Vládcové nebes

No byla to dlouhá, dlouhá cesta. Masters of the Air jsem začal pečlivě sledovat už od prvních zmínek, někdy od roku 2012, a hltal každé nové info. Sága dospěla do úplného konce a já mám po to všem i tak pocit trpkosti na jazyku. Nevím, jestli za to vinit samotný Apple, ale asi bych byl raději, kdyby to přeci jen zůstalo v péči HBO, které dovedlo předchozí dva projekty na ten nejvyšší vrchol seriálové, válečné kinematografie. Úvodní díly byly super, chytlo mě to hned od prvních minut. Jsem rád, že i do třetice tvůrci vybrali méně známé herce, vyjma Butlera a Keoghena. Jakmile se ocitneme v kokpitu, tak ta práce posádky a válečná vřava je znázorněna skvěle - problémy s palivem, navigací, omrzliny, hořící motory, strasti mužů, utržený končetiny, ten pocit, kdy se jen modlíte, aby vás náhodou netrefil flak, celé to válečné prostředí, moc se mi to líbilo a dostal jsem veskrze vše, co jsem tak moc očekával. Už jsem někde slyšel, že je to po krátké době šíleně stereotypní. No věřte, letci v Anglii takhle holt žili. Briefing, mise a následná pijatika v důstojnickém klubu. Kdo má něco nasledováno, divit se nemůže už vůbec. První půlka seriálu se nese opravdu ve fantastickém válečném duchu a já cítil, že jsem v kokpitu slavné B-17ky. Jenže potom nastává zásadní problém. Nejdříve mě šíleně zamrzel brzký konec jedné z hlavních postav, respektive řečeno herce ( nebudu dál spoilovat ). Knihu jsem nečetl, ale chápu, že se rejžové zřejmě drží nějaké linie z předlohy. V dalších třech, možná čtyřech dílech se do vzduchu už téměř nepodíváme ( nebýt Red Tails tak asi už vůbec ). Chytne to prapodivné skákání od postav k postav, z jednoho místa na druhé, já začal ztrácet pozornost, místy se i nudit, což jsem u tohoto projektu rozhodně nečekal. O Dni D je tady třeba jen zmínka, jinak absolutně nic. Již dříve jsem psal, že casting se povedl na jedničku. Ano, to je sice pravda, herci jsou sympatičtí do jednoho ( nejvíce mě bavila postava Croze, jenž slouží i jako vypravěč seriálu ), jenže tím, jak se ta seriálová linie skládala a už z toho pomalu ani Masters of the Air nebyl, protože se často ocitáme úplně jinde, tak jsem si horko těžko vytvářel k nějaké postavě bližší vztah. Neporovnával jsem Bratrstvo s Pacifikem a nebudu to tak činit ani s touto sérií nyní, ale jeden zásadní aspekt tu napsat musím. Jak v BoB tak v Pacifiku jsem s těmi postavami soucítil, oblíbil si snad všechny a všem taky fandil, a když někdo ''odešel'', tak jsem byl v pytli. Tady se mi to prostě nestalo. Když někdo umřel, ani jsem nevěděl o koho pořádně jde. Při misích jsem taktéž hodně postrádal alespoň letmé pohledy německých stíhačů. Jsou to takové výstřely do prázdna, kdy stíhače ani nejde pořádně spatřit a už to smrdělo Nolanovým Dunkerkem a jeho bojem s neviditelným nepřítelem. Obsluhu flaku tady uvidíme za celou dobu taky snad jen jednou a to jen na kratičký moment. V určitých momentech jsem si přál jít jen více do detailu. Tohle bude asi má achillovka s tímto seriálem. Poslední díl bych však hodnotil možná jako jeden z nejlepších vůbec a asi bych i řekl, že zachránil finální dojem. I když nejsme ve vzduchu, je tu dost akce, zajatecký tábor, útěk, trocha pozemního boje, trošičku koncentračního tábora a emoce tu konečně začnou správně fungovat. Musím ještě pochválit hudební doprovod. Neelyho hudba je fantazie, samotný soundtrack je úžasný a s ním i intro, které je na jedničku včetně úvodní znělky. No těch negativ je na 4* možná dost, ale když si člověk uvědomí, že WWII je v kinematografii už skoro vymřelým žánrem a toto dílo prostě kvalitu má, oproti některým bezduchým a trapným shitům co sem tam vyjdou, tak to hodnocení musím ponechat. Navíc, tahle banda ve složení Spielberg, Hanks, Orloff, van Patten se nám dost možná sešla naposled, takže buďme rádi, že tento projekt nakonec vůbec vznikl a do světa se nám představila skupina mužů, o které neměli mnozí nejmenší páru. A i když vedla úplně odlišný styl boje než jejich spojenci na zemi, i zde na ně válka měla obrovský psychický dopad a nezažívali o nic menší útrapy, které dokázali ustát díky bratrství, jenž mezi nimi vzniklo. Automaticky doporučuji mrknout na dokument Krvavá stovka. (16.03.2024) (méně) (více)

Když někdo natočí top válečný biják Saving Private Ryan 1998, mohl by si říct, že stačilo. Ale pokud je mu líto přestat a vytvořený tým s cennými zkušenostmi využije ještě ke komerčně i kriticky úspěšné produkci Band of Brothers 2001 a následně k The Pacific 2010, vznik Masters of the Air je nevyhnutelný. Takže je nakonec dobře, že vznikli. 🤓 Cennost slavné předlohy univerzitního profesora je v komplexní dokumentaci mnoha skutečných situací, epizod, jednotlivých osudů, ne ve schopnosti jejich dramatizace. Realita v tomto případě mluví sama za sebe. Působivost námětu spočívá v širokém rozměru tapisérie s mnoha dílčími strhujícími, jindy provozně zajímavými nebo jen všedními detaily války. Efektivní (a opravdu epické) je to jen ve své celistvosti, takže těch slabých 7,5 hodin děje na nás mělo být vrženo najednou. Klidně bychom si po každých cca 47 minutách rádi zopakovali působivou úvodní titulkovou sekvenci (balení od Applu vždycky potěší, že), ale předlouhé závěrečné titulky jsme si mohli dát jen jednou, až nakonec. To musel vymyslet obzvlášť zlomyslný kazisvět, že 20% každého v týdenním intervalu vypouštěného dílu budou zabírat úvodní titulky, next on a závěrečné titulky. Neškudlit a příště více odvahy. Člověka trochu děsí, že ztráta drivu Applu se projevuje i v rozhodnutí, jak uvést seriál. 🤓 Osmdesát let po válce je těžké stvořit přesvědčivě nehostinné a drsné prostřední a přiměřeně sešrotované lidi v něm. Takže nejvíc Masters narazili ve stalagovských epizodách, kde bylo příliš útulno, čisto a nažehleno kolem hladce oholených tváří s pěstěnými kníry. Nechci hned dávat za vzor Wilderův Stalag 17, protože jeho hlavním cílem nebylo realisticky ukázat těžký život v zajateckém táboře (přestože si to většina csfd myslí), ovšem vedle Masters působí i tak mnohem věrohodněji. 🤓 Stalag 17 je, jak známo, pod záminkou a slupkou táborového humoru, přesnou dvojjedinou studií individualismu na jedné straně a masové manipulace na druhé. Logicky byl film u nás za minulého režimu naprosté tabu, i když většina ostatních Billyho počinů byla s velkou slávou uváděna. Cinefilové ocení také znalou a inspirativní práci se strukturou vyprávění a s point of view, v tomto směru je Stalag 17 od prvních záběrů přímo výukovým filmem. 🤓 Ale zpět k Masters: milovníci leteckých filmů a WWII si mohli osvěžit, chvílemi naplno prožít, případně doplnit o méně známý detail oblíbené téma. Finále bylo silné a důstojné, tedy i slzu opravdového dojetí jsme mohli zamáčknout. Seriál objevil i jeden nový herecký talent, o němž ještě uslyšíme - Nate Mann ("Rosie" Rosenthal). Přesto, už mnohá desetiletí platí, že kdykoli se objeví nový film o WWII, je dobré srovnat měřidla a vrátit se k nepřekonatelné autenticitě The Story of G.I. Joe 1945, co se týče pozemního válčení, a ke dvěma třem 'zakladatelským' leteckým filmům o WWII. 🤓 Nikdo už totiž nenatočí lepší scénu bombardérské beznaděje než Gablovo rozhodné, přesto nakonec marné navádění přistání zdecimovaného bombardéru pilotovaného bombometčíkem (35. min, Command Decision 1948). Nikdo už nenatočí lepší dialogovou srážku názorů mezi populistickým alibismem váhavých politiků a odpovědným válečným velením - půlící scéna v tomto filmu (top mužský cast MGM). Nikdo už nenatočí lepší symbolický shot než je commander Gable, sám sedící ve velícím sále proti obrovské mapě Německa, zdrcený, přesto s vědomím nezbytnosti pokračovat v boji, protože jen tak budou předchozí ztráty vůbec k něčemu (92. min + klíčová předcházející scéna). Působivost tomuto záběru dává nejen drtivě prostá kompozice vyjadřující nekonečnou tíhu obrovských ztrát při denním bombardování, ale také Gable se svou osobní historií. Režisér chlapských filmů ‘Wild’ Bill Wellman, sám pilot WWI a tvůrce skvělých leteckých filmů, o Gablovi kdysi řekl, nikoli bez důvodu, že byl nejtragičtější postavou Hollywoodu. Soukromý život ‘Kinga’, nejzářivější mužské hvězdy 30. let, byl neuvěřitelnou sérií špatných, často bláhově vypočítavých, životních rozhodnutí v pochopitelných, ale těžko omluvitelných situacích, a z nich opakovaně plynoucích pocitů provinění. Tragická smrt manželky Carole Lombardové, při leteckém neštěstí v roce 1942, spěšně se vracející do Hollywoodu v obavách z Clarkovy nevěry s mladší kolegyní, nebyla výjimkou. V tom jediném záběru Command Decision a v kontextu děje celého filmu se to všechno neopakovatelně sešlo. Samozřejmě pomohla i Gablova dvouletá válečná zkušenost u bombardovacího letectva, kde kromě natáčení náborových filmů pro palubní střelce, se v Anglii v roce 1943 zúčastnil minimálně 5 bombardovacích misí, i těch denních nad Německem. Poté, co byl jeho letoun opakovaně zasažen flakem s následným jedním mrtvým a dvěma zraněnými, střepina mu prošla botou a jen o fous minula jeho hlavu, MGM vyvinulo značné úsilí, aby ho, byť proti jeho vůli, vyreklamovalo z aktivní služby. 🤓 Nikdo už nenatočí lepší studii velení morálně rozložené bombardovací jednotce a sílícího stresu vedoucího k totálnímu vyhoření a zhroucení, než pilot a celoživotní fanda do létání Henry King v Twelve O’Clock High 1949 podle předlohy vzniklé na základě přímé zkušenosti mnoha účastníků bombardovacích misí. O psychologické práci se zvukem (po zásluze oceněné Oscarem) ve zdánlivě klidných scénách (déšť je tu využit na maximum) a letecké bitvě v závěru, vyfutrované autentickou výstrojí a reálnými bojovými docu záběry obou stran, nemluvě. Nikdo už nepředvede lepší crash landing s B-17 bez podvozku, než  tehdejší hollywoodský stunt pilot Paul Mantz pro tento film (9. min). Snad jediný případ v dějinách, kdy jeden člověk bez zbytku posádky dokázal sám vzlétnout s létající pevností. Těch, co dokázali sami přistát (stejně jako Mantz při tomto svém legendárním kaskadérském kousku), bylo samozřejmě během války víc. Jedinečný záběr byl nepřekvapivě použit i v roce 1962 v dalším filmu, který stojí za připomenutí - War Lover (59. min). 🤓 Zejména oba zmíněné filmy točené krátce po válce mají dvě unikátní přednosti - jsou prosty optimistického bojového ducha propagandistických filmů točených za války a místo toho nabízejí komplikovanější, realističtější pohled na zákulisí i podmínky válčení, přitom v prožitcích i detailech mimořádně věrohodný, protože výstroj i letadla byly pravé a všemi sdílená zkušenost byla také ještě velmi živá (členy filmové branže nevyjímaje). 🤓 War Lover, v hlavních rolích již s generací dospívající po válce, s novovlnařsky civilní romancí, je přesto možná posledním velkým leteckým filmem, který ještě má skutečnou patinu WWII. Nikdo už nenatočí autentičtější provoz posádky B-17 než je prvních 26 minut tohoto filmu, lepší fight posádky než posledních 20 minut a nikdo už nezahraje lepšího air daredevila než Steve McQueen (vedle Motýlka, pro mě tady nejlepší Steve ever). Jeho kapitán Rickson je příkladem hranice oddělující hrdinu od psychopata, jak trefně poznamená lékař jednotky. Callum Turner v Masters je jen velmi, velmi krotkým stínem a je to škoda. Opravdový kontrast s klidným ‘Elvisem' by dal sérii větší náboj. Ovšem Callum je původně model, hraje 12 let a ještě si ani nestihl uvolněně posadit hlas. Navíc žijeme v době uhlazené korektnosti, takže nelze čekat zázraky. 🤓 Taky je třeba se smířit s tím, že autentické válečné zásoby výstroje a ‘plechu’ došly nejpozději v 60. letech, v Milovníkovi války ještě nadělali spoustu muziky s třemi skutečnými éry. Co by za ně dneska dali. Stejně tak se dnes nedají použít v hraném filmu pro přesvědčivou věrohodnost dokumentární černobílé válečné záběry, což se ve všech třech zmíněných filmech bohatě a účinně děje. CGI samozřejmě dovoluje barvitě “zobrazit” dříve nemožné, ale jak se opakovaně potvrzuje, je to pouze novodobá verze kinematografie atrakcí, ohromujících spektakulárních momentů - rychlý silný šok na úkor hlubší emoce a následného myšlenkového zpracování diváka, tzn. že výsledkem je často jen povrchní zážitek, nic, co by nám trvale zůstalo v paměti, co by mělo šanci pohnout naším vědomím (a následně i svědomím). 🤓 Takže ano, Masters jsou završujícím dílem. Bojovníci WWII už v podstatě nežijí a my potřebujeme čistý stůl. Před námi jsou úplně jiné filmy o nové velké válce. (17.03.2024) (méně) (více)