Dracula

Coppolovi vyšel Dracula jen napůl, což v jeho případě znamená jasnou prohru. Dokázal vytvořit fascinující atmosféru všude, kam se jen kamera vrtne a pro diváka není problém se po pěti minutách v Transylvánii cítit jako v mrazivém lese. Nohy mu ale podtrhává pokus o živočišné pojetí příběhu, kde se v emotivních scénách přehnaně vzdychá a přechází tak do nepochopitelné perverznosti. Poutavý příběh tragické lásky pak získává povážlivé trhliny i kvůli tomu, že z herců se docela těžko dostávají emoce. Velmi překvapivě to platí hlavně o Keanu Reevesovi, jehož Jonathan je i přes pohnutý osud jen prázdnou, smutně hledící figurkou. Vedle solidního cynika Hopkinse a famózního Draculy Oldmana je tak královnou večera Winona Ryder. Mina je v jejím podání dokonale zbožňováníhodná bytost trhaná vedví cudnou láskou k Jonathanovi a zběsilou lačností po pánovi temnot. Ještě jeden problém Coppola příliš nezvládl a to triky. Jelikož se vehementně pokoušel vyhýbat CGI, měl si veškeré miniatury a posuvy obrazu pohlídat trochu lépe. Takhle totiž některé záběry vysloveně ruší. Dracula v důsledku není špatný film, ale i přes dokonalou atmosféru má průvodních negativ až příliš. (10.03.2007)

Francis Ford Coppola si na začátku devadesátých let udělal velice zajímavý pohled na hraběte Drákulu v čele s předními americkými a britskými herci. Musím říct, že mě film dokázal vcelku rychle upoutat. Vlkodlačí znásilnění třeba mělo koule, ale ve výsledku tenhle film obsahuje absolutně všechny prvky filmu, který by někdo jinej mohl nazvat brakem. Jasně, že úmyslně. O to zajímavější to je, ale o to víc mě mrzí, že tenhle film není čistý fantasy, ale spíš jenom parodie na fantasy. Všechno je to totiž až moc absurdní. Vlastně to není film, na který by se dalo dívat jen tak. Místy jsem dokonce přemýšlel, zdali je to vůbec film, na který by se dalo dívat. (01.11.2013)

Spíše než filmovou adaptací bych to nazval filmovou interpretací, protože se ve svém jádru i obalu jedná spíše o umělecké dílo, než-li o klasický "zábavný" film. Neskutečně chytře si hraje s divadelní teatrálností, kvůli které předloha nebyla tak uvěřitelná, jak se býti snažila, a posouvá jí až do pro mnohé nestravitelných, svým způsobem až parodických výšin. Zajímavý je i zvýraznění motivů (především sexuálních), který byly v předloze pouze naznačený a tady je na nich veskrz postavenej celej příběh. Celkový vyznění díla je ovšem oproti knize poměrně odlišné, zvláště díky tomu, že Hart s Coppolou udělali z Draculy skutečnou postavu s motivacemi, protože jakési "dětské zvíře v pozadí" by v této vizi opravdu nedělalo dobrotu. Na úkor toho, že už se nejedná o příběh několika mužů bojujících proti nestvůře za záchranu své lásky (stručně řečeno), ale o jakýsi nadčasový romantický příběh o Draculovi a Mině, a samozřejmě i na úkor omezené stopáže, bohužel dost vyznívají do prázdna všechny ostatní postavy v čele s Renfieldem, Sewardem a Holmwoodem. Navzdory tomu se ale jedná o neskutečně vtahující film (pokud jste tím správným typem diváka) s neobyčejným vizuálem, skvělýma hereckýma výkonama (ať dělám co dělám, pod jménem Dracula se mi vždy vybaví Gary Oldman), mrazivou hudbou a několika absolutně nezapomenutelnýma scénama z nichž v mých očích bezesporu vévodí úvod a Mínin křest krví. Jsem asi jeden z mála lidí na planetě, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby byl film klidně o hodinu delší. (10.05.2020)

Co to sakra bylo? Tahle verze Draculova příběhu (ať si je své předloze sebevěrnější) mě zanechala zcela chladným, dokonce až otráveným. Oldman vystřídá několik podob, od starce až po vlkodlakoupíra, ale jeho Hrabě mi přišel moc extravagantní, tak nějak mi vůbec nesednul (nejspíš už jen samotnou Garyho dobráckou tváří). Ostatní charaktery byly podivně disfunkční jakbysmet. A celkově, nenapadá mě na účet Coppolova Draculy jedno jediné pozitivum. Pryč s tím. (18.07.2010)

Coppolova adaptace klasického Stokerova románu vyniká především ve dvou rovinách - na tomhle snímku upoutá to, že jeho vizuální stránka je skutečně skvostná (Coppolovo estetické vnímání je vybroušené a dává svému filmu podobu temného, gotického obrazu) a navíc je natočen postaru, kulisově, tak jak se horrory točily kdysi. Na jednu stranu je Dracula poctou všem klasickým expresionistickým hororům, na druhou se však posunuje ve fúzi moderních filmařských technik a progresivních filmových přístupů (především scény z Londýna, zrychlený příchod bestie k vile viděný subjektivní kamerou...) s klasickým expresivním komponováním scén k postmodernímu tvaru. Výrazný je i významový posun díla, především pak interpretace hlavní postavy, hraběte Draculy. Pakliže je fixován na svou původní lokaci, do Transylvánie, je Dracula stále především zplozencem pekla, bytostí temnou a ryze negativní a nebezpečnou (byť se zajímavou sexuální motivací), vydá-li se ale na cestu, pryč ze své domoviny, přichází šokující schizofrenie - v noci stále fixován na hlínu své země, jež si veze sebou dobře ukrytou v truhlách, zůstává onou bytostí temna a zla, ve dne však v ulicích Londýna prochází metamorfovaný Dracula coby charismatický až uhrančivý mladý muž přitažlivý pro druhé pohlaví!!! Dokonce se v jakési romantizující poloze příběhu začne dvořit živé ženě a hledá v této osobě paralelu se svojí dávno mrtvou láskou. Tahle romantická reflexe Draculy zapadá ale přesně do Coppolova gotického vidění původního literárního textu. Dracula je jakýsi romantický rozervanec a svoje prokletí prezentuje jako psychická muka. Jeho objekt lásky (skvělá a typově přesná Winona Ryder) mu slouží jako možnost vymanit se z prokletí svého osudu - přestat být nemrtvým. Je paradoxní, že v souboji Draculy s profesorem Van Helsingem fandím jako divák Draculovi, tedy v původním významu straně temna... Coppolův Dracula je zajímavý postmoderní filmový tvar, ale hlavně úžasný a krásný film. Komplexně velký film! (22.06.2007)