Transport z ráje

Tisíce lidských osudů, uvězněných ve zdech terezínského ghetta. Město, které Vůdce daroval Židům. Láska, naděje, zoufalství, čekání na smrt. A také nekonečnost čísel. Lidé jako čísla. Už nikdy jako ovce! Lustigova literární předloha nabízí silný sugestivní příběh, který se prostřednictvím filmového obrazu stává nadčasovým poselstvím mimo rámec své doby, což může být částečně dáno také použtím ryze moderních prvků (vynikající hudební motivy z pera Jiřího Sternwalda včetně tragikomicky jiskřivé písničky). Snaha nalézt v zoufalé situaci alespoň několik šťastných chvilek se dnes jeví jako tichá, přesto troufalá vzpoura proti totalitní zvůli. Přesný výběr hereckých představitelů na obou stranách barikády – židovské (Štěpánek, Řanda, Brodský, Vinklář, Pešek, Štěpničková a celá plejáda dalších) i nacistické (Prachař, Vršťala) – zahrnuje do svého středu také nastupující generaci mladých v čele s Josefem Abrhámem, Františkem Němcem, Jurajem Herzem i teprve sedmnáctiletým Ladislavem Potměšilem. Mrazivý pocit ze závěrečné sekvence filmu – odjíždějící transport dvou tisícovek židovských obyvatel terezínského ghetta, bez milosti odsouzených na smrt – přetrvává i po opakovaných shlédnutích a zdá se, že jen tak nevymizí ani po bezmála půl století, které již od vzniku Brynychova snímku uběhly. (22.04.2014)

Aj keď som Lustigovu predlohu nečítal, verím, že v knihe bola atmosféra geta vystihnutá vierohodnejšie a desivejšie, ako vo filme. V tejto súvislosti sa mi celkom nenáležite vybavil Veľký útek. Aj v ňom mi zajatecký tábor miestami pripomínal tábor pioniersky. Tu ma obdobným spôsobom rušila skupina mladíkov (Abrhám, Vinklář, Němec a ďalší). Vo filme je niekoľko silných momentov, ale väčší počet hluchých až nevydarených. Dve hviezdičky preto vyjadrujú maximum môjho uznania. (08.12.2008)

Mimořádně depresivní a působivý film, pro mě jeden z nejlepších filmů tzv. Nové vlny, a jeden z mých nejlepších filmových zážitků poslední doby. Ani netušíte jak jsem byl potěšen faktem, že tento film těsně před vánocemi, odvysílá ve svém filmovém klubu opět po nějaké době ČT. Vždyť už ho náročný televizní divák pomalu ani nezná.. Film se nám snaží zachytit lidské osudy obyčejných lidí, svázané navíc tou dusivou a tíživou atmosférou Terezínského ghetta a snaží se nám ukázat, že ani v nesmírném ponížení neztrácejí všechny ty lidé důstojnost a dovedou se i vzepřít. Jsou to vlastně vesměs jen prostí a obyčejní lidé, všichni postavení před tragickou životní zkoušku. Ladislav Pešek (starý vězeň Roubíček) podal neuvěřitelně silný a sugestivní výkon (i když ne přímo hlavní, stačilo pár minutek na obrazovce) a jeho výrok "Už nikdy jako ovce" se mi vryl nadobro do paměti. Všichni tito lidé marně se bránící nacistickému šikanování a zlovůli ve zdech ghetta ve mě zanechali skutečně silný nejen filmový dojem. Tuto Peškovu poválečnou roli bych snad jen srovnal s rolí ve filmu O Ševci Matoušovi. Rovněž tragická. Dále skvělý byl i starý žid Lowenbach (předseda židovské samosprávy), hrdinně odmítnoucího svůj podpis pro seznamy deportovaných v podání Zdeňka Štěpánka, či obersturmführer SA Moritz Herz kterého přesvědčivě s hrůzou v jeho výraze zahrál Ilja Prachař. Předlohou k tomuto filmu nám byli povídky ze sbírky Noc a naděje od známého židovského spisovatele Arnošta Lustiga, který sám na vlastní kůži poznal toto prostředí v ghettech v Terezíně, Buchenwaldu a v Osvětimi, avšak v roce 1945 se mu podařilo uprchnout s tzv. pochodu smrti. Asi to nejlepší od Zdeňka Brynycha co jsem zatím od něj viděl, co si budeme povídat jeho filmografie je přeci jenom značně nevyrovnaná a kolísavá. (11.12.2006)

Dokonale podchycená atmosféra (příjezdy esesáků) scénář i dialogy. Čísla, čísla, samá čísla, všude kolem, za každým číslem se ovšem skrývá jeden osud, chodí a žijí vedle sebe, každý jak umí. Někdo vidí naději ve spolupráci a poslušnosti, někdo v odvážných činech a rozhodnutích, ale většina bohužel v pravdomluvnosti Němců, která je pevná jako nanuk v pravé poledne na Sahaře. Einhundertzwei! Einhundertdrei! Pro Němce to byla prostě práce s čísly, když bylo čísel hodně, vyprázdníme, není problém. Tento nadnesený přístup k nelidskému zacházení s lidmi, i když podmínky v Terezíně byly jistě přijatelnější než třeba ve Varšavě, má v sobě i skladba, jež film doprovází a která si rozhodně zaslouží samostatnou hvězdičku navíc. Film může sloužit i jako výborný dokument o terezínském ghettu. (09.05.2012)

Příběh nemá cenu posuzovat nebo ho vysvětlovat vzhledem k historickým faktům a historické skutečnosti. Příběh, který jsem slyšel od své přítelkyně, která Terezín navštívila a měla tu možnost si jej vyslechnout od pamětnice, která v Terezíně v této smutné době byla. Tato pamětnice se i k mému překvapení velmi dobře znala s Arnoštem Lustigem, autorem knižní předlohy. Hlavně díky tomu jsem se na TRANSPORT Z RÁJE díval z trošku jiného úhlu, než běžný divák. Mohu říct, že jde o celkem věruhodné podání života v terezínském ghettu a spousta obrazů a událostí z filmu souhlasí i s vyprávěním, které si přítelkyně v Terezíně osobně vyslechla od oné starší dámy. Jako takový, po stránce kvality a filmového umu se mi ale film nijak zvlášť nelíbil, postrádá větší dávku dramatičnosti, některé záběry jsou hodně zmatené, až by se dalo říct, že chybné. Napadá mne možnost, že ve filmu zůstali jen pro malý rozpočet, který v té době musel být. Někdy se dění odehrává úplně mimo obraz a vůbec to nepřidává na dramatičnosti, jak možná mělo být záměrem. Neseděli mi ani jiné momenty, které vše jakoby odlehčovaly. Staré filmy rozhodně neodsuzuju a mnoho se mi jich líbí, ale tenhle nebyl natočen vůbec dobře a ta hromada chyb je vidět. Možná to celé takhle mělo vypadat více umělecky, ale dle mého je to spíš hřebíček do rakve. Nic nezachraňuje ani povedená dobová autentičnost. (11.10.2011)