Mank

Novinka režiséra Davida Finchera Mank mapuje příběh scenáristy H. J. Mankiewicze spojený s realizací scénáře jednoho z nejlepších a především nejzásadnějších filmů v dějinách kinematografie, jehož scenáristou byl právě Mankiewicz. Občan Kane režiséra a /oficiálně) spoluscenáristy Orsona Wellese je klasika, která se pravidelně umísťuje na seznamu nejlepších filmů všech dob. Tento film z roku 1941 je ohledně filmových vypravěčských postupů a technického zpracování opravdu zásadním milníkem a ani po téměř 80 letech neztratil nic na svém kouzlu a právem nadále bývá uznáván novými a novými fanoušky. Scénář k Mankovi napsal Davidův otec Jack Fincher v 90. letech a David Fincher ho měl v plánu realizovat hned po svém filmu Hra, přičemž měl do role Mankiewicze tou dobou vyhlédnutého Kevina Spaceyho. Film ale nikdy realizován nebyl (důvod byl ten, že se studia bála zafinancovat černobílý film a báli se propadáku, velmi pravděpodobně k tomu směřoval i fakt, že film Ed Wood Tima Burtona v roce 1994 v kinech naprosto propadl) a Jack Fincher umřel v roce 2003 a realizace projektu se tak nikdy nedožil. Fincher se tak mezitím ujmul postupně jiných projektů (Klub rváčů, Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Sociální síť, Zmizelá), nakonec si ale v roce 2019 definitivně plácl s Netflixem, který mu umožnil Manka realizovat. Fincher tak oprášil scénář svého otce, místo Kevina Spaceyho do hlavní role Mankiewicze získal Garyho Oldmana a definitivně tak jeho novinka dorazila na Netflix. Je to tak trochu škoda, protože je Fincher jedním z těch filmařů, který jednoduše patří na velká plátna a fakt, že tak jeho nový film dorazí pouze na streamovací služby trochu zamrzí (podobně jako loni když Martin Scorsese svého dlouhodobě plánovaného Irčana ujal právě u Netflixu a dodnes mám pocit, že bych si tenhle slabší Scorseseho odvar na velkém plátně přece jen užil trochu víc). Je ale pořád pravdou, že to je cena za to, že film vzniknout mohl. A tak jsme se letos toho Manka přece jenom mohli dočkat. A je to pecka..... tak trochu! Mank skutečně vypadá jako film vystřižený z 30/40. let 20. století, který je ale zároveň natočen moderním Fincherovým stylem- Milovníci starších filmů si tenhle film skutečně užijí a jde o vyloženou pastvu pro oči fanoušků filmové tvorby první poloviny 20. století. Nejenom, že ten film tak vypadá, zároveň má ale i atmosféru filmů této dávné éry a Fincher tak natočil poctu této dávné době. Filmařské postupy (střih, vedení kamery a dokonce i zvuk) jednoduše skutečně vyvolávají pocit ztracené filmové relikvie, která v Hollywoodu kdysi dávno vznikla a byla objevena až právě teď. Ten film vypadá jednoduše narámně. Výprava dobového Hollywoodu, jednotlivé kostýmy a především ta neskutečná vizuální stránka se skutečně starají o to, že Mank jeden z vizuálně nejpřitažlivějších filmů roku. Kameraman Erik Messerschmidt dosáhl vrcholu a jeho první celovečerní film (předtím už točil s Fincherem seriál Mindhunter) je tak vizuálně kouzelný, že byste si hned několik záběrů pozastavili a jenom se jimi kochali. Fincherova novinka je prostě skutečně nádherná a vizuálně vtahující. Skladatelé Trent Reznor a Atticus Ross opět spolupracovali s Fincherem a opět vytvořili naprosto pamětihodný soundtrack, který je ódou na uši a do filmu skvěle pasuje. Využili jenom dobové nástroje a ještě více tak napomáhají dobové atmosféře filmu. A především má Mank skutečně neskutečný zvuk. Osobně u rozborů filmu většinou zvuk nehodnotím, pokud není bůhvíjak špatný nebo bůhvíjak dokonalý. V případě Manka ale na zmínku o zvuku dojít prostě muselo, protože si zde zvukaři se zvukem neskutečně vyhráli a měl jsem skutečně pocit, že se zvukem pracovalo úplně stejně jako kdysi ve filmech, které vznikli právě ve 30/40. letech 20. století (sázím svojí sbírku ponožek, že to tak skutečně bylo, žádné oficiální potvrzení se mi nalézt nepodařilo). A právě i ta práce se zvukem tomu filmu dává strašně hodně. Gary Oldman je jako H. J. Mankiewicz jednoduše parádní. Reálnému Mankiewiczovi zrovna dvakrát podobný není a přesto je to skutečně castingová trefa, kdy Oldman naprosto věrohodně prodává Mankiewicze jako alkoholika, jenž tak trochu bojuje s příliš ambiciózním Orsonem Wellesem (později tyhle dva navíc vedli konflikt o to, kdo film vlastně ve skutečnosti napsal), samotným studiem i sám se sebou. Největší sranda je ovšem to, že Oldman ve svých 62 letech hraje Mankiewicze v době, kdy mu bylo kolem 40 let, ale přesto v té roli naprosto skvěle funguje. Mankiewicz byl velmi komplikovaný charakter, který své problémy řešil v zásadě alkoholem a Oldman zde předvádí neskutečný herecký koncert, že je doslova radost na něj pohledět. Z pohledu Mankiewicze navíc dostaneme unikátní pohled na Hollywood- Ten je zde sice pořád prezentován jako továrna na sny, tenhle film ale dokáže předvést i jeho odvrácenou stranu. Zároveň film dává možnost nahlédnout do života tehdejší hollywoodské elity a její pohled například na tehdy aktuální Velkou hospodářskou krizi, postupný vzrůst Hitlera k moci či počátek 2. světové války. Jestli je ale někdo hvězda celého filmu tak je to Amanda Seyfried. Ta zde ztvárňuje herečku Marion Davies a v době, kdy si měl Mankiewicze zahrát Kevin Spacey si tuto roli měla zahrát Jodie Foster. Seyfried jsem vždycky bral jako naprosto sympatickou herečku, která ale furt čeká na svojí průlomovou roli. A vzhledem k tomu jak úžasná zde Seyfried je doufám, že dostane nominaci na Oscara a víc hereckých příležitostí. Seyfried je v té roli naprosto kouzelná a její úžasná chemie s Oldmanem a především zajímavý vztah Mankiewicze a Davisové mi dělal strašnou radost a jestli se Seyfried nakonec získá Oscara, vůbec se tomu divit nebudu a budu neskutečně rád. Mank je jinak též plný velmi dobrých vedlejších herců-Tom Burke je na Orsona Wellese velmi trefná volba, Arliss Howard jako Louis B. Mayer jednoduchá trefa do černého. Oba tyto pánové tyhle dvě filmové ikony ztělesnili naprosto věrohodně (především Burkeovi toho Wellse fakt uvěříte!). Charles Dance jako William Randolph Heart (americký byznysmen jehož životem byl inspirován příběh filmové postavy Charlese Fostera Kanea) je parádní. Tom Pelphrey jako Mankův bratr Joe Mankiewicz (později úspěšný režisér a scenárista) je také úžasná volba a jeho vztah s bratrem je prodán naprosto bravurně. A pak je Lily Collins jako Rita Alexander, Mankova sekretářka, jejíž úloha je zde naprosto zásadní a Collins definitivně předvádí, že v ní jakási forma hereckého talentu skutečně je. Zamrzí možná fakt, že ze vztahu Manka a jeho ženy Sary (Tuppence Middleton) šlo vytřískat víc, přesto i Middleton je ale do role zvolena bravurně a jistou formu věrohodné manželské a milostné chemie se dvojici Oldman/Middleton přece jen vybudovat podaří. Líbil se mi nápad, že když se střídá aktuální dějová linie a flashbacky do minulosti Mankiewiczovy kariéry, vždy když se skočí do flashbacku se objeví informace ohledně aktuální pasáže podobně jako u obrazu v literárním/technickém scénáři-Ext. studio Paramount- Den-1930- (Retrospektiva). Líbí se mi jak Fincher tenhle film točil s láskou a citem (přece jen jde pořád o jeho osobní projekt, který chystal dlouho a jehož existence je svázána s odkazem jeho otce) a přesto se mu povedlo ho pořád natočit stylově a částečně přece jen osobitě. Mám s Mankem ale bohužel jeden zásadní problém- Fincherovy filmy se dají (podobně jako tento názor ztotožňuje velká zásoba Fincherových fanoušků) skutečně dělit na tradičnější žánrovky (Vetřelec 3, Hra, Úkryt, Muži, kteří nenávidí ženy) a přelomová díla, které z několika důvodů platí za zásadní milníky kinematografie (Sedm, Klub rváčů, Podivuhodný případ Benjamina Buttona). Mank za mně osobně přece jen spadá do kolonky tradičnější žánrovky a i přesto, že se zde Fincherův rukopis pozná, chvílemi jsem se přece jen ztrácel v tom, že skutečně koukám na Fincherův film. Fincher si tenhle film přece jen natočil tak trochu pro sebe a splnil si sen, zároveň mám ale pocit, že tenhle film nebude extrémně vděčný těm divákům, kteří tuhle dobu vůbec neznají a poznají z ní snad jenom Sněhurku a sedm trpaslíků. To ale není vyložené negativum, jen je to jeden zásadní fakt ohledně toho, že tenhle film skutečně nebude divácky extrémně vděčný v případě, že ten daný divák nekouká na staré artovky. Čím více má člověk nakoukáno, čím víc má pro tuhle éru slabost, tím větší je šance, že si Manka skutečně užije. O to více ale prostě budou strádat opační lidé. Je to skutečně film pro cinefily, kteří mají nakoukáno Chaplina, Čaroděje ze země Oz nebo Jih proti Severu. Zároveň si stojím za tím, že se scénářem Manka skutečně není kdovíjaký problém a Jack Fincher svůj jediný scénář napsal skvěle, navíc s očividnou vášní a zažraností do tohoto zajímavého pozadí jednoho z nejzásadnějších filmů kinematografie jakým bezpochyby je právě Občan Kane. S Mankem mám ale ten problém, že dle mého názor klade skutečně spíše větší důraz na vizuální podání a ten příběh jde kvůli němu většinou spíše přece jen na druhou kolej. Ten film má příběh, něco se tam pořád děje, dialogy se většinu času nádherně poslouchají (i když v jistých ohledech mi jejich kvalita přišla monotónně střídající a některé mi přišli až příliš přehnané a skutečně jsem občas pochyboval, zda někdo takhle skutečně mluvil ve 40. letech) a Fincher ve svém scénáři (který se dle všeho od té doby téměř upravit neměl) tenhle zajímavý příběh skutečně zpracoval narámně. Ale samotný bravurní scénář neudělá automaticky bravurní film. Mankovi se ohledně silného režijního pojetí, nádherné kamery, dechberoucí výpravy, parádní hudby a úžasnému hereckému obsazení s dvojicí Gary Oldman/ Amanda Seyfried na vrchu. Jenomže od Finchera jsem pořád zvyklý na větší vizuální a přesahové bomby, které na rozdíl od Manka navíc většinou nejedou tak na jistotu (pardon, ale tenhle film skutečně kdovíjak odvážný není). Mank v zásadě od začátku nemá šanci čímkoliv překvapit, protože do nového Finchera už v podstatě jdete s tím, že dostaneme vizuálně neskutečně vypilovanou podívanou a vysokou filmařskou, která navíc tentokrát bude vyloženou ódou na radost pro cinefily, kteří se nebojí nakoukávat si starší Hollywood. Jack Fincher svému synovi zanechal bravurní scénář, který jeho syn po téměř 3 dekádách proměnil v působivý audiovizuální zážitek. Skutečně mu nemůžete vyčítat, že by nebyl překrásný a Mank je film, který si hejt nezaslouží ani z poloviny. Jen zároveň skutečně nevidím důvod, proč se do Manka absolutně zamilovat, protože ten osvědčený Fincherovský tah na branku ve finále v pravé ryzí formě prostě nedorazí a závěr, který mě měl emocionálně dostat do kolen prostě nezafungoval. Vlastně jsem byl celou dobu neskutečně spokojen a ve finále mi došlo, že mě to na kolena nedostalo vůbec. Je to prostě škoda, jestli ale Mank nakonec posbírá většinu Oscarů (především v technických kategoriích) tak s tím nebudu mít skutečně vůbec problém. Protože k té vrcholné dokonalosti skutečně ve finále moc nechybí. Měl bych Manka prvoplánově milovat, nakonec ho ale pouze uznávám a cením Finchera za to, že si svůj vysněný projekt přece jen za jistou daň (Netflix) natočil. Příště chci ale od Finchera přece jen trochu víc. Tenhle geniální filmař má totiž na kontě pořád výrazně pamětihodnější kousky! (04.12.2020) (méně) (více)

(Varování: Komentář není určen pro W. R. Hearsty tuzemského mediálního a akademického prostoru, ani pro ty, kteří by rádi takovými byli.) Z dosavadních kritických, recenzentských i komentátorských ohlasů u nás i ve světě překvapí, že i jinak soudní lidé zastávají převládající názory, že 1.) MANK není film, na kterém by byla rozpoznatelná Fincherova poetika, 2.) jde o (manýristickou, nenápaditou...) nápodobu děl z let, do nichž je snímek zasazen - a proto 3.) jde o retro, poctu Hollywoodu. Následují obsáhlejší poznámky-postřehy k výše uvedenému._____ 1.) David Fincher sice režíruje cizí scénáře (ačkoliv do nich zasahuje a má i script doctory neuváděné v titulcích, např. Erica Rotha). Napříč jeho celou filmografií je ovšem rozpoznatelné téma výrazných osob ve vztahu ke společnosti v určitém místě a povětšinou v daném čase (a později téma vztahu paměti a médií, role médií v životě), přičemž na místo vnoření se do fikce jsou užívány postupy více či méně upozorňující na sebe. Některé z jeho počinů jsou navíc sebeuvědomělé nápodoby dřívější audiovize a jejích postupů, jenže na místo imitování dochází k nepřímému komentování a přepracovávání. (BENJAMIN BUTTON usnadňuje orientaci v jednotlivých dekádách za pomocí osvojení si jejich podoby z různých filmů klasického Hollywoodu, jenže titulní protagonista je zpasivnělý a vzhledem ke genetické indispozici jde proti proudu času; ZODIAC je semdesátková žurnalistická detektivka, u které se ale klade důraz na procedurální a psychologický aspekt, jednoznačného rozřešení se nedočkáme. Hitchcockovské a obecněji thrillerové pastiše jako HRA anebo ÚKRYT zase osvědčená schémata - ne/pravém obviněný na útěku, invaze do domu - užívaly k experimentování se spolehlivostí vyprávění a s uzavřením do jedné lokace, od toho odvislých možností zorientování se v ní.) MANK není jenom o Mankiewiczovi, potažmo jenom o předprodukční fázi vzniku OBČANA KANEA, omezenou na psaní scénáře a inspirační vlivy. Je o člověku ("Mankovi"), který je uvnitř (flashbacky) i převážně mimo (linie psaní scénáře) systém, jenž je představován vzájemně provázanou sítí médií a řetězce s nimi spojenými (kino, rádio), politiky (volby) a sociální hierarchie ve 30. letech v Hollywoodu. Paměť je utvářena médii (filmy a fake news před nimi, lživými rozhlasovými rozhovory, postavy rozumí sobě a druhým skrz literární reference), filmy jsou - komodifikovanými - vzpomínkami. Pokud v něčem MANK dosahuje mistrovství klasických hollywoodských děl, je to ve zužitkování všech představených postav a motivů s nimi spojených do soudržného celku, žádajícího akorát pozornost po dobu dvou hodin a rámcovou orientaci v kontextu._____ 2.) Fakt ale takhle filmy nikdy nevypadaly ani nezněly, přestože propagační kampaň zdůrazňující nostalgický aspekt vytváří zdání opaku. Metafikce ze čtyřicátých let sice byly eklektické, ale vždy to mělo oporu s ohledem na potřeby vyprávění (zejména protagonistovu proměnu), zatímco zde jsou rozsáhlé screwballové pasáže s kulometnými dialogy, do toho vstupují noirově nasvícené scény, na místo sit-and-deliver podání dialogů je mnohem dynamičtější walk-and-talk, příznačné pro Nový (Nový) Hollywood od sedmdesátých let dál. Obraz je černobílý (a film tak byl skutečně natáčen, nikoliv pouze postprodukčně zpracován jako valná většina monochromatických děl posledních pár dekád), ale není nostalgický, naopak je bezbolestné vzpomínání narušováno vyobrazením a vypovídáním o nepříjemném. Užívá se staromódních zatmívaček, jenže se stříhá mnohem rychleji, než jaká byla dobová norma. Nasvícení scén v interiérech je kaneovsky okázalé, s protisvětlem vrhajícím stíny a tvořící z postav siluety, avšak se zjevně natáčelo na digitál a především v exteriérech se užívá viditelných světelných zdrojů, jak by tomu nebylo při natáčení tehdy na klasickou kameru. Hudba i zvuk je sice mono a k nahrání soundtracku se používaly výhradně dobové nástroje, jenže nevím o dobově shodné kompozici s disharmonickými prvky - a v herrmanovských referencích se jde až k šedesátým letům. I stopy pro promítače (kolečka a čtverečky v pravé části obrazu) neznačí přechod z jedné cívky na druhou, nýbrž větší celky, převážně akty._____ Vztahování se k OBČANU KANEOVI na úrovni filmové formy může klamat, pokud se zůstane u povrchních poznatků (rozpoznání odkazů a strukturních podobností), jenže i tady je víc jiného než stejného. Paralelismus - podobností a hlavně odlišností - je klíčový pro uchopení. Zatímco některé kaneovské momenty se staly ikonickými, mankovské přesazení je ukazuje v celé jiném kontextu, staví je do nových rámců významových i strukturních (opuštěná sídla, v nichž jsou jiné vztahy zaměstnavatel-zaměstnanci; upuštění těžítka jako věci spojené se záhadou kolem osobnosti postavy, naopak spadnutí flašky jako zjevného povahového rysu; reduktivní, ovšem pravdivý týdeník-reportáž po smrti vs. vyfabrikovaný týdeník ovlivňující život lidí; oslavná politická party proti oslavné politické party, která je však smutná...). Zatímco Kane je mogul (flašinetář), Mank je podvraťák (flašinetářova opička). Zatímco Wellesova klasika je odvyprávěna v retrospektivách střídajících hledisko a s hladkými přechody mezi oběma rovinami, Fincherova budoucí klasika je odvyprávěna v retrospektivách s jedním určujícím hlediskem a s přechody dávajícími najevo filmovost (titulky jakoby ze "scénáře", informující, že jde o flashback apod.). Zatímco divadelníkův celovečerní kinodebut popularizoval ve čtyřicátých letech určité stylistické postupy objevující se ve výrazně menší míře ve třicátých letech (delší záběry s velkou hloubkou ostrosti, významotvornou práci s několika plány akce a vedením pozornosti za pomocí přerámovávání), metafikce bývalého videoklipaře jde proti tomu a zůstává fincherovská (linie 40. let: kratší záběry s návodnými střihy, změna velikosti rámování pro akcentování něčeho důležitého a/či v rámci napojení na uvažování postavy; linie 30. let: místy delší záběry s velkou hloubkou ostrosti). Zatímco kaneovský narativ byl o záhadě, která i po zodpovězení nabízí řadu možných interpretací a různé informace v rozmanitých hlediscích směřují k ní, mankovský narativ staví na těch podobnostech a odlišnostech mezi oběma časovými rovinami (vliv životní zkušenosti na psaný scénář)... a na podobnostech a odlišnostech s filmem, jehož scenáristu má jako protagonistu, a podobnostech a odlišnostech mezi tehdy a teď v rámci společenského přesahu (ekonomická krize a sociální stratifikace, volby, vliv fake news, pokrytectví profesních komunit a jejich zjevná/skrývaná politická afilace)._____ 3.) Není to ale nic příjemného na (u)sledování, žádné retro zahlazující nepříjemné ani pocta či dokonce óda na průmysl a to dřívější (viz Affleckova, Scorseseho či Hazanaviciusova metafikce). Naopak cynický film, ve kterém se nejednoznačný protagonista jakožto reprezentant profesní komunity a průmyslu z této a tohoto zebleje. V doslovném i přeneseném slova smyslu. Dosavadní nejlepší film tohoto roku (následuje ofenzivník, abych se taky vyzvracel) není určen pro lidi, kteří mají místo mozku avokádo, případně audiovizi sledují prdelí a v textové podobě z nich padá to, co z pozadí většinou vychází (konec opičákova ofenzivníku). (06.12.2020) (méně) (více)