Smrt na Nilu

Jsem opojen vizuální stránkou filmu i soundtrack Patrick Doylea se mě velmi líbil. Rovněž režie si dává tu dobovku vysloveně jako luxusní dezertík, co ale těžce vydýchávám jsou slzy Hercule Poirota i kdyby, i kdyby tak aby si takový detektiv vylíval srdíčko první poběhlici v případu, to nemůžou myslet tvůrci vážně, přitom ten čb prolog z minulosti Hercula mě zaujal, ale city uměle vytvořený pro sentimální publikum s plnou hubou poprcornu a kýblem coly v ruce, to tě není důstojný Kenny. (23.02.2022)

To že jsem divný úchylák je o mě tak nějak všeobecně známo, takže hlavní otázkou pro mě u tohohle filmu nebyla věrnost/kvalita předlohy, nebo snad herecké výkony a výprava, ale... Knír. V prvním díle mě svojí megalomancí šíleně iritoval a strhával hrozně moc mojí pozornosti, což říkám jako člověk, co má sám na tváři dost divnou vousověc, ale zde... Puf, je sice pořád hrozně divně dvojitý a vypadá jako dva různě velké umělé kníry přilepené na sobě, ale je menší, usedlejší a konečně jsem si mohl opravdu užít film. A ten samotný je fajn, je to sice dost zlámané v kostech, ale když je něco adaptace číslo 5239, tak mi to nějak už moc nevadí, celé je to velké a opulentní, jako velká filmová, dobová detektivka funkční a Poirot je fajn, přestože scénárista si znovu neopustil zbytečnou akci tam, kde jsou jen šedé buňky, aneb Poirot by fakt neměl házet sekáčkem na maso a zaseknout jej do futer. (28.06.2022)

Kenneth Branagh moc dobře ví, co dělá. Divákům servíruje moderní, zároveň však staromilské pojetí klasické detektivky, kde se nikam nespěchá a logika je až na prvním místě. Chytrá režie a lahůdková vizuální stránka umocňují už tak silný dojem, jemuž škodí snad jen poněkud roztahaná první polovina. Více zde. (12.02.2022)

Vizuálně poutavý film s monumentální scenérií z Egypta. Ano, hezky se na to koukalo a ostatně, rozplétat nějaký zamotaný případ vraždy je samo o sobě zábavné (neznala jsem vyústění předlohy, takže jsem se mohla nechat překvapit). Bohužel je to ale na můj vkus příběh hodně povrchní a přehnaný. Už jsem se od minulého dílu smířila s tím, že ztvárnění Hercula Poirota Kennethem Branaghem mi prostě nesedne, ale tentokrát jsem došla k názoru, že mi vlastně nesedne celé to pojetí filmu, zkrátka jeho styl. Je mi jasné, že to byl nejspíš záměr, ale u kriminálního / detektivního žánru osobně preferuju příběhy zasazené více do reality, s uvěřitelnějšími, lidsky opravdovějšími postavami. Tohle provedení je pro mě až příliš teatrální a melodramatické. Postavy fungují spíše jako takové figurky, se kterými se divák příliš neztotožní. Navíc oproti Vraždě v Orient expresu, zde není ani tak silný závěr, ba co víc, finální rozuzlení, se kterým přichází postava Poirota, aby konečně všem vyjevil, jak a čí rukou se věci udály, je jaksi neúplné a děravé. U některých jeho závěrů chybí vysvětlit, jak k nim vůbec došel. Myslím si, že tenhle velký moment detektivních příběhů je tady od toho, aby hrdina vysvětlil vše včetně myšlenkového procesu, který ho k tomu poznání dovedl, a všechno tak krásně do sebe zapadlo. Jenže v tomto případě je divák postavený před hotovou věc - Poirot nám povypráví, jak se všechno událo, ale ne u všech věcí je jasné, jak se jich dovtípil... Za mě je tedy vyústění nedostačující a poměrně slabé. Z filmu jde cítit "snaha o efekt", ale efekt a teatrálnost jen kryjí plytkost příběhu. Takový dojem to na mě dělalo, ale jsem schopná uznat, že tohle je i věc vkusu. Mně tento styl nesedí, ale i tak si myslím, že to není špatný film. Jako "oddychová" zábava s hezkým vizuálem a výpravou to splnilo účel. Také se dá vyzvednout chytlavý soundtrack. ~(3,3★)~ (17.02.2022)

V opět nádherném, velkorysém, sytivém, bravurním koncertním nasnímání nám Branagh předvádí hry lásky šálivé a marnou lásky snahu ve vší kráse i krutosti, lesku i bídě, ve vší pokleslosti i opulentní nádheře, ve vší osudovosti marné lásky hry šálivé, kde vše je dovoleno a neexistují žádná pravidla. Lásky marné snahy, hry, jejichž záměry se kříží a násilně přerývají, jež nás zanechávají vykolejené, nevyrovnané, nesmířené a přelomené, naše životní linky přeťaté, a skýtají nám nevyžádanou příležitost (či nutnost) stát se někým jiným, než kým jsme toužili být, aniž by vůbec byla předem naděje, že se nám stane odměnou, když to zvládneme. *** Je to opět film se silnou pečetí opanovanosti uprostřed frivolnosti, přepychu a podmanění, dosahující až meditativní roviny tvorby, jež si nezakazuje nádheru hýřivosti, šarm ani vtip, ale přistupuje k nim s rozvahou mistra a umem a citem lékárnického magistra. **** Předchozí Vražda v Orient Expresu mě sice přece jen uhranula víc, snad že vztah k pravdě, či spíše k pravdivosti bytí jako podmínce přístupu ke skutečné kráse, jako podmínce kultivace pravé lásky k životu, jež není zastíněna povrchní  nicotnou sebeláskou, z níž plynou naše ješitné představy, tu vyzařuje fatálněji, osudověji, vznešeněji a artikulovaněji, snad nostalgičtěji, jak ta těžce vyzískaná krása pomalu a majestátně emanuje z každého obrazu - nicméně zpětně už asi začínám chápat, že tohle téma je spojovníkem obou filmů a činí z nich jeden celek, čili nedává moc smysl je srovnávat: společně hovoří o nezbytnosti vymýtit ze sebe přehlušující sebelásku a ješitnost, aby člověk dokázal docenit matérii života, jež nás obrábí, odevzdáme-li se, daleko za hranicemi našich dětinských dychtění, na poli ztrát - jen v tomhle druhém filmu se to sdělení - a proč by ne - posouvá do odlehčenější, rozmarnější polohy. *~ (11.02.2022)