W.

Neuvěřitelné překvapení. Tak bych tenhle film nazval. Po ani nevím jak dlouhé době tu Stone předvádí zapamatování hodný režijní výkon podtržený výkonem Brolina, jehož ztvárnění politika se dá srovnat s Langellovým Nixonem. Přestože tu Bush vystupuje možná kladněji a chytřeji, než by se čekalo, schoval si tu Stone dost místa pro kontroverzi a nebojí se ukázat aroganci USA, i když přeci jen - do extrémů nezajde, což je možná chyba, ale Stone do extrému nezašel nikdy, tak mu to nebudu vytýkat zrovna teď. (12.12.2009)

"-Remember, Americans don't like to see dead boys on their television sets." -"Yes, death tends to give war a depressing image." Ať už si myslíte o Stoneovi a jeho hodně radikálních názorech na politiku cokoliv. Jedno je jisté. Ten člověk umí točit filmy. Nechápu proč nedostal Josh Brolin Oscara. Asi spíše akademici ztratili koule. Ne, Oliver Stone. Jediné co je pro mě hodně zvláštní a nikdy to zcela nepochopím, jestli v tomhle filmu Stone Bushe objahoval nebo zesměšňoval. Některé scénky na mě totiž působí hodně satiricky. 80% a rozhodně jeden z velkých filmových zážitků. (12.08.2013)

Film o GWB by se nabízelo uchopit dvěma způsoby. Buď natočit propagandistickou pohádku o Bohu, hrdé Americe a zlých ručníkářích, nebo se vyřádit na Bushově ignoranství a údajné nízké inteligenci a v duchu konspiračních teorií ho vyportrétovat jako nastrčenou loutku/válečného zločince (nehodící se škrtněte). Oliver Stone ale dělá elegantní úkrok stranou a zásadní momenty juniorovy presidentury zobrazuje v kontextu věčného rodinného soupeření otec x syn. Když tedy sledujeme mladého Bushe a jeho sporné tažení na Baghdád, nejsou tolik podstatné pragmatické motivy související s globální geopolitikou, ale jde spíše o další impulsivní rozhodnutí člověka, který se zoufale snaží alespoň v něčem předčít svého otce, případně dotáhnout do konce to, co on před ním nedokázal. V několika scénách je GWB (záměrně?) situován do role přerostlého dítěte, které se ani v době, kdy jeho hlavu kryly šediny, nedokázalo plně vyrovnat se svou minulostí nebo zpytovat svědomí. V tomto ohledu je příznačná závěrečná scéna na tiskové konferenci, kde Bush svojí neschopností uspokojivě odpovědět nepředvádí ani tak politické selhání jako spíš lidské - je zjevné, že je to někdo, kdo se absolutně nezabýval sebereflexí. Vždyť proč zpochybňovat zda to, co dělám, je skutečně správné, když jsem byl do služby vlasti povolán samotným Bohem. Brolin září a Cheneyho bych nerozeznal od originálu. Skvělé, a nebál bych se říct, že i nadčasové. (04.11.2009)

Je milé osvěžit si vědomost, že nejmocnějším mužem planety byl po nekonečnou dobu osmi let vyléčený notorik, jemuž celá armáda poradců nepřetržitě stála na jeho nekonečném vedení. Osud světa byl zkrátka v dobrých rukou a já, hrdý ateista, poníženě děkuji všemohoucímu, že na našem území nevytryskla ze země ropa, tudíž jsme se lstivě vyhnuli zařazení na Osu zla. Snímek samotný na mě nepříjemně působil snahou tvářit se objektivně, protože mne by uspokojilo daleko více podpásových úderů do nechráněných choulostivých partií pana Bushe, toho času mladšího. (02.02.2012)

Jeden z nejlepších filmů Olivera Stonea. Mistrovské dílo. ____ Zmínku zasluhuje především způsob, jakým se tu pracuje s žánrem: (i) Hlavní postava Bushe představuje neustále pozměňovanou, velice silnou žánrovou figuru – jednou westernového cowboye, poté kazatele, naftaře, nebo republikána – zasazovanou do tomu odpovídajících žánrových světů: komedie, satira, rodinné drama, politický thriller. Každý z těchto světů představuje jednu epochu Bushova života. Mění se ovšem pouze samotný Bush, okolní postavy (otec, manželka, poradci) žánrem zasaženi nejsou a zůstávají nezměnění. Konceptuálně tedy pracuje film se třemi rovinami, odstupňovanými podle toho, nakolik jsou infikované žánrem: Bush (motivátor - nejvíce) – žánr (prostor kolem Bushe - zpola) – okolí (nejméně). Konec filmu tak nenastává po válečném fiasku, ale naopak tehdy, kdy se Bush již nemůže přesunout z jednoho žánru do druhého, kdy nemůže utéct. Už nemá kam, žánry jsou vyčerpány, a s tímto zjištěním přichází i konec Bushe jako filmové postavy. Ukazuje se, že skutečný život a žánrová struktura filmu spolu mohou souviset více, než se zdá. (ii) Komedii obvykle spojujeme s etiketou, zatímco tragedii s etikou. Bushova výjimečnost spočívá v tom, že tyhle zavedená pojítka škrtá – velkorysým pohledem na globální mapu a nakládáním s vládními smlouvami spojuje komedii s etikou (protože rozhoduje o osudech milionu lidí), naproti tomu texaské vidláctví posunuje k tragedii Bushovu etiketu. Film to dává najevo i silnou „freudovskou“ otcovskou figurou (James Cromwell), která straší Bushe zjevně více než Saddám Husajn. (iii) Opětovně se ukazuje problematika žánru bio-pic, u něhož se hodnotí osobnost jako taková, ne filmové kvality. Dvojnásob to pak platí zde, kde geniální výkon Brolina ještě znatelněji posouvá ohnisko filmu do postavy Bushe. Přitom filmařsky je W. dílo uchvacující - brilantní kamera (dejte na mě, Papamichael je nový Richardson), brilantní rychlopalné dialogy (návaznost na Michael Clayton a Dobrou noc a hodně štěstí) a brilantní vedení herců. A je o to truchlivější, že tyhle kvality opomíjejí i odborná periodika, kterým se celá podívaná sužuje na pole ideologického a symptomatického čtení. Dokonce by se mohlo zdát, že kontroverzní téma odvádějící od formy nestojí „technikům" v čele s kameramanem a střihačem za námahu, ale Oliver Stone si dobře uvědomuje, že filmy posuzuje zejména čas, ni lidé. Chápe to i Bush: „V historii žádné místo mít nebudu, to budu přeci mrtvý.“ (05.02.2009)