Muž na radnici

Musíte mít strpení, já jsem ještě v mlíce nikdy nepracoval, odpovídá hned v úvodu na jednu z mnoha stížností poslanec František Bavor, téměř mýtický prototyp socialistického funkcionáře. Než se pustím do širší analýzy Dietlova seriálu, je nutné připomenout, že Muž na radnici vznikal jako příspěvek Československé televize k volbám do zastupitelských sborů v roce 1976. Jasně definovaný ideový rámec je zdůrazněn navíc i tím, že děj seriálu je záměrně situován do období prvních normalizačních let (1971 – 1976), kdy se znovu mobilizovaly stranické orgány ve městech a obcích. Starý Kunštát (ve skutečnosti devastovaný Beroun) je dle očekávání charakterizován jako zanedbané, rozpadající se město, jehož urbanistická vize je, zdá se, v nedohlednu. Vina padá na hlavy stávajících funkcionářů, vesměs zkompromitovaných představitelů tzv. krizového období (1967 – 69), kteří jsou posléze odejiti. Nic nového. Jenže Dietlova konstrukce je trochu jiná. Bavor (Buchvaldek) střídá předsedu Chovance (Růžek), který se vbrzku stává vedoucím odboru na okresním národním výboru – a dál hází klacky pod nohy Bavorovi a jeho bezohledným plánům. Teprve v závěru Chovanec pochopí, že škodit se nevyplácí a jako poslušná korouhvička na střeše se otáčí podle aktuálního větru společenského mínění. Dietl tím zdůrazňuje, že teprve s příchodem nových (myšlením, přístupem) kádrů se dají věci do pohybu. Bavor začne prosazovat zásadní koncepci přestavby zanedbaného města a využívá k tomu tehdy běžně dostupné prostředky, včetně demagogického přesvědčování o nutnosti veřejného zájmu. Samozřejmě, Dietl si byl vědom toho, že bez potřebných osobních problémů hlavních protagonistů se ze seriálu nikdy nestane masově vyhledávaný artikl. Proto Bavorovi připsal na vrub peripetie s druhou manželkou (Bohdalová), nezdárným synem (Hartl) a nezodpovědnou dcerou (Steinmasslová), která se stává svobodnou matkou. To, že Dietl dokázal vytvořit kompaktní celek, v němž lze i přes jistou dobovou poplatnost shledat vynikající dramatický potenciál, je nezpochybnitelné (sic!). Pořád by nám ale neměly unikat dobové souvislosti, např. to, že seriál byl poprvé odvysílán v době, kdy probíhaly volby do všech zastupitelských sborů. V tomto ohledu vykonal Dietlův seriál své poslání – prostřednictvím Františka Bavora, férového, upřímného a zásadového funkcionáře vidíte, že vaši poslanci jsou lidé, kterým jde o blaho všech občanů. Neusilují o prosazování vlastních zájmů. Jsou to lidé jako vy. Žijí skromně. Mají jako vy problémy v osobním životě. Musí v práci bojovat o prosazení prospěšných myšlenek. Pracují pro vás. A ještě jednu věc jsem při práci na seriálu pochopil hlouběji než předtím a budu na ni myslet, až vhodím při volbách do urny svoje volební lístky, protože tady akt souhlasu s politikou naší strany a státu přece nemůže končit – mám na mysli to, že si nemohu myslet, že jsem si volbou svých poslanců zvolil nějaké svoje pečovatele, dobré skřítky, kteří mi splní každé přání. Budu si vědom toho, že jim musím také tím, co umím, pomáhat, aby ve své funkci mohli obstát. A obstát znamená urazit další kus cesty za našimi cíly. Jsou naše, společné, musíme o ně proto společně usilovat, vzkázal tehdy lidem představitel hlavní role, herec Zdeněk Buchvaldek. Že to společné úsilí nakonec vyústilo v trvalou a nevratnou devastaci českých měst, je tragická tečka za celou tou svévolnou asanací. Mysleme na to, až se na obrazovkách zase objeví zachmuřené čelo soudruha Bavora. (27.12.2016) (méně) (více)

Muž na radnici znamenal oproti Nejmladšímu z rodu Hamrů značný posun v kvalitě Sokolovského režie, která zde již plně odpovídá potřebám televizního seriálu, byť jeho unikátní zálibu v častém prudkém zoomování utrápených tváří za doprovodu dramatické Liškovy hudby divák časem přestane sdílet. V prvních pěti dílech to byl překvapivě zábavný a snesitelný sitcom o trablích komunálního politika (který na samém počátku seriálu musí řešit dokonce i to, že babce uletěli z domu vrabci), přičemž potřeba zdůraznit neutěšenost výchozího stavu vedla k bezděčnému pojmenování (zčásti dodnes povědomých) problémů s nedostatkem bytů či pomalostí výstavby. Od šestého dílu se však seriál zvrtl v otravnou reklamu na nestvůrně megalomanský asanační projekt. Jedinečnost seriálu oproti jiným normalizačním dílům spočívá v odvážném obsazení téměř neznámého divadelního herce a funkcionáře Zdeňka Buchvaldka do vzorově propagandistické titulní role předsedy Bavora, neboť jeho pečlivá ideologická výbava nedokázala překrýt značné nedostatky v hereckém projevu (pořád stejná intonace a výraz opravdu působí v takové roli kontraproduktivně, ledaže bychom to považovali za geniální sellersovské převtělení do podivína), a tak by se seriál klidně mohl jmenovat "Všeho dříví král". Dokonce jsem od legendy českého ústavního práva dr. Jiráskové slyšel příhodu, že když byla v Buchvaldkem řízeném Realistickém divadle členkou volební komise, kdosi jeho jméno s titulem muž na radnici recesisticky připsal na volební lístek. Oproti tomu naprosto virtuozní výkon předvedl spornému scénáři navzdory Josef Bláha v roli tajemníka Hlavicy, který se v jeho expresivním podání změnil v naléhavou obžalobu určitého obludného typu funkcionářů, jelikož Bláha dokázal elegantně zkombinovat nevyzpytatelnou cholerickou povahu, úlysnou bodrost, přezíravou misantropii, ideologický fanatismus, kulturní barbarství (jeho orgastická reakce na asanační plán je zřejmě nejsilnějším momentem celého seriálu) a nezřízený hédonismus s jemnými náznaky sexuálního predátorství. Potěšil též prvorepublikově noblesní Ladislav Boháč v roli neschopného a mstivého architekta Drápala, jenž je jedním z hlavních škůdců asanačnímu projektu. Záhadná je motivace tvůrců k barvitému vykreslení Bavorova rodinného života, neboť se blíží jakémusi psychoanalytickému peklu. Neostalinismus patrně selhal při pokusu o jeho implementaci do výchovy dětí, a tak má Bavor doma neuvěřitelně rozmazlenou submisivní princeznu, která se díky skleníkové výchově nechá oblbnout prvním hochštaplerem na obzoru (vskutku politováníhodná Milena Steimasslová coby nezdravější obdoba Ivany Andrlové v Majoru Zemanovi), s níž navíc zejména v prvních epizodách Bavor interaguje takovým způsobem, že to latentně evokuje incest, a rebela bez příčiny (odvážně proti typu obsazený Jan Hartl). Při některých domácích hovorech není jasné, zda pronášení dobových frází ze strany dětí je projevem jejich ideologické deformace nebo naopak záměrným výsměchem otci. Stejně výživné jsou Bavorovy milostné vztahy, neboť se záhy po smrti své rázné ženy (Svatava Hubeňáková) nechal svést agresivně psychopatickou kamarádkou z dětství (nebezpečně přesvědčivá Jiřina Bohdalová), aby nakonec své city k dceři přenesl na obdobně plaše vychovanou mladou učitelku (Eva Jakoubková). (02.10.2022) (méně) (více)