Dvacátý devátý

Hrůznost přetrpěného zážitku, jehož obsahem je ahistorická falzifikační heroizace nejtemnějšího okamžiku dějin komunistického hnutí v česko-slovenském prostoru, tlumí alespoň elementární zvládání filmového řemesla. Chceme-li však přesto v tomto braku hledat i pozitivní momenty, najdeme je. Spočívají v jakémsi "negativu" scénáře i režie. KSČ se jeví v tomto pohledu jako nedůvěryhodná populistická síla, která větší část své energie spotřebovává na obhajobu plakátových frází-lží a soustavné ohlupování svých členů. Tou největší a tím největším je Gottwaldova postava a legenda, která na ni byla navázána. Fakt, že film byl natáčen i uváděn do kin v době vrcholícího normalizačního temna, v němž byla regenerována základní klišé stalinského stalinismu, film citelně poznamenal. A proto velmi nadčasově působí i jeho závěr. Jeden z lidsky i politicky nejhloupějších projevů, které kdy na půdě českých parlamentů byly proneseny, svou symboličnost opravdu naplnil. Zločiny padesátých - a nejen padesátých let - minulého století. (20.10.2007)

Téměř totožný jako seriál Gottwald, jen tohle je ještě otřesnější a nudnější. Dvě hodiny komunistikejch sraček, který diváka za těch 120 minut umlátí do bezvědomí. Normalizační komunisti si prostě natočili svůj film, aby se měli u čeho ukájet. Jen by mě zajímalo, kdo na tohle mohl v půlce 70. let chodit. Dokážu si představit, že na tuhle sračku se povinně vodili mladý svazáci a byla to hlavní perla školních představení, protože nikdo, kdo má pud sebezáchovy, na tohle do kina vlézt dobrovolně nemoh. A taky bych rád veděl, kde to vzalo těch vysokých 33 %. (02.06.2020)

Dlouho jsem přemýšlel, jestli nedat hvězdičku aspoň za Adolfa Filipa, který docela obstojně hraje Zápotockého, ale vždycky když už jsem si řekl, že to kvůli němu dám, vzpomněl jsem si na velkolepý závěr s Gottwaldovým slavným proslovem o kroucení krků a hned jsem tenhle nápad zavrhl. Je to přesně takové, jak to vypadá - normalizační hnus o hrdinství Klémy Gottwalda, který trvá dvě hodiny a je naplněný otravným politickým překřikováním, očekávatelnou černobílostí a jednostranností, dalším návalem politického překřikováním a takhle furt dokola až do samého konce. Miroslav Zounar hraje Gottwalda takovým způsobem, že vyhrkne tři slova a pak mu stejný čas trvá, než si vzpomene na další; což jsem původně bral jako intonaci jeho mluvy, ale docela rychle mi došlo, že je to jen neumětelství. Natočené je to neskutečně líně, ale takovým způsobem, že jsem to snad ještě neviděl. Místo více záběrů u emočně silnější scény je často záběr jeden a k tomu všemu ještě s idiotsky umístěnou kamerou, takže z toho člověk nejenže nic nemůže mít, ale taky se místy ani nedá chápat, co se vůbec děje. Jen představitel Zápotockého a počáteční pseudo-neutralita postavy za něco stojí, ale jinak je to mizérie scénáristicky i filmařsky a opravdu těžko se mi zde hledají klady. A doufal jsem, že se aspoň párkrát zasměju jako u každé takové agitky, ale tady ani nebylo čemu. Odpady sice dávám běžně filmům, které mě neskutečně naštvou, což sice není příklad Dvacátého devátého (je to hrozný film, ale nemůžu říct, že by mě až tak naštval), ale zároveň je to film tak otřesný, že v něm prakticky neexistují klady a tím pádem jiné hodnocení stejně není možné. Jinak za výsledek (a vůbec vznik) činím hlavně řádného soudruha Tomana, jehož dramaturgií se zde podělalo vše co šlo, ale ne Kachlíka. Mám od něj už delší dobu v plánu Třiatřicet stříbrných křepelek a Dvacátý devátý mě dostatečně namontovalo k tomu, abych se na to konečně podíval a Kachlíkovi v mých očích zachránil čest. Fakt doufám, že ta naprostá filmařská neschopnost není jeho vina. Vždyť i Trapl své řemeslo chápal víc, než styl, s jakým přichází tenhle hnůj... odpad! (20.02.2024)

Jde v podstatě o přímého pokračovatele filmů mapujících pozici dělnického hnutí v československé historii, které byly natáčeny v 50. letech. Tvůrčí postupy se de facto nezměnily a památné historické věty z úst čelních představitelů strany zaznívají i ve filmech natočených v éře normalizace. To ještě posiluje tento hrůzný zážitek, který lze přetrpět jen s notnou dávkou sebemrskačství. Monumentální sedmdesátkové dílo tehdejšího aktivního funkcionáře, mj. i šéfa katedry režie na FAMU (!!!) Tondy Kachlíka. Pro zajímavost, jde o jedinou filmovou hlavní roli Miroslava Zounara, herce který byl vděčným typem k obsazování ve filmech s agitační tématikou. Nutno však říci, že při sledování jeho hereckého projevu nebolí tolik oči jako v případě jiných jedinců, včetně Zounarova syna Martina. (23.11.2012)

Scénář má dvě roviny. V první (pozitivní) je jakž takž normálně natočený vnitrostranický vývoj KSČ v roce 1929. Druhá (negativní) se pokouší glorifikovat Gottwalda i Zápotockého. Vtipné na tom je to, že soudruzi počítají s úplnou tupostí diváka. Nechtíc ukazují, jací byli ve skutečnosti bolševici uvnitř KSČ. Kouzlo nechtěného zde funguje skvěle. Kléma svými řečmi odpuzuje dokonale. Tohle by měli pouštět v TV, aby si lidi udělali obrázek o "charakterní" levici. Kdo se chce dostat až na konec snímku, musí se prokousat i příběhem starého a mladého Mráčka....to byli emoce :) ! Konec dobrý - všechno dobré. Kléma Vám ukáže, co ve skutečnosti chtěla KSČ. Její nástupkyně KSČM to bohužel nemůže říct na plnou hubu, ale názory má totožné. Jedinou její nevýhodou je absence SSSR. (13.02.2010)