Nezvěstní

Stará známá pravda - není nic horšího než přijít o dítě! Je horší jeho smrt nebo jen jeho "pouhé" pohřešování? Je osm let dost dlouhá doba na smíření se s danou situací? Věříme ještě ve šťastný konec anebo se každou noc budíme hrůznými představami, co zlého se mu mohlo stát? A chceme skutečně znát pravdu? Tady ať diváci nečekají žádné šokující zvraty, důležitý je důraz na psychologii postav, na vedlejší motivy, které podle některých děj brzdí, podle mě jsou ale důležité k pochopení motivace hlavního hrdiny a nabízejí tu jednu z možných alternativ. A na konci je slib. Slib, že si tím očistcem příště projdeme znovu. (19.02.2015)

Nakonec jsem si pustila tolik velebený britský seriál "The Missing".. Bohužel první pilotní díl jsem absolutně nikde nesehnala a pravděpodobně se bez něj absolutně nechytám, protože druhý díl mě rozhodně žádným výrazným nadšením nenabudil.. Další kriminální drama, které spíše řeší okolní vztahy než hlavní detektivní zápletku.. Po shlédnutí S01E02 vzdávám.. (18.01.2017)

Tady je všechno špatně. Postavy jsou dotěrně nesympatické, herci nepůsobí věrohodně, prkenně přehrávají, co někdo nazývá „hutnou atmosférou“, mohu já nazvat jen trapným čekáním. Neděje se nic, padesát minut z šedesáti každého dílu je modlitbou za posun ručiček na hodinkách, nálada žádná, obrazy zbytečné… „Jste pes, který půjde hledat svou kost.“ – Vážně, až taková klišé. Jedno klišé za druhým se snaží poslepovat dohromady to Velké zdržování. Když přeskočíte z prvního dílu rovnou na závěr, o nic nepřijdete. (29.01.2016)

S1 "Oliver Hughes" (4/5): Ve vší té civilnosti prosté laciné překombinovanosti i z prstu vycucaných zvratů sympatické a o to více, jak důsledné to je v přístupu "může se to stát i vám". A s ohledem na úskalí tématu o ztrátě jediného dítěte až překvapivě nemelodramatické a citově nevydírající. A přes veškerou chladnou atmosféru naprostého zmaru, deprese a beznaděje to není emočně chladné či cynické. Navíc jde o nebývale zdařilou symbiózu skandinávského přístupu k žánru, kdy se zcela stírají mantinely mezi osobním dramatem a kriminálními pasážemi. Scénář si vystačí s tím, že lidé jsou... Prostě lidé čili konspirace či přes koleno lámaná velká odhalení nejsou na místě. Přesto by se výhrada našla; a sice vyprávění skrze prolínající se "současnost/před lety" přístup, který je vesměs ku prospěchu a není pouze lacinou obezličkou jak natáhnout děj na více epizod, ale přeci jen kolem poloviny série pasáže "před lety" mnohdy zbytečně přešlapují na místě a tah na branku to neztrácí pouze díky lince ze současnosti. A zdaleka nejlepší je samotný závěr, který se zadře pod kůži jako máloco v rámci žánru. S2 "Webster/Giroux" (3/5): Civilnost ustoupila rádoby překombinovanosti a nabízí to vykoupení; tedy záležitosti první řadě zcela cizí. Každopádně ani tak to není špatné. Stále to má prvotřídní obsazení, je to nelacině emocionální a umně (a především jinak) se tu pracuje s tématem ztráty dítěte. Nejvíce na škodu je tak délka, jelikož osm epizod je neopodstatněných. A nic to nedokazuje lépe než irácká anabáze táhnoucí se skrz čtveřici epizod, aby výsledkem bylo něco, co se dalo vyřešit dvaceti vteřinovým telefonátem. (27.12.2014)

Doslova emoční atomovka - The Missing dokáže svou atmosférou dokonale vtáhnout nepřipraveného diváka do té snad nejhorší noční můry, která přímo děsí svou obyčejností. Spolu s tím, jak se Tony Hughes stále víc oddává posedlosti po pravdě i mě každá další epizoda vtahovala hlouběji a hlouběji do toho lidsky srdcervoucího thrilleru. Přitom se mu podařilo do ve výsledku smutně jednoduché zápletky ladně zamotat osudy dalších lidí, které běsnící Tony ovlivní, změní nebo ukončí, stejně jako jedna autonehoda změnila ten jeho. A jsou to právě tato malá lidská dramata, která pravidelně při závěrečných přiznáních přímo pumpují emoce, třebaže nemají s případem ztraceného dítěte nic společného. Podobně jako se to loni podařilo ITV s Broadchurch, BBC teď přichází s kriminálkou vynikající po všech ohledech, kde má každá rozehraná příběhová linka své místo v budování atmosféry bezvýchodné deprese, přičemž navíc vyprávěním v různých časových rovinách prohlubuje vztah k jednotlivým postavám až do nevídané úrovně empatie. Nicméně je to James Nesbitt, kdo si krade každý záběr pro sebe, a poté, co nakonec v závěru zlomí i tu poslední pozitivní naději, kterou by snad seriál mohl vzbuzovat, mě zcela míjí důvod, proč se na rozdíl od své seriálové manželky nedočkal nominace na Zlatý Glóbus. Perhaps it's better simply to let go, not to dwell on the choices we have made - whether we should have gone this way or another. Instead we should always go forward and try not to get trapped in the past. (18.12.2014)