Poslední vlak

Film začíná záběrem na pomník a zarostlé koleje, které byly němou připomínkou hrůzných událostí. Ze záběru mě mrazilo v zádech, protože jsem věděla, co v nejbližší chvíli nastane. Kde se to v lidech bere, že dokážou s druhými jednat hůř než se zvířaty? Lidé násilně zavření v dobytčácích si museli prožít své, ale opravdové peklo na zemi je teprve čekalo, Osvětim. Nedivím se, že se někteří zbláznili a někteří zemřeli. Možná to pro ně bylo vysvobození od těch všech hrůz. V dnešní době si ani neumíme představit to utrpení, které na vlastní kůži zažívali. (24.06.2009)

Téma, na které bylo natočeno nepočítaně filmů, chce to odvahu znovu se do něj pustit a sebedůvěru, že přijdu ještě s něčím novým. Tohle se však povedlo mimořádně. Na minimálním prostoru jednoho vagónu se proplétá několik osobních příběhů rozpracovaných do drobnokresby takovým způsobem, že ani po téměř dvou hodinách nepřichází nuda. Velice vděčný jsem za střípek závěrečného optimismu. (26.04.2015)

Film je rozporuplný v každém ohledu, i když působivost a depresivnost je jeho hlavní devízou. To na mě působilo nejsilněji, a také představa sardinek v minimálním prostoru, kde onemocní klaustrofobií úplně každý, snad i štěnice. Z herců bych vyzdvihla výkony bělovlasého optimisty a showmana v jednom a samozřejmě krásné Niny. Bylo tam pár hluchých míst, hlavně chyby v realizaci a odhalení úniku, ale to nebylo až tak podstatné. Podstatou byla kromě zoufalství v otázce konečného řešení, ukázka degradace lidskosti a osobnosti směrem dolů až na pověstné dno. V tomhle vážně není o co stát a je dobré si znovu uvědomit, jaké máme štěstí být tady a dnes, přesněji v pravou dobu na pravém místě. Právě silně negativní stránka nedávné minulosti mě nepustí jít s hodnocením výš. (10.09.2011)

Špatně nalíčení přehrávající herci mě stihli během 5 minut přesvědčit, že tohle se nepovedlo ani na úrovni základního filmového řemesla. Těch pár scén ukázalo, že scénář plave na vodě. Ono pokud tvůrcům nestačí téma tak silné jako holokaust bezesporu je a musí se uchylovat k podbízivému sentimentu, tak to opravdu smutné je, jen jinak než bylo myšleno. (26.04.2015)

Nedávno zesnulá Dana Vávrová natočila se svým mužem Josephem Vilsmaierem emočně vypjatý pohled na transport berlínský Židů do nechvalně proslulé Osvětimi. Stísněné prostory vagónu, ve kterém se mísí trýzněné osudy a kolem se vedle lhostejnosti objevuje to nejhorší zlo lidskosti. Snímek, který vidí efektivitu ne ve zběsile pálících náccích, ale v žebrání o trochu vody, je citlivou sondou, která ale místy trpí neinvenčním projevem. Natěsnanou skupinku zubožených lidí snímá ruční kamera, ta je výborná zrovna jako hudba, takže obé spolu s vesměs nadprůměrnými hereckými výkony nechávají zapomenout na ty nánosy patosu a kýče. (06.07.2009)