O ztracené lásce

Pohádkový příběh pro dospělé. Ani ne tak pohádka, je to příběh, který píše život sám. Ukazuje lidské charaktery a drsnost života i osudu. Přináší poučení a zamyšlení. Zajímavé je, že spousta snímků mě zaujme v době, kdy se na ně dívám a pak již mi tak zajímavé nepřijdou. Tento kousek mohu vidět třeba stokrát a pokaždé mi něco dá, všimnu si něčeho nového. Prvně jsem viděla před pár lety a i nyní jsem byla ohromena stejně jako kdysi. (27.12.2012)

Zpočátku příjemné překvapení, které se však s přibývajícími díly postupně mění v zdegenerovanou noční můru, která už ani neví, zda má, nebo nemá letět k plameni. Malá Honza tu děsnou klaďáckost ještě ustála, starší Honza v podání Danici Jurčové už ne. Ona - pro naše scénáristy pohádek to asi bude novinkou - není sympatická perfekčnost, ale nedokonalost, která se sobě samé dokáže zasmát. Navíc pokud tato postava prochází tolika těžkými ranami a bolestmi, není normální, aby si alespoň občas neulevila nějakými těmi vulgarismy, když už je tak hodná, že na viníky ani neřve. Prostě nemůžu si pomoci, ale tato pohádka je pro mě alarmním příkladem nezpracované touhy po dokonalosti, která se očkuje už i dětem, což je dle mě hnus. (17.08.2012)

Víc mýtus než pohádka a určitě pro dospělé, a v žádném případě ne pro děti. Evokuje to labyrint světa a ráj srdce Komenského. Velmi dobré herecké obsazení (škoda, že si nezahrála také scénáristka) jen zčásti překrývá realizaci scénáře a přerývané existence některých postav (např. čarodějnici-ďáblici Jiřiny Bohdalové). Slabinou místo vrcholu jsou oba poslední díly; nicméně Danica Jurčová byla zásahem do terče stejně jako její český dabing do značné míry splývající s původním hlasem tehdy mladé slovenské herečky. V každém případě i přes popsané slabiny je to kus, který vysoce převyšuje standardní úroveň obvyklé dramatické tvorby České televize. (26.12.2022)

Já jsem Láska. Tolik jsem toho o tobě slyšela… Kam máš namířeno? Hledám lidské srdce, které po mně touží. Takových jsou přece tisíce! Kdepak, spousta lidí se mě bojí, někteří mnou pohrdají. Moc ráda jsem si tuhle mystickou pohádku po letech připomněla. Viděla jsem ji vícekrát a pokaždé mě oslovila stejně. Pohádková je v příběhu základní tenze mezi dobrem a zlem, jednotlivé postavy zosobňují různé morální přístupy, tak jak je dobro i zlo přítomné v různých stupních a podobách v jednom každém z nás, a spolu s nimi pak vytváříme souhrn tohoto světa. Ač se pohádka do jisté míry nemůže vymanit z mezí, které jí poskytuje zázemí několikadílné televizní série, a to zde cítíme někdy více a někdy méně, celkově je to velmi silné, působivé dílo pro každého přemýšlivého člověka. Symboly nás navrací do zlatých časů mytologie, v nichž jsme byli bez zbytku ve spojení s tím, z čeho vyvěráme. Některé obrazy jsou tíživé a složité, některé situace dojemné, jiné roztomilé, použité výrazové prostředky i dialogy občas poskytnou i námět pro zasmání. Něco se tu dozvíme o lidských předsudcích a mezilidské nesnášenlivosti, ale taky o pokoře a čeho je možné s ní dosáhnout, nebo o rozdílu mezi pokorou a sobeckou rozmarností, či o síle církve, nositele morálky v bývalé vesnici, která nemá pokračovatele. Morálními ponaučeními pohádka nešetří, jsou ale, na pozadí příjemného venkovského (byť přece jen místy poněkud televizně umělého) prostředí, podány citlivě a přirozeně. Jsou tu poctivě seřazeny všechny možné jungiánské pohádkové archetypy: holka jako kluk, dítě bez lásky, a tak dále. Filmově jde o kompaktní celek, v němž součinně funguje scénář, hudba i herci. Výsledná atmosféra je tak většinou trefná a intenzivní. Moc se mi tu líbila Zlata Adamovská a Sabina Laurinová, ale o dobré herce, kteří si své role očividně užívali, tu nouze rozhodně není. Na místě je pochvala Míšy Doubravové, se kterou jsem jinde neměla tu čest, ale v roli malé Honzy byla velmi přesvědčivá. Jakoby ve vedlejším plánu je tu podmanivě zobrazené sepětí člověka s celým rokem – zima je skutečným nebezpečím a každé jaro je návratem naděje. S tou se na konci loučí i Ztracená láska. (14.07.2015)

Na české poměry hodně, hodně netradiční pohádka. Skoro se zdráhám říci pohádka, jedna deprese střídá druhou, atmosféra houstne až k totální bezvýchodnosti a člověk je skutečně vděčný za náznak nějakého dobra či něčeho pozitivního. Vydržet to celých 9 dílů je vážně jen pro otrlé. Myslím, že tady to tvůrci kapánek přepískli a překombinovali, nicméně jejich snahu o trochu jiný tvůrčí přístup oceňuji. (05.12.2005)