42

Čím jsem starší, tím víc mě štve, jak je bělochům házena na hrb veškerá špína světa a oni si ještě za pomoci menší, ovšem hlasité části dobroserů ochotně sypou hlavy popelem. Taky jsem si tou fází prošla, když jsem byla mladá a blbá, nikoliv černobílá realita však časem utloukla mou naivní část a dala vzniknout cynické čůze. Co se snažím sdělit: já k tomuhle filmu přistupovala s tím, že se budu šklebit: "No jó, chudinky černé, všichni jsou tak hodní, inteligentní, skvělí lidičkové a ti zlí, hnusní běloši jim pořád ubližují." Přesně na tuhle notu "42" brnkalo, ale kupodivu jsem sledovala bez šklebení: Jackie Robinson, jeden ze dvou basebalistů, jejichž jména mi za život uvízla v paměti, měl totiž mé plné sympatie a s nimi respekt. Ono to chce mamutí koule, aby byl člověk v něčem první, čelil hlouposti, primitivismu, nesmyslné zášti, nadávkám, výhrůžkám a omezování, kamkoliv se hne. A co je nejdůležitější, musel všechny ústrky snášet mlčky, nenechat se vytočit, nezavdat médiím žádnou záminku k pranýřování. Jedině tak mohl Jackie Robinson prošlapat cestičku pro ostatní černochy: nedopustit skandál, spolknout hrdost a vytřít všem zrak na hřišti. Palec nahoru pro Helgelanda a jeho tým za dobrý film, všechny palce nahoru pro Robinsona, jak důstojně ustál tlak, který by většinu lidí zlomil. (03.05.2019)

Tyhle životopisný filmy a kort ze sportovního směru, kdy se člověk dostane ze dna až na vrchol, prostě maj něco do sebe. Ale musej co nejdřív zaujmout. V tomhle případě se dokonce jednalo o prvního černocha v baseballu v době obrovskýho rasismu. Je tu pěkně vidět, jakejm překážkám musel čelit díky svý barvě. Ale je to sympaťák, ono snad ani nejde mu to nepřát, aby se prosadil. Pravděpodobně kvůli tomu, co vytrpěl, dneska hrajou baseball a ostatní sporty obě rasy společně. Navíc ani není třeba baseballu rozumět, aby se na to dalo koukat, je to hlavně o tý lidský rovině. Mimo to se ale stejně na konci dozvíme zajímavý věci o čísle 42, o kterejch sem v životě neslyšel. Jestli opravdu takhle proběhla první sezona Jackieho Robinsona ve skutečnosti, tak klobouk dolu. (25.06.2015)

║Rozpočet $40miliónov║Tržby USA $95,020,213║Tržby Celosvetovo $97,000,000▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $11,199,136 //počet predaných kusov 543,442║ Tržby za predaj DVD v USA $18,533,288 //počet predaných kusov 1,295,498║ poctivo a dôstojne natočený film o športe ktorý nemusím, podaní tak že sa dá v pohode zniesť narozdiel od chladného Moneyball, herecky dobre zahrané, k tomu to má nadobudnutý nádych danej doby a dokonca ma to takmer dojalo, Helgeland potvrdzuje že vie točiť keď má dobrý námet /70%/ (25.08.2013)

Dvaačtyřicítka má spoustu pozitiv, ale i negativ. Scénář je dost jednoduchý, ale přesto poctivě natočený. Chadwick vládne, ale sekunduje mu celá řada dalších herců, Black a další Dodgers, Tudyk, samozřejmě Ford, dále potěšil Meloni nebo McGinley. Myslím, že podobné filmy by se měli promítat ve školách, hlavně tam na slunném jihu těch krásných Spojených států. Nikdy jsem netrpěl nějakou xenofobií k barvě pleti, podstatné je pro mě chování. O to víc mě překvapuje, že v "zemi snů a svobody" je rasismus stále tak moc aktuální, ale tak co čekat od země, která je plná úplných retardů, IQ tykve, Karen kam se podíváš. Smutné. Co se samotného filmu týká, stojí právě na rasismu, respektive boji proti němu. Není vlezlý, naopak. Tak bych si představoval, aby se propagovala volnost, rovnost, bratrství. Nejsem fanoušek baseballu, na to žiju ve špatných zeměpisných délkách. Ale nebyl to jen baseball, brzy následovali i další sporty, jmenovitě třeba Chuck Cooper v basketbalu a ruku na srdce, dokáže si někdo představit NBA (nebo basket obecně) bez Jordana, Kobeho, Shaquilla??? Sport by měl být pro všechny, měl by spojovat a 42, jakožto filmu i Jackiemu Robinsonovi, se to povedlo. PS: "Je to stoprocentní brunet." (19.06.2020)

Moc příjemný životopisný film se super herci, ve kterých dominuje především Chadwick Boseman a pak taky Harrison Ford. Sice to příběhově není nic originálního, ale na druhou stranu ta nálada něco změnit, pozitivní atmosféra a chuť vyhrávat prostě předčila průměrnost samotného příběhu. Ten totiž jede v klasickém schématu objevení talentu - počáteční rostoucí úspěšnost - nepochopení - pád - vstání z popela - dokonalé vítězství. Mně to ale vůbec nevadilo. Natočeno to bylo děsně příjemně a já jsem rád, že také konečně vím, že v Americe už tenkrát někdo chtěl jít proti zajetým pravidlům a něco změnit. A to se cení. (18.10.2014)