Náš vůdce

Die Welle mi doporučil německý kamarád při diskuzi o filmu Das Experiment. Velmi živě mi popisoval zajímavý děj snímku, natočeného podle v Německu prý takřka povinné knihy Todda Strassera, a tak mi to nedalo a prostě jsem se na něj musel podívat. Snad to ale bylo jeho barvitým vyprávěním, snad to bylo momentální únavou, těžko říct...ale očekávání nebyla naplněna. Námět filmu je samozřejmě skvělý, nosná myšlenka ohromně zajímavá, ale zpracování filmu a způsob vyprávění už pokulhávalo. Všecko to bylo tak nějak polopatistické a filmařsky určitě nic převratného, zejména první polovina měla tendenci mě nudit. Je to škoda, protože z námětu se dalo získat opravdu hodně. Kdyby se režie ujal někdo zkušenější (a možná i schopnější - Holky to chtěj taky se mi Ganselovi těžko odpouštějí..:-) ), dopadlo by to určitě líp. Výsledný dojem je nakonec podobný jako u režisérova předchozího snímku Napola, i když tam to zpracování bylo kapku vydařenější. (29.05.2008)

Náš vůdce má co do budoucna hodně nabídnout. Říct o něčem v dnešní době, že je nadčasové mi příjdě opravdu ojedinělé, ale tento film si to zaslouží. Byl by nadčasový za jakékoliv situace a vždycky by měl pravdu. To nejhorší co naši zemi totiž trápí je v tomto filmu nádherně vidět. Nedávno jsem podobnou situaci ovlivňování lidí viděl ve filmu The Mist od Darabonta a nic příjemného to nebylo. Vidět jak se lidé dokáží tak snadno ovlivnit, co to dokáže způsobit, jaká velká moc v rukou člověka může být. Což sám dokázal už za válek Hitler. Nejhorší je, že se to může stát kdykoliv i dnes. Může se nějaká ruka rozmáhat, může mu hrát do karet pár situací v okolí, ve světě a už má skoro vyhráno. Výhra je totiž kopa tupých prasat, kteří nepřemýšlejí, ale jednají tak jak jim kdo řekne a nejhorší na tom je, že to jsou lidé a ne nějací roboti. Mám strach, že by v budoucnu mohlo něco podobného přijít. Nic není nemožné a to právě ukazuje tento film. Německý národ jako takový ovlivnění už nejednou zažil a tak je dobře, že se do toho pustili právě oni. Jenže když se člověk jednou poučí, neznamená, že do toho nespadne zase. Lidská mysl je různorodá, všelijaká, dokáže nevídané věci. To je na tom všem to nejzlejší. Zlo může být nepatrný pramínek, ze kterého se nakonec vyklube velká řeka. Stačí jen čekat a nic nedělat, protože lidé jsou lhostejní a málokdo něco udělá. Taková Vlna jednou může pohltit naprosto každého, i mně a na to tento film upozorňuje. Škoda, že mě ze začátku nedokázal tak rozpálit jako na konci. Konec totiž dokáže to, o čem tady celou dobu píšu. Že svět je na pokraji něčeho, co si nedokáže přiznat, na pokraji zničení. Ale kdo tomu zabrání? (27.06.2008)

Scénář: Dennis Gansel, Peter Thorwarth .. Co k Vlně říct? Jede jak po másle, až se ten ladný průběh fašistizace začne zdát moc papírovým. Finále je však dramaticky vybroušené. A teď bych si dal obdobný film o anarchii.. (14.10.2008)

"Jak vyrobit Molotovovův koktejl spadá do výuky chemie." Na žádné z mnoha škol, které jsem poctil svou návštěvou, jsem nepatřil k nejpozornějším žákům. Zaznamenal jsem však přitom skutečnost, že nejlepší učitelé jsou ti s nejmenším počtem akademických titulů a šťavnatá výuka Rainera Wengera to jenom potvrdila. Při jeho zpracování projektu Autokracie jsem jen fascinovaně sledoval, jak se za pár dní změnily lidské povahy a založená VLNA se rychle začala vlnit podobným směrem jako za dob, kdy bylo Německo nade všecko. Na mne to tedy hodně zapůsobilo a přitom se mi líbil vyvážený poměr smutek/humor i řád/anarchie. A nejlepší byl sympatický führer, který vůbec netušil, jak dokáže rozpohybovat stádo. Trošku to sice bolelo, ale stálo to za to. (14.04.2016)

Ganselovo drama mě vyděsilo víc než lecjaký horor. Naprosto jasně totiž dokazuje, že fanatismus, manipulace s davy a perzekuce černých ovcí zdaleka nepatří jen do učebnic o 2. světové válce. Ať se nám to líbí, nebo ne, jakkoliv absurdní se nám ta myšlenka zdá, nástup diktatury je reálnou hrozbou i v Evropě 21. století. Vždyť ta filmová Vlna začala úplně nevinně - zpočátku jen čeřila vodu, postupně však nabývala na síle až nakonec všechny strhla - dávala pocit sounáležitosti, nadřazenosti, moci. A nešla zastavit. U závěrečného Wengerova proslovu jsem nedýchala. (30.08.2009)