Maratón

Kdyby ten film zůstal jen u toho příběhu náhodně se setkavší dvojice, která kličkuje vzbouřenou Prahou, byl by to hodně dobrý film. Bohužel tam byla přidána ta linie velkých dějin, která celý film sráží, byť je někdy nechtěně legrační. To je prostě najednou jako jiný film - plný schematismu ve vyprávění, falšování dějin a ideologických klišé, která bych čekal ve filmu o pět let starším či o pět let mladším. Škoda. (30.12.2012)

Když před několika lety kulminovala éra laciných dvd (nejen) v Levných knihách, obchodně méně úspěšné kousky se objevovaly ve stáncích ve výprodejích, kde uplatňovaly nabídku typu dvou či tří filmů v jednom balení. No nekup to za tu láci. Posléze se sice téměř pravidelně ukazovalo, že mizerný odbyt nebyl způsobený nepochopením nepřejícího publika a měl mnohem přízemnější důvody, nic to ale nemění na faktu, že jako komerční strategie to fungovalo slušně. Stejnou filozofii 2v1 zjevně zastávali tvůrci Maratónu, když divákovi nabídli dva paralelně se odvíjející příběhy z posledních dnů války. Co na tom, že do sebe vlastně vůbec nezapadaly a oba jako by točil jiný režisér a jiný štáb. Příběh mladičkého vězně osvobozeného z pankrácké věznice, který během čtyř dnů květnového povstání stihne zúčastnit se se zbraní obrany Prahy i najít osudovou lásku, zapadá aspoň trochu do obrazu české kinematografie 60. let sázející na herecké výkony a intimitu okamžiku. Druhá linie ukazuje vítěznou sovětskou armádu, jak "spěchá na pomoc Praze", a tahle linie má zřetelně propagandistický rozměr a zapadá do tváře normalizované kinematografie 70. let. Patos, tragika lidské oběti na samém konci války, usměvavé tváře unavených sovětských vojáků a nekonečné kolony vojenské techniky vítězící armády. Je to průhledné a neuráží mě to už proto, že film, ať je jaký chce, dokáže aspoň v některých scénách zlidštit tvář protivníka a vyvolat úsměv na tváři. Na druhou stranu mě ale v žádném případě tenhle kousek nenaplňuje jakýmkoli obdivem. Velký, resp. hluboký, film vypadá úplně jinak a vyvolává jiné emoce. Celkový dojem: 50 %. (25.02.2015)

2x jsem se snažil to zhlédnout. Pokaždé jsem usnul. Přitom se tam furt střílí. Hanzlík jako odboj co v 19 umí ovládat všechny zbraně, působí velmi trapně. Dvojitá linie filmu (Ostravská operace a Praha) dopadla tak, že divák naprosto neví vo čem ta slátanina je. Ale furt se tam hezky střílí. Vůbec mě neudivuje, že v TV jsem to nikdy neviděl. (20.07.2023)

Ojedinělý, ale nepříliš funkční pokus skloubit novovlnově tragikomické příhody malého českého člověka s výpravným filmem o osvobození Prahy Rudou armádou. Deheroizující nadhled první linie se nehodí k patosu té druhé a opačně. Prostříhávání mezi liniemi navíc nepomáhá rytmizaci, ale spíše přispívá k našemu nezájmu o hrdiny a dojmu, že vznikly dva filmy, teprve dodatečně slepené dohromady. Pozornost je jedné z hlavních postav (Menšík a Hanzlík) vždy věnována tak dlouho, že mezitím zapomeneme, kde jsme opustili tu druhou. Herci nemají šanci na omezeném prostoru hrubě načrtnuté charaktery oživit. Nejvíce na jednorozměrnou typologii doplácí nesamostatná, přihlouplá a vystrašeně pobíhající Karla, právem se obávající, že ji partner bude celý život konfrontovat s tím, jak je blbá. Zásluhou neocenitelného humoru a ochoty přiznat, že slavná revoluce mohla místy připomínat absurdní komedii, jde o nejsnesitelnější film věnovaný Pražskému povstání (pakliže nepreferujete neředěný poválečný patos Němé barikády). Z větší části ne díky kouzlu nechtěného. 60% (11.02.2015)

Předpokládanou křehkou komorní osu snímku ta rozvětvená dějinná nerámcuje, ale bezohledně ji atakuje, a to nejen dějově, což je přirozeně očekávatelné (jak jinak, za války?), ale i vizuálně a vypravěčsky. Veškerá probouzející se intimita mezi Rudou a Karlou, je snímána chladně, odbývána v běhu dějin, které zde kvaltují tak, že se ani nechce uvěřit, že se v ty dny něco zrodilo. Toto nepochopitelné splývání, v němž vše působí tak nelidsky, se marně snaží neutralizovat odlehčený, humorný tón, nicméně i ten zní poněkud krotce, opatrně. Film tak působí, jako by současně mířil na všechny strany s tím, že každý si přijde na své: tvar, který ale takto vzniká je spíše rosolovitým - a v monochromní průsvitnou hmotu se rozpouštějí všechny klady, od hereckých výkonů po Liškovu originální hudbu. PS: Nemohl jsem si nevzpomenout na starší Procházkovo Zatoulané dělo: podobně jako jeho neslavný scénáristický debut mi i tento pozdější film připadá, jako by byl složen z několika scénářů. (28.12.2017)