, než jako tezovité dílo, které komplexní otázky redukuje do pouhých emocí a banálních symbolů či metafor. Nemůžu se zbavit pocitu, že Denis Villeneuve točí v posledních letech ukázkové midculty. (06.07.2011)