Nine

Může se nedostatek emocí vyčítat filmu, který je chladný záměrně? Nine je totiž precizní, dokonale nevtíravý a neomylně povrchní. Po jakémkoli tématu ledabyle klouže a přitom všechna nenápadná pojítka zaklapnou tam, kam mají. Umí být žhavě pohlcující i tvrdě odrazující, herecky absolutní, pěvecký dokonalý a atmosférou doslova hypnotický. S mírným odstupem a při poslechu soundtracku začíná dokonce poblikávat i pátá hvězda, napoprvé její plné září stíní až přílišná filozofická komplexnost, která mi je právě v muzikálu místy lehce cizí. Neubráním se ale pocitu, že Guido Contini a jeho osudové ženy v sobě mají záblesk geniality. To ale neznamená, že nedokážu pochopit, proč Nine komerčně i kriticky propadlo. Kdo chce žánrovou všehochuť a myšlenkový přesah, tak nebude shánět muzikál s Fergie a Kate Hudson. Na druhou stranu kdo se chce bavit u geniálních hudebních čísel, určitě nesáhne po obrazu tvůrčí krize italského génia a všeobsahující poctě zároveň. Minghella, Tolkin a Marshall zkrátka měli předurčeno tvrdě narazit ještě předtím, než se rozjely kamery. A já jsem o to radši, že si tenhle dlouze broušený diamant můžu obdivovat sám. (12.04.2010)

Psychologický muzikál? Možná. Zatímco v Marshallově Chicagu písně vyprávěly příběh a posouvaly děj kupředu, v Nine veškeré hudební vsuvky "pouze" ilustrují představy a mentální rozpoložení postav. Nejde tu o to, co se stane, ale o pocity člověka procházejícího tvůrčí krizí. A všechno je to vyprávěno přes vztahy, které hlavního hrdinu pojí k významným ženám jeho života: k manželce, matce, milence, kamarádce, novinářce, hvězdě jeho filmů, můze z dětství. I proto Nine nebude sedět každému: Kdo očekává jasnou vypravěčskou strukturu, bude mít pocit, že je tento muzikál zdlouhavý a prakticky o ničem. Kdo touží po chytlavých, známých melodiích a dokonalých tanečních číslech, bude nejspíš zklamán také. Kdo má rád Felliniho, bude možná tvrdit, že film kvalit svého předobrazu 8 1/2 nedosahuje. Já, která jsem viděla Nine v divadle a věděla jsem moc dobře, co od filmu čekat a proč se na něj dívám, jsem spokojená. Má totiž krásnou atmosféru Itálie 60. let. Má hlavního hrdinu, ke kterému bych kvůli jeho věčným lžím a podvodům asi měla cítit odpor, ale já s ním nedokázala nesympatizovat, protože mi protichůdnost jeho tužeb vystižená již v úvodní písni "Guido's Song", není cizí. Má právě díky své neucelenosti jistou esenci komplexnosti, když divákovi dává přes všechny osudové ženy jednotlivé části skládačky týkající se Continiho života. Má skvělé obsazení. Má krásnou kameru opírající se o hru se světlem. A má styl. Ostatně vše za mě shrnuje píseň "Cinema Italiano", kterou novinářka skloní poklonu Guidovým filmům. Tak tedy: "Whatever Guido does makes me smile, he is the essence of Italian style (...) I love the black and white, I love the play of light (...) I love the speedy little cars, the hip coffee bars (...) I love the dark handsome guys with their skinny little ties, dressing mod looking out of sight, I love to watch them as they cruise with their pointy leather shoes, wearing shades in the middle of the nights." (04.02.2013)

Strašná sprostosť. Na snímku som sa pozrel, lebo ma lákala po mnohých stránkach. V prvom rade mnohé sexi herečky, v nylonkách a stilettách, v neposlednom rade, pretože Nine je známy broadwayský muzikál. Ale je pravda, že ja muzikály neznášam. Tomuto som však dal šancu. Film nás navyše zavedie do talianskych Benátok. Nedostal som ale nič. Žiadny sexi náboj, žiadne dobré songy, proste nič. Po nudnom muzikáli Chicago, sa režisér Rob Marshall púšťa do ďalšej nudnej snímky. Ničím výnimočné tanečné čísla a superhviezdna herecká zostava nezachraňuje filmovú verziu presláveného brodwayského muzikálu Nine. (26.10.2019)

Ledabylé listování životem a dílem Federica Felliniho. Někdy jsou stránky otáčeny tak zbrkle, že nestačíte číst, jindy (a to častěji) máte čas zamyslet se nad každou větou a uvědomit si, nakolik je banální a doslovná. Ilustrace, vyjma těch pár divadelně-muzikálních, jsou poměrně odbyté, pan Marshall má zjevně cit spíše pro režii na prknech než za kamerou. Jednoduše není nač koukat a teď samozřejmě nemám v hlavě herecké divy všech generací, „objížděné“ kamerou lascivně ze všech úhlů, ale ostatní objekty v mizanscéně. Stejně prázdný, hlavně pokud jde o emoce, je celý film. Nepomáhají mu ani herečky, neboť každá musí dostat jistý prostor, film se tříští na sled roztodivných muzikálních čísel a složit dohromady jej nedokáže ani Daniel Day-Lewis, nejistě usazený někde mezi hyperaktivním Italem a existencialistickým Francouzem. Jeho italský akcent a Sophia Loren jsou pak tím jediným, co Devítku přibližuje zemi, na niž je neustále odkazováno, ale kterou jsem ze snímku necítil. Zavírám tuhle kýčovitou omalovánku (proč pořád to odbíhání k černobílé?) a jdu si s Felliniho čtivou autobiografií dopřát trochu autentické Itálie. 50% Zajímavé komentáře: Bluntman, novoten, mortak, Almásy (03.10.2012)

Svůdná Penélope, stále krásná a šmrncovní Sophie, Judi ve slušivém kloboučku, půvabná Marion, sexy Nicole a mohla bych pokračovat. A pak tady mezi všemi proplouvá ženskému oku lahodící Daniel Day Davis jako režisér, který ztrácí dech ohledně inspirace pro film, ale rozhodně ne vzhledem k těmto krásným ženám. Mně osobně mrzí, že jsem nepobírala scénář, poutavý příběh mezi tolika melodiemi a to je ten druhý zádrhel, že po skončení projekce jsem si nebroukala ani jednu melodii a to je u muzikálu na pováženou. U nich většinou předpokládám, že alespoň jedna melodie vstoupí do muzikálové historie a tady se to žel nestalo. Jé, já jsem dnes moc negativní, ale pro mužské oko je to zcela určitě lahůdka, to zase ano a nedejte za Penélopku o tu hvězdu navíc ? (14.07.2016)