Okres na severu

Už jen úvodní titulky dávají tušit, o čem slavný propagandistický seriál je (hudba jako by vypadla z hrdinského amerického filmu a v podstatě není zase tak špatná). Soudruh Pláteník je totiž divákovi prezentován jako ochránce pracujícího lidu, nesnese "nespravedlnost" a za "pravdu" a "čest" by se bil do posledního soudruha. Místo koltů proklatě nízko má rudou knížku, není šerifem ale okresním tajemníkem KSČ a místo bible má Marxismus-Leninismus. A taky mu to politicky myslí. Obludnost komunistické propagandy opět ukázána ve své typické podobě. Ojedinělé slušné herectví (Moučka, Bláha...) se střídá s hojně zastoupeným tragickým herectvím (Švorcová, Oliva, Doležalová, Svojtka, Štěpnička...) a Evžen Sokolovský je jednoznačně nejhorší normalizační režisér (Otázkou je, do jaké míry za to může on sám). Nic méně, myslím si, že je důležité, aby člověk, který chce pochopit dobu, tento seriál viděl. (01.08.2011)

Původně jsem chtěl napsat pár slov ke každýmu dílu zvlášť, ale to je celkem zbytečný. Všechny díly jsou totiž jak přes kopírák. Pořád nějaký schůze, soudruzi se tam občas dokonce pohádaj, ale stejně nic nevyřešej (mam takovej pocit, že timhle tempem by se ten socialismus nevybudoval ani za 1000 let), pořád strana tohle, strana tamto, občas nějaká narážka na rok 1968, že příjezd "přátelských" armád bylo snad to nejlepší, co se mohlo stát, atd... Seriálu moc nepřidá ani to, že se po většinu času odehrává ve stále stejnejch interiérech, natočený to je tak nějak bez nápadu - v každý trochu vážnější situaci se spustí "dramatická" hudba a následuje nájezd kamery na xicht nějakýho soudruha a to se opakuje třeba 10× za 1 díl. Seriál se navíc má odehrávat v rozpětí asi 3 let a někteří soudruzi po celou tu dobu dokonce nosej stále stejný oblečení. Prostě taková přiblblá agitka, která snad nemohla ani tenkrát fungovat. Jinak je teda fakt, že některý postavy nejsou tak úplně černobílý a ten socialistickej ráj taky neni úplně bez chybičky, ale kdyby to viděl George Orwell, tak si u některejch scén možná bude trhat vlasy, že ho něco takovýho nenapadlo, když psal 1984, protože některý hlášky o straně jsou fakt brutální. Jinak pro Moučku byl soudruh Pláteník nejspíš jeho životní role. On to hraje s takovou samozřejmostí, že byste mu skoro i drželi palce. Soudruh Pláteník vám prostě nakope prdel! (06.06.2008)

Soudruh Pláteník uměl vše vyřešit, to tehdejší režim potřeboval, takového hrdinu. Nejvíc se mi na seriálu líbily výkony Pláteníkova řidiče (Josef Bláha) a jeho zetě (Petr Svojtka). Komicky působil "zelinář" (Karel Koloušek) a flákači z SSM (Slováček a Čáp). Seriál ale ukázal i negativa režimu, na což doplatila třeba Hubeňáková. (11.12.2008)

“My nezapomínáme, to si nemůžeme dovolit!” Za normalizace muselo mít každé povolání své zastoupení v seriálové tvorbě. A tak například po Ženě za pultem, Muži na recepci či Plechové kavalerii přichází na scénu soudruh tajemník Pláteník, který v podobě Jaroslava Moučky uvádí na scénu nejhorší československý seriál, s jakým jsem měl zatím tu čest. A že tam pověstná čest padne skutečně nesčetněkrát. Banální zápletky, které se opakují díl co díl. V každé epizodě hraje vyhrocená hudba v situaci, kdy se to absolutně nehodí a působí to nechtěně směšně. Soudruh tajemník promlouvá motivačně k hokejovému týmu v kabině a outsider za chvíli senzačně pobije suverénní Spartu... Světlá výjimka je Pláteníkův zeť Svojtka, který jako jediný není zapřisáhlý komunista. A nejhorší poté Švorcová, to byla fakt příšerná herečka. Zkrátka, odvrácená scenáristická tvář Jaroslava Dietla. “Já ti to vysvětluju jako soudruh soudruhovi, soudruhu!” (09.12.2021)

Dokázal jsem to. K záměru nahlédnout do nejtemnějších zákoutí seriálové tvorby před rokem 1989 mne pošťouchlo konstatování jednoho známého, že Chalupáři jsou co do propagandy čajíček. A také tohle. Bylo to jednodušší, než jsem čekal. Seroš jde prý v Bontolnadu přes pulty jako housky na krámě, takže opatřit si kopii dalo nižádnou práci, a i když člověk hře na reálný socialismus uvyká pomalu, nakonec jsem se bavil skvěle: Herecké výkony z valné části druhořadých osobností zatěžuje takový budovatelský patos, až oči přecházejí. Motivy jsou vybírány přísně ideologicky a rozplétány jednoznačně dle notiček strany. Předivo s čímsi, co by šlo považovat za skutečnost, je řídké jako kyslík nad Litvínovem. Osobnost okresního tajemníka Strany Josefa Pláteníka obestírá aureola svatosti, což scénář se znatelnými rozpaky opakovaně reflektuje. Dlouhé monology doprovázené detaily Močkových prázdných vidů natahují diváka na pomyslný skřipec trapnosti. Hlavní zdrojem zábavy je ale zjevná bezradnost, s níž Dietl se Sokolovským často zápasí s náročnou zakázkou - ospravedlnit mechanismy reálně socialistické společnosti, obnášející perzekuci na základě odlišných názorů, přesuny "k lopatě", zjevné zaostávání sektoru služeb, klientelismus. Výsledky nemají daleko k absurdnímu dramatu. Na druhou stranu je seroš ve výsledku značně podhodnocen. Přes nevalné řemeslné, umělecké kvality skýtá jeho sledování mnohá hříšná potěšení, zvlášť když je ideologický záměr je ve své bezbřehosti, na rozdíl od rafinovanějších produktů [Chalupáři] málem neškodný. Příští stanice: Žena za pultem či Muž na radnici? (12.04.2014)