Playing with the Devil
Režie:
Josef MachKamera:
Jan StallichHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Josef Bek, Eva Klepáčová, Alena Vránová, František Smolík, Jaroslav Vojta, Bohuš Záhorský, Stanislav Neumann, František Filipovský, Josef Vinklář (více)Obsahy(1)
Princezna Dyšperanda a její služka Káča by se moc rády vdávaly, nemají ale za koho. Když se objeví jakýsi myslivecký mládenec a nabídne, že jim sežene ženichy za pouhý podpis vlastní krví, děvčata příliš neváhají. Jenomže ten vykutálený panáček byl ďábel a ony se mají smažit v pekle! Naštěstí je tu ještě vysloužilý voják Martin Kabát, který se nebojí ani čerta a nehodlá mu ty dvě nevinné duše nechat grátis... Nestárnoucí pohádku natočil v roce 1956 Josef Mach podle divadelní hry Jana Drdy, který s režisérem spolupracoval na scénáři filmu. Kostýmy i stylizované ateliérové dekorace nesou pečeť nezaměnitelného rukopisu svého autora – malíře a ilustrátora Josefa Lady. (TV Prima)
(více)Recenze (441)
Rok šestapadesátý byl takový podivný. Stalin byl už bohudík třetím rokem mrtev a mrtvola jeho nohsleda Gottwalda přes veškerou péči odborníků hnila a k hrůze černala v mauzoleu na Vítkově víc a víc. Sem tam byl někdo propuštěn na amnestii, většina politických vězňů a muži západního odboje dále hnili v kriminálech... V kinech běžely filmy o budování, jen těch oprátek za vlastizradu lehce ubylo... A do toho všeho vstupuje pohádka jak z jiného světa v malovaných jasně barevných (pro někoho ohyzdných) kulisách J. Lady, kdy i knoflíky kamizol na hercích jsou kreslené. Musím se přiznat, že já tuhle pohádku miluji. Herecké obsazení je hvězdné. Všemu kraluje ovšem Pepíček Bek coby vysloužilý voják. Moc se mi líbil i otec Školastikus, který odolával svodům ženské krásy. Ty dívky byly skvělý nápad! Americké Pinups té doby hadr a tu poslední slečnu bych si z fleku nakreslil na příď bombardéru! :-). Prostě tato pohádka se povedla. Asi v tom lze hledat (možná zbytečně) souvislosti s vývojem stále více bolševizované společnosti s výstupy proti církvi atd... ale kašlu na to. 4 karty. * * * * ()
tuhle pohádku prostě nemám moc rád, i když obsazení a provedení postav je samozřejmě skvělé... 60% ()
50% ()
K téhle pohádce lze snad jen konstatovat, že nic podobného se u nás už nenatočí - krásná zvučná čeština, herecké kreace, kulisy a křesťanstvím šmrncnutý děj. To vše se dnes už jen paroduje a zlehčuje. Z herců nemá cenu nikoho uvádět, z toho jsem úplně bezradný, protože každý je výrazný a každý vynikající. Ale blahem jsem si poňuchňával zejména při výkonu Františka Smolíka a jeho čítankově přesného pyšníka. A ladovské dekorace jsou světový unikát........ jako mínus bych uvedl děj - dvě nadržené slípky upíšou duši čertu jen proto, aby jim dohodil citlivého inteligentního atleta, což je zboží i na naše poměry hodně nedostatkové. A stejně by se začali po pár letech hádat a rozvodovou při by řešila jiná inštance:) Obě kačeny byly tak hloupé, že bych si nevybral ani jednu, i kdyby posledním žijícím člověkem na zemi byl už jen Sarka Farka....ale jinak to byl slušnej tabák, na mou čest ()
Málo platné, tahle čertovská pohádka už zřejmě navždy bude patřit k vrcholům pohádkovým, humoristickým i etickým. ()
Nejlepší je Káča. Ta by opíchala i pánský kolo, kdyby jí stálo. Chudák Martin Kabát. ()
A tak tohle je paráda. ()
Poctivé herecké výkony a hlubokomyslné sdělení této pohádky, kterého si ovšem jen tak někdo nevšimne, dělá z tohoto díla jednu z mých hodně oblíbených záležitostí. Martin Kabát a jeho boj o úpisy před samotným Luciferem, dostává pohádku do hodně ostrého dramatického nádechu. Drdův záměr připomenout pekelné psychologické metody, které používali převážně nacisti. "V tom je celej ten Váš kumšt, zpitomět lidi, udělat z nich hloupý, ustrašený zvířata, mučit je tak dlouho, až ztratí všechny smysly. Vy si myslíte že i já hned zpitomím a zradím ty dvě nevinný holky?" . Martin Kabát je charakter, ne jako pokrytecký pánbíčkář Školastikus. "Já, pokud vím, 30 let jsem ani myšlenkou nezhřešil, tělesné žádosti modlitbami řádně umrtvoval." Má to v sobě mnohem víc než jen pohádkový příběh. ()
Tuhle pohádku jsem nikdy neměl moc rád. Ale když jsem se konečně uvolnil a napojil několika doušky vína, uvědomil jsem si, jak skvěle je to zahrané. Hlavně ten výborný Vinklář, krásná Vránová, která je s blond mikádem vlastně dobrá kost, v roli naivní princezničky a loupežník Jarda Vojta. Prostě super pohádka. ()
Naprosto fantastická záležitost - když jsem tuhle pohádkovou komedii teď viděl znovu po letech, byl jsem z ní naprosto bezvýhradně nadšený a nemohl jsem se od ní odtrhnout. Neuvěřitelně mě v tom filmu baví herecké obsazení - nádherné herecké kreace Vinkláře, Beka, Klepáčové, Vojty, Filipovského a především Ráže (ta jeho úchvatná dikce!), jehož postava Solferna vyloženě vyvolává posvátnou bázeň (zato jeho nadřízený Belzebub je v podání Ladislava Peška jen směšnou figurkou - ten jeho kostým, ve kterém vypadá jak medvěd!) - a kapitola sama pro sebe je nezapomenutelný ladovský vizuál scénické - přiznaně nerealistické - výpravy (byť musím přiznat, že v dětství se mi to moc nelíbilo - to až teď dokážu ocenit, jak je to geniální). Stejně tak scénář je naprosto dokonalý - co replika, to naprostá perla ("Žena je nástroj ďáblův!" - "To nemá z vlastní hlavy, to musel někde číst"; "Neurážej, hříšná nádobo, a jdi svou cestou!") a celý film je plný až nečekaně promyšlené symboliky a nadčasové platnosti - vyjma občas archaické češtiny a poněkud staromódního hereckého projevu (zvláště v případě Beka) v podstatě nijak nezestárnul. Film zaujme i převzetím některých motivů z Erbenovy balady Záhořovo lože. Hrátky s čertem jsou pro mě spolu s o 3 roky mladším filmem Dařbuján a Pandrhola dokladem ojedinělého tvůrčího vzmachu v tíživých 50. letech, který navždy nastavil pohádkovou laťku nekompromisně vysoko - při sledování Hrátek s čertem si člověk mimo jiné uvědomí, jak bezostyšně tuto pohádku vykrádá Zdeněk Troška (Princezna ze mlejna, Čertova nevěsta) i jiní filmoví tvůrci. Marná sláva, originál je jen jeden. ()
Mě to nepřišla jako nějaká skvělá pohádka. To prostředí bylo děsné, ne třeba o tom déle psát. Celkově je to dobrá podívaná s dobrými herci a i pohádkovými nápady a námětěm. Velký skvost to není, ale v dětsví jsem to párktát sledoval, ale pokud vím, nikdy jsem film nedodíval v jeden den do konce. 57% = *** ()
Není to rozhodně typická pohádka. Umně si vyhrává s klasickými schématy pohádkového žánru, ale nezná míru, jak dlouho je schopná bavit, a za jak dlouho znudit. Dost se totiž vleče, a když už má nakročeno zakončit nějakou svoji fázi, tak je to právě začátek nového úseku, v němž se začíná rozvíjet další dějová linie, například s loupežníkem legračního jména. Až moc motivů na jeden film. Chtělo to ubrat a věnovat se jedné dějové linii, ne rozjíždět další, poněkud dějově brzdící linie. Zkrácení a prostříhání by filmu prospělo. Divadelní původ je znát a nezapře se ani ve filmové řeči. 60% ()
Tak teraz neviem, či pre tvorcov bolo tým peklom manželstvo, alebo komunizmus. Návšteva v pekle je skutočne na hrane akceptovateľnosti roku 1956 a ešte že scenáristi neboli mučení na "legendárnych" päťdesiatkových súdoch. Skôr sa jedná o epizodické rozprávanie, ako o ucelený dramaturgický celok, takže film nemá patričný rozprávkový spád. Vizuálna stránka ukazuje, že skutočné nápady vznikajú pri veľmi stiesnených podmienkach a limitoch, ale veď načo natáčať skutočný les alebo skutočné peklo, keď si ich môžeme uspôsobiť podľa vlastnej predstavivosti a ukázať naše myslenie celému svetu? ()
A vy si myslíte, že můžete obyčejnskýho českýho člověka jen tak ztumpachovatět? ()
IMHO nejlepší česká pohádka, kam se hrabe Pyšná princezna! Ladovské kulisy, jeden z nejlepších Lucifefů (Petiška), čerti olezlí i šviháčtí... a k tomu samozřejmě Káča a princezna Dišperanda, pitomý otec Školastikus (btw, jen v málu pohádek je vidět tak krásná erotická scéna...), anděl Teofil, Sarka Farka a samozřejmě dragoun... ()
Jedna z mých nejoblíbenějších českých pohádek. :) Jednoduchost, vtipnost.. ()
Velmi dobrá komediální pohádka podle Drdovy divadelní hry. V podstatě je to ještě "barokní" příběh s tradičními duchovními principy dobra a zla. Postavy jsou výborně typizované (loupežník, anděl, čert nižší a vyšší, poustevník, vysloužilec atd.). Drda sice byl komunista, ale tyto principy respektoval - na rozdíl od současných tvůrců (např. Trošky), kterým to už vůbec nic neříká. Pravda, socialismem je načichlá i tato pohádka, ale i přesto ji řadím k těm nejlepším. ()
Veľmi známa a aj obľúbená rozprávka ma ani v detstve nezaujala. Kulisy, kostýmy a maľovanie hercov mi v detstve boli cudzie, v dospelosti boli znakom nedostatku peňazí na výrobu. Plejáda skvelých hercov nezachránila scenár ohlodaný snaživými cenzormi na nezaujímavé a nevtipné texty. Zázrak sa nekonal, filmy z tejto doby nemôžu byť z princípu dobré. ()
Když se řekne nejhezčí pohádka - bez zaváhání vypálím Hrátky s čertem, i kdyby jste mi v půlnoci vzbudili! Nečekám ohromující efekty a kostýmy jako z Amadea, podložené impozantním rozpočtem, nedejbože zahraničním. Od české pohádky očekávám, aby vystihovala národní mentalitu, byl v ní kus srdce, českých tradic a obyčejů a byla točena s prostou pokorou a zápalem. S předlohou Jana Drdy a geniálním výtvarným řešením s ladovskou konturou to tam všechno je, až se mi při scénách z mlýna a skřehotání žab tají dech, jak je to čisté a krásné… Jsem moc rád, že můj 100. komentář patří právě tomuto klenotu! ()
Revoluční film udivující zázrakem Vinklářova rozdvojení – tolik k nejstaršímu dojmu z dětství. Nutno říci, že dojem z tohoto filmu ladovské virtuální reality se s každým dalším zhlédnutím zlepšuje. Musím také použít sousloví, o němž jsem myslel, že ho nikdy nepoužiji, totiž „herecký koncert“ všech zúčastněných. U mne zde hrají prim pánové Vojta, Smolík a mladý Vinklář, dostává mě Dišperanda Aleny Vránové, kteréžto princeznovské rozpětí (Krasomila - Dišperanda) je prostě kolosální. Kupodivu inteligentní a opravdu vtipná antiduchovní propagace podřadné manuální práce. Kupodivu, ani Martin Kabát coby personifikovaná apologie křupanství, dokonale obsazený soudruhem Bekem, jemuž hrdost na to, že neumí číst, sálá z očí, ani "správné děvče od rány" Káča, toužící po chudém chalupníkovi "vod Berouna", neubírají této selance o napravení zastaralých živlů na půvabu. Ostatně Kabátův smysl pro etiketu, jakož i vrcholné vyjádření dragounské etiky ("a to né, to sakra né!") budí sympatie, nehledě k setkání s tremendem, které „i Káču porazilo“. Pokud je mi známo, jedná se na příští půlstoletí o poslední filmovou pohádku, v níž jsou silným hráčem vedle mocností pekelných také mocnosti nebeské. A Peškova expresivní belzebubská kreace ("to je blaho... celej svět schramstnu do své tlamy") zůstává doposud nepřekonaným zpodobněním ďábla v jeho podstatě. Na tom nic nemění ani podařená "zápaďácká" stylizace jeho věrných, ani Vinklářova nonšalantní dišputace s otcem Scholastikem nebo rozprava o duši mezi Solfernem a Kabátem. Za pozornost stojí srovnání trojúrovňovosti ďáblů zde a v Čert ví proč: narozdíl od tamního modelu přímého vzestupu (viz můj komentář) zde máme po přechodu od nejnižší úrovně (hnojaři v Čertově mlýně) k té vyšší (stojící u trůnu) jakýsi zvrat v postavě samotného Belzebuba, zřetelně ztvárněného jako tupou hmyzí obludu, čiré zlo, totiž čirou rozšklebenou hltavost. Podotýkám, že není v jiné české filmové pohádce zpodobnění arcisatanáše, které by mohlo protikladným zjevům v těchto dvou filmech konkurovat (totiž pokud jde o otázku, co je ďábel; třeba Heřmánek ve S čerty nejsou žerty je jiný případ). Přetahování o úpisy v pekle pak zřetelně odkazuje k mnichovské katastrofě (přesněji řečeno ke zřízení Protektorátu coby jejího důsledku), což je trefné, leč za cenu zboření logiky děje. A propo, mocnosti nebeské: máme tu jen pokryteckého poustevníka, s nímž se dohaduje dětinsky přecitlivělý anděl. Ve finále se ale přece jen ukáže, kdo má poslední slovo. Příhlednout je třeba také k tomu, že jak anděl, tak sprostný laik, křupan Martin Kabát, se oproti Scholastikovi hlásí k pravé křesťanské zbožnosti – alespoň v ústřední věci (Kabát: „...to bych se musel ale strašlivě mejlit“ v konfrontaci s poustevníkovým římskokatholickým: „říkám-li to já, tak je to definitivní“). Z tohoto hlediska se pak Kabátem prosazené „pokáníčko podle mýho gusta“ jeví jako zajímavé slovo do pranice theologických disputací. Avšak pokud jde o to, co s hříšnými ženskými, je třeba dát za pravdu svatému poustevníkovi: „bodejť by ji rarach sám napích na nejšpičatější... tento...“ () (méně) (více)