Není čas zemřít

Bond už by rád byl jenom Jamesem (nula nula sedmičkou už ani být nemůže, z důvodu, kvůli kterému začne půlce ČSFD cukat v oku). Jenomže aby jej tak někdo vnímal, bude muset přerušit své hemingwayovské rybaření v Karibiku a vrátit se k práci, která jej v minulosti o všechny blízké připravila. Jako drama muže dohánějícího ztracené roky a hledajícího vzájemnost je No Time To Die nejuspokojivější. Bond si zkouší nové role, což Craigovi dává příležitost k nuancovanějšímu herectví. Pro intenzitu emocí, které dokáže párkrát vzbudit, by ani nevadilo, že film kvůli příklonu k melodramatu působí oproti vynikajícímu a nevypočitatelnému Spectre dost usedle. Jenomže tvůrci na demontáž bondovského univerza v předchozím dílu zároveň zareagovali snahou dát Bonda znovu dohromady – nabídnout všechno, co na postavě a franšíze měl kdo kdy rád –, která jde v mnohém proti snaze vytvořit vcelku komorní a dojemný portrét rozpolceného hrdiny. Abychom zjistili, jak Bond své dilema vyřeší, budeme muset přetrpět další pásmo odkazů k událostem a lokacím starých bondovek, trapné figurkaření, cheesy repliky po likvidaci zlosynů, zdlouhavé a nenápadité akční scény, které svou přepáleností místy připomínají Rychle a zběsile, i nevýrazného padoucha, jehož žvanění o rodičích je jen nepatrně snesitelnější než žvanění o rostlinách, které vypěstoval na své zahrádce. Nejvíc rozpolcený tak nakonec není Bond, ale film rozbíhající se paralelně do dvou různých směrů. Ze všech bondovek s Craigem mě tohohle rozpačitého kočkopsa nejmíň láká vidět podruhé. (29.09.2021)

Rise of Skywalker bondovskýho vesmíru. Nesmyslný, překýčovaný melodrama, ve kterým nefunguje chemie klíčových postav a ve kterým se zahazuje vše z minulosti ve prospěch generickýho finále s tragicky směšným Malekem. Jediný záběr na fotku Vesper a slovní výměna s Felixem vydají emocionálně za hodinu s capartem a uplakanou pipinou, co má školy, ale ne antikoncepci. (02.10.2021)

Méně je nakonec více, ale chápu snahu o to, aby poslední kapitola jedné nezaměnitelné éry měla všechno. Včetně dvou Bondovek v jediném filmu. Protože tohle je drásavá součást fyzického období - a přesto je zde záporák s plánem megalomanským, že připomíná dávno zapomenuté scenáristické formy. Zároveň je to pořád série s 007 - a přesto přichází dialogy na témata, která v ní nikdy předtím nebyla. Ať se na výsledek dívám z libovolného konce, je z Času podívaná jiná, než jsem čekal. A to je právě největší výhrou i prohrou zároveň. Naráží totiž na vlastní serializaci, kdy jen horko těžko vyrovnává finále Skyfall nebo tíživou gradaci Spectre, ale i na ně na samém konci, v neudýchatelném finiši na schodech dosáhne a přinese jeden z vrcholů právě končící pentalogie. Je sice škoda, že finální hrozbou je právě Safin, který ztrácí proti hrozivosti nebo schopnostem zlosynů předchozích, ale díky tomu, že proti němu stojí Daniel Craig, se na to zapomíná o něco snadněji. Ony s přibývajícím věkem stále jemnější herecké nuance je radost sledovat. Až tak moc, že bych si tuto patnáctiletku kdykoli zopakoval jako ten nejvelkolepější seriál. Mám na to všechen čas na světě. (08.11.2021)

Po projekci jsem tomu napálil plnou a spokojeně vychutnával dozvuky zážitku přeplněného testosteronem i adrenalinem, abych druhý den začal mírně váhat ve prospěch „objektivních poznatků“, že to má dost jalového záporáka a mnohdy až přehnaně urputnou snahu dotáhnou všechny linie z předchozích štací. Jenže tohle je láska, čistá a upřímná. Spectre mohlo být plnohodnotným epilogem a díky za to, že není. Daniel Craig si v No time do die došel pro komplexní rozlučku, která oplývá velkými emocemi, které se rvou o místo v divácké přízni s absolutně archetypální bondovkou ze staré školy, kde svou úlohu do puntíku plní právě výše zmíněný záporák s naprosto „full-retarted“ motivací a Q servírující hračky, kterým se o necelou dekádu dříve vysmíval. Fukunaga to láduje v neskutečném rytmu (ten tolikrát zmiňovaný výpadek tempa uprostřed filmu máte kde, vážení?) a všechno nechává běžet v naprosto vymazleném a kompaktním celku, kde není prostor pro vrcholy a propady, ale promyšlenou souhru citových výlevů a fantastické akce. T. C. může viset pod vrtulníkem a padá mi brada, ale když si potem a krví zbrocený Craig na jeden kamerový zátah vyšlápne schodiště, přičemž mu přihrává hřmotná Zimmerova hudba (opuštěný ostrov, hello Modern Warfare!), pořád vím, který agent s povolením suplovat buldozer, u mě bude už navždy nejvíc. (26.10.2021)

Nechci být úplně za přísňáka, má to své hodně dobré momenty, ale ta délka je vražedná. Jestli jsem měl pocit, že Craig už minule ve Spectre natahoval čas a že jej to asi úplně už nenaplňovalo být v této roli, téhle nejnovější Bondovky se u mě ten pocit dostavoval zpočátku téměř pořád. Pokud mi ve Spectre vadil například Waltz, tak tady, strčí Maleka hravě do kapsy. Rami je absolutně nejslabší a nejméně charismatický Craigův protivník za celou sérii. Pokus s novým 007 se mě vůbec nelíbil. Co to jako mělo proboha znamenat? Bond v tomhle díle ze sebe sloupl poslední kousky nepropustné slupky, takže je vlastně i docela příjemné ho sledovat v otcovském módu, jenže se člověk těžko smiřuje s faktem, že zrovna Rami Malek je ten protivník, který mu vystaví definitivní stopku. Určitě nemůžu tento díl hodnotit jako povedený. Možná jej vidím o malinko slabší než Spectre. Na Skyfall nebo Casino se kouká z hodně velké vzdálenosti. 70% (28.03.2022)