Všichni moji blízcí

Během dlouhé expozice obsahující i etnické obřady a slavnosti se několikrát protne hranice té chvíle, kdy je nutno říct, že dobře už bylo.. Matej Mináč, specialista na Nicholase Wintona, přináší mezinárodní ambice, silné scény (děti zpívající nacistický marš), citlivost, lidskost i emotivní vyústění, čili atributy, které ve snímcích z období, kdy se bůh choval jako pěkný antisemita, málokdy chybějí.. (05.08.2015)

Vadila mi „televizní forma“ a první hodina se rozhodně nedá označit za drama. Připadá mi, že tu mnozí hodnotili námět a nikoliv film, mezi tím je rozdíl, i když občas to někdo zakamufluje tak, že to může splývat. Dost mě zklamali i herci, na tolik známých jmen jsem s výjimkou Jiřího Bartošky nezaznamenal výraznější nebo zapamatování hodné herecké výkony. Dvojnásob to platí o dětských rolích. Nedávno jsem viděl skvělé dětské herecké výkony v Božských dětech, tady se jednalo o starší děti, ale jejich výkony byly daleko matnější a často nepřirozené. (08.10.2014)

Popis idylického života rozvětvené židovské rodiny sice nemusí úplně zaujmout (a malilinko nudí), ale poslední třetina filmu zážitek bohatě znásobí a závěrečná dokumentární pětiminutovka mě až dohnala k slzám. Pan Winton byl zkrátka kabrňák a Mináčovi budiž ke cti, že se tomuto opravdovému hrdinovi ve svých dílech tolik věnuje. Výborní Bartoška, Abrhám a Labuda. (27.03.2017)

Využití dokumentárních záběrů v hraném filmu zpravidla nefunguje. Jen ojediněle se podaří režisérovi rozehrát mezi dvěma (či více) výpověďmi skutečný dialog. Častěji snímek poníží na ilustraci nějaké teze, ideologie, nebo vše vyzní jen tak, že svůj tvůrčí výpad ospravedlňuje tou či onou historickou pravdou. Anebo tímto krokem vyprávění periodizuje nebo zasazuje do konkrétního času. I v tomto filmu naneštěstí režisér selhává. Oč je zde toto selhání zbytečnější, o to je i trestuhodnější, neboť umenšuje, ba bagatelizuje účin skvělých hereckých výkonů. Právě zde vnímavě propracovanou skladbu silných etud ze života velké rodiny ony dokumentární, resp. archivní záběry snižují na pouhý učebnicový příklad, který se nadto vztahuje především k tomu, o kom se téměř vůbec nevypráví. Podobných příběhů byly statisíce, vlastně několik milionů, a filmař, který by je chtěl prostředkovat hraným snímkem, by se neměl upnout k sledu drobných banalit, pozvolna zasahovaných mezinárodními událostmi, ale vyjádřit to, jak se pádem jediného bezbranného člověka zhroutí celý svět, protože tak tomu bylo a tak tomu je…, tedy znázornit onen intimní příběh perspektivou zasaženého celku. To, že se v závěru divák neubrání slzám, neznamená, že svůj úkol režisér splnil, ale jen to, že postavy byly tak živě ztvárněny, že si je zamiloval. (13.04.2019)

Další z nekonečného množství osudů, které se odehrávaly v Evropě ve 40tých letech. Skvěle popsaná a ztvárněná atmosféra od obsazení Sudet až po deportace. Ve filmu jsou perfektně zachyceny různé charaktery a pohledy lidí na právě probíhající události v ČSR. Samozřejmě pocta pro sira Wintona a jeho čin, který neměl ve světě obdoby. Určitě výborný film, který dokázal zachytit atmosféru okupace. (28.09.2011)