Katyň

Začátkem června roku 2008 jsem jel navštívit Krakow a při pohledu na velký dřevěný kříž s nápisem Katyň jsem se upřímně podivil co to vlastně je. Vlastně jsem věděl co se tam stalo, ale nenapadlo mě, proč se to vlastně stalo, a když jsem zjistil, že Poláci na tom zapracovali a natočili o tom film, nedalo mi to a co nejdřív jsem ho musel vidět. Škoda jen, že dvě hodiny se táhnou hrozně pomalu, protože režisér nikam nepospíchá. Chce to natočit nejlépe, sám má s Katyňí problémy, zemřel mu tam otec, a tak se snaží natočit film nejlépe jak to jde, a tak se k divákovi snaží jít pomalu, jistě, aby pochopil naprosto všecko a nic nevynechal, což mi možná trošku vadilo. Jinak jsem rád, že takový film Poláci natočili a ukázali, co se v jejich zemi stalo osudného. Svinstvo to bylo, je to možná jedna z epizod druhé světové války, ale je dobré o tom něco vědět. Rozhodně je. Rusové od Německých fašistů se totiž nikdy nijak moc nelišili. Ať už koncentračními tábory, o kterých lidé moc neví, že Rusové mají, minimálně gulagy na Sibiři určitě stále existují a dále tím, že právě tady u Katyně si důstojníci obou zemí s radostí podávali ruku, když se dohadovali o rozdělení země. Svinstvo nad svinstvo. Ale tento film o tom brilantním způsobem pojednává. Ponuře a přesně, tak jak si Katyňský masakr zaslouží. Čest jejich památce. (19.08.2008)

Polské národní trauma otevírající jizvu na Wajdově duši. Mám pochopení pro ty, co se k tomu nemohli dostat kvůli akademickému chladu a tříštícímu konceptu, ale ta beznaděj z ideologií postavených na lži a teroru, falešných nadějí a prázdných listů v deníku, který ztratil pisatele, tím prostupuje i tak. V rámci léčby rudého zmrdství bych soudruha Skálu přivázal k židli, rozevřel mu oční víčka stejně jako Alexovi v Mechanickém pomeranči a nechal ho dívat na posledních patnáct minut v nekonečné smyčce.. (15.06.2023)

Z Wajdova dramatu je zřetelně cítit, že se režisér opravdu snažil a na výsledku mu záleželo. Jenže je to snaha tak nějak upachtěná, je to jako sledovat z nadhledu zamilovaný párek, který se chystá ke své první intimní schůzce, zoufale se snaží udělat dojem a z té křečovité snahy zbydou nakonec jen rozpaky. Přes veškerou režisérovu snahu je po převážnou většinu stopáže film studený jak psí čumák a mohl bych se v podstatě podepsat pod Mattyho komentář. Vzniklo sice obstojné historické drama, které může sloužit řekněme jako školní představení pro středoškolské studenty, ale od režiséra Wajdova formátu se zkrátka čeká víc. Jeho rané snímky z 50. let mě sice leckdy po obsahové stránce odpuzují, ale je v nich mnohem víc vášně, uměleckého rizika a filmově zajímavých momentů než v Katyni, kterou pojal jako společenský pomník obětem masakru. Závěrečná scéna exekucí sice zamrazí, ale skutečně dobrý film by se měl obejít i bez ní, aby diváka strhnul. Na Katyni mi vadí množství postav a rozptylujících obrazů tam, kde se měl tvůrce jít do hloubky. Zajímavý a svým způsobem typický je srovnávací moment mezi oběma okupanty polského území. Wajda se zcela záměrně snaží klást rovnítko mezi nacistické Německo a stalinistický Sovětský svaz. To vzájemné poplácávání po ramenou, úsměvy na tvářích a velmi podobné jednání důstojníků obou armád se v Katyni objevuje často. Celkový dojem: 65 %. (14.09.2009)

Silné, mrazivé a emotivní zpracování smutné události, které však mohlo být klidně o nějakou půlhodinku kratší. Tam kde první polovina filmu nabízí mnoho silných scén a místy jsem skoro nedýchal, tak druhá polovina se rozmělňuje na epizodky několik postav, z nichž některé se předtím na plátně ani neobjevily. Vím, čím chtěl tím Andrzej Wajda dosáhnout, ale oproti první hodince se to naprosto míjí účinkem a moc se to k tomu nehodí. I tak jde ovšem na poli evropského filmu o dost nadprůměrný zážitek.70% (09.08.2010)

Mozaika osudů z doby, kdy bylo Polsko uvězněno mezi dvěma totalitami - sovětským komunismem "na věčné časy" a německou "tisíciletou Říší"; bolavý, potřebný film o jedné historické události, kterou si impéria včerejší i dnešní chtějí zkreslit tak, aby se hodila jejich lžím; film, co svým důrazem na statečnost a věrnost pravdě tak trochu připomíná písně Karla Kryla. Jako v dějinách tolikrát i tehdy za války a po ní umírali především ti, kdo odmítli ohnout záda. Tuhle křížovou cestu je těžké projít bez slz... hořkých, nesentimentálních, spíše připomínajících výkřik, takových, za něž se není třeba stydět. Zrnka růžence, co jsou na konci zahrnuta hlínou spolu s tělem vojáka, upomenou na zrno, které musí padnout do země, aby vydalo mnohý užitek, na život, který je třeba ztratit, aby mohl být nalezen. Sekulárnímu diváku nezbyde víc než zoufalství nad drtící mocí lidské svévole. Mnohé postavy filmu však neumírali bez naděje - umírali s hrůzou, ale přitom i s vědomím, že je tu Moc nad lidskou mocí, že všechny lidské babylony nakonec padnou, a každý pak bude volán k zodpovědnosti. Takovýhle snímek by v ČR vzniknout nemohl. Máme své laskavé komedie, svůj humor - smiřující, ironický i černý, humor na sto způsobů, ale o odvaze, statečnosti, smrti, naději a víře se v našich končinách mluví těžko. Jenomže laskavost proti zlu nestačí, a tak - až přijdou nové války a nové totality - budou se u nás zas ohýbat záda. A Evropa, vysvlečená z křesťanství, již možná nebude mít sílu budoucím hrozbám odolat. Snad ale ani pro nás není všechno ztraceno, když Poláci ještě točí takovéhle filmy - ne vtipné, ne zábavné, ne smiřující, ale hluboké, pravdivé a skutečné. (23.09.2008)