Šílený Max: Zběsilá cesta

Muži v řetězech. Tak zábavné, jak jen film o bandě psychopatů, kteří se nahánějí pouští, může být. V největší zradě Šíleného Maxe zároveň spočívá jeho hlavní síla. Titulní hrdina je přinejmenším polovinu filmu zpacifikovanou a zpasivněnou vedlejší postavou, která příběh sice svými slovy uvede, ale rozhodně neovlivňuje jeho směr (oproti dvojce není rozsah vyprávění zdaleka tak úzce vázán na Maxe - o jedné z jeho akcí jsme naopak „drze" zpraveni jen velkým výbuchem kdesi v dáli). Za volantem sedí, v doslovném i přeneseném významu, ženy. Krásné, spoře oděné (jako většina postav, takže bych film neosočoval z dvojího standardu), ale nemilosrdné, jde-li o muže, kteří jsou automaticky – a z větší části oprávněně – vnímáni jako hrozba. Výjimku nepředstavuje Max, který by ani nemusel mít na tváři masku a na rukou řetězy, aby byl jej někdo zaměnil za zvíře ovládané pudy. Zatímco jeho cíl shrnuje od začátku do konce jedno slovo („přežít“) a Miller zapojuje maximum stylistických prostředků, abychom jeho přežívání prožívali na vlastní kůži („úlevné" utnutí hudby). Motivace divoženek mají oproti tomu větší hloubku a vybízejí k mnoha otázkám, jež si u akčních blockbusterů zpravidla nekladete. ___ Všichni muži ve filmu jsou do jisté míry posedlí fyzickou sílou, destrukcí a dominancí. Dominancí nad ženami i nad svými stroji, které je očividně dostávají do rauše stejně účinně jako čerstvá krev. Zbožštění a fetišizace výkonných vysokooktanových mašin, s nimiž by jejich řidiči nejraději splynuli (přestříkání úst sprejem na disky kol) jsou místy tlačeny za hranu té nejujetější komiksové stylizace (stejně jako jména postav, mezi nimiž chyběli už jen Poblijus Tupus a Pyjus Čůrus), která se trochu rozchází s realistickým základem zobrazovaného světa a syrovou brutalitou násilí. Film je někdy trochu víc a jindy trochu míň přepálenou operou na čtyřech kolech, s masivními explozemi a souboji s motorovými pilami namísto árií. Stejně jako byly operami svého druhu Leoneho spaghetti westerny. Srovnatelně intenzivní dojem nepřerušované akce, která vám dává čas sotva na vydechnutí, jsem měl posledně u jihokorejského pseudo-spaghetti westernu Hodný, zlý a divný (Šílený Max by pro své tempo a šílené nápady zasloužil podtitul Hodně zlý a divný). ___ Ženy na druhé straně v návaznosti na myšlenky ekofeminismu zosobňují péči, tvoření a snahu obnovit vazbu člověka k přírodě (v jednom z kritických okamžiků jim životy zachrání strom). Nechtějí měnit pravidla stávajícího světa, ale vybudovat (nebo možná lépe „nechat vzklíčit“) svět nový, založený namísto válčení, kontroly a kořistění na ochraně, spolupráci a starostlivosti. Jejich největším bohatstvím nejsou zbraně ani benzin, ale semena rostlin. Film není v hájení alternativního životního principu militantně radikální – namísto úplné odluky od mužů navrhuje jako řešení částečnou syntézu –, ale stejně to chtělo pořádnou kuráž, udělat z návratu velkého akčního hrdiny pekelně divokou feministickou jízdu. (Nebýt obraz nemile tmavý, o 3D bych vyjma jednoho záběru ani nevěděl.) Apendix: Věřím, že analytičtější text o střihu dokonale rytmizovaných akčních scén a využívání postav jako orientátorů, díky nimž je akční běsnění navzdory skokům přes osu stále bezproblémově přehledné, sepíše někdo povolanější. Rozšířená verze komentáře zde. 90% Zajímavé komentáře: DaViD´82, JFL, Madsbender, ORIN, Arbiter, Havenohome, ScarPoul, rikitiki, Triple H (14.05.2015) (méně) (více)