Eduard Pavlíček

Eduard Pavlíček se narodil 10. března 1922 ve Vídni, kde tehdy byla velmi silná česká menšina. Jako téměř třicetiletý začínal svoji divadelní dráhu jako inspicient a herec malých rolí Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci (1949 – 1962).

Po olomouckém angažmá se definitivně usadil v Praze, v činohře Národního divadla (1. duben 1962 – 31. prosinec 1999), kde pracoval jako inspicient (1962 – 1976), asistent režie (1977 – 1999) a herec epizodních rolí (1962 – 1997).

Dvakrát si v 80. letech s kolegou hercem Josefem Veldou vyzkoušel v Národním divadle i práci režiséra na scénických pořadech „S Čapky po Evropě" a „Nokturno s Komenským". Naposledy krátce před smrtí hostoval v Divadle Palace.

Na řadě inscenací byl Pavlíček inspicientem, asistentem režie nebo obojím (mj. „Romeo a Julie", „Smrt obchodního cestujícího", „Ze života hmyzu", „Rasputin", „Strakonický dudák", „Bílá nemoc", „Kočičí hra", „Naši furianti", „Vojnarka", „Cyrano z Bergeracu", „Vojna a mír", „Lucerna", „Král Lear", „Maryša", „Idiot", „Hamlet", „Matka" či „Divoká kachna").

Z desítek jeho malých divadelních rolí, rozličných bezejmenných profesí, uveďme aspoň Patočku („Lidé, bděte!"), Profesora („Bílá nemoc"), Fredegara („Drahomíra"), Střelce („Matka Kuráž a její děti"), Vojtu („Naši furianti"), Vrátného („Hrátky s čertem") a Starého trolla („Peer Gynt"). Charakteristická byla (hlavně ve filmu) jeho kulatá tvář a výrazné hranaté brýle.

Ve filmu Pavlíček debutoval ještě během angažmá v Olomouci jako host u stolu v PROBUZENÍ (1959) Jiřího Krejčíka. Ovšem jeho filmografie se mohla rozběhnout až po příchodu do Prahy. Ovšem i ve filmu mu bylo souzeno pravidelně vytvářel malé, epizodní, bezejmenné roličky a epizodky, které mnohdy byly, ač časté (v roce 1971 zvládl až sedm filmů), divákem sotva postřehnutelné.

Pravidelně tak ztělesňoval muže všech profesí a stavů. Nejednou to byli muži, důstojníci, vojáci, strážci, policisté, biřici, hejtmani, vysocí hodnostáři, šlechtici, funkcionáři, hosté, soudci, herci a filmaři, cizinci, agenti, vědci, úředníci, hajní i lovci, dělníci a technici, členové sboru a orchestru, cestující a nebo číšníci.

Jen jednou se na plátně předvedl jako přísedící (MUŽ, KTERÝ STOUPL V CENĚ), světák (OBJÍŽĎKA), pumpař (JÁ, SPRAVEDLNOST), sedlák (ČEST A SLÁVA), prodavač (ROBINSONKA), lékař (DVA MUŽ HLÁSÍ PŘÍCHOD), řečník (KAM NIKDO NESMÍ), zřízenec (PALETA LÁSKY), fotograf (ČAS PRACUJE PRO VRAHA), měšťan (PANNA A NETVOR), truhlář (ZRALÉ VÍNO), zájemce („BABIČKY DOBÍJEJTE PŘESNĚ!"), krejčí (PUTOVÁNÍ JANA AMOSE), trenér (RUMBURAK) nebo pacient (DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ).

Nevyhýbal se ani práci ve studentských filmech. V 50. letech hrál jen v jednom snímku, v 60. už v 19, v 70. ve 36, v 80. v 21 a po roce 1989 opět v jednom. Celkem se tedy objevil v 78 titulech. Byly to role ve snímcích z rozmezí třiceti let – rozličných druhů, žánrů, stylů, účelů a režisérů. Jak vidno z názvů rolí, které herec ztělesnil, jednalo se o postavy bez jmen a identity, určené jen svým povoláním a činností.

Jen sedmkrát měla jeho postava jméno jako asistent inženýr Kábrt ve Vorlíčkově komedii COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT (1977), Rybář v dramatu SKANDÁL V GRI – GRI BARU (1978) Karla Steklého, Zumr v Matějkově HODINĚ ŽIVOTA (1981), Dr. Hlásek v dalším snímku Václava Matějky ANDĚL S ĎÁBLEM V TĚLE (1983), Havelka v dramatu LEVÉ KŘÍDLO (1983) Jiřího Hanibala, učitel Řeřicha v Kleinově detektivce RADIKÁLNÍ ŘEZ (1983) a hudební skladatel F. X. Dušek v povídce DIVOKÝ PÁV z historického filmu Jaroslava Soukupa DIVOKÁ SRDCE (1989).

Svoji kariéru definitivně ukončil po patnáctileté pauze jako štamgast v dramatu KREV ZMIZELÉHO (2004) Milana Cieslara. Současně se spolupodílel na tomto snímku jako jazykový poradce.

Řadu epizodek vytvořil i v rozhlase („Arest", „Adolf Stalin", „Poslední Mohykán", „Kupec benátský", „Ruy Blas", „Dvojrole" aj.), dabingu (včetně počítačové hry „Warcraft III"), televizních filmech (MRTVÝ PRINC, JDI ZA ŠTĚSTÍM, NARCISOVÝ DŮM ad.) a v seriálech (např. ROZSUDEK, VE ZNAMENÍ MERKURA, DNES V JEDNOM DOMĚ, INŽENÝRSKÁ ODYSEA, ARABELA, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, NÁHRDELNÍK nebo KREV ZMIZELÉHO).

Byl jmenován Zasloužilým členem Národního divadla (1978) a získal Cenu Senior Prix (1998). Eduard Pavlíček zemřel bez naprostého zájmu médií 10. června 2013 v Praze, přesně tři měsíce po svých vysokých jednadevadesátých narozeninách.

Jaroslav "krib" Lopour