Polytechnique
Polytechnique
Polytechnique
Režie:
Denis VilleneuveScénář:
Denis VilleneuveKamera:
Pierre GillHudba:
Benoît CharestHrají:
Maxim Gaudette, Sébastien Huberdeau, Karine Vanasse, Evelyne Brochu, Eugénie Beaudry, Ève Duranceau, Melantha Blackthorne, Sophie Desmarais, Louise Proulx (více)Obsahy(1)
V prosinci roku 1989 vstoupil mladý muž do dveří montrealské Polytechniky, v ruce měl pušku a toužil zabít co největší počet žen. Na své pouti po budově střílel ve jménu podivného antifeministického myšlenkového konceptu. Na těchto událostech založený film Denise Villeneuva není pouhou „rekonstrukcí" tragických událostí tehdejší doby, ale intimně laděným pohledem na hrůzu lidské krutosti skrze nazírání dvou protagonistů, kterým daný zážitek navždy změní život. Černobílá kamera pomalu pluje chodbami rozsáhlého komplexu budov, aby nejen sledovala nekompromisní řádění mladého vraha, ale také aby zachytila prchavé okamžiky posledních záchvěvů lidského života. (Zlín Film Festival)
(více)Recenze (118)
Tak toto bolo surové. Veru nikto nevie akí démoni v nás driemu. ()
Hodně citlivé zpracování těžkého masakru roku 1989. Viděl jsem francouzskou verzi filmu (souběžně byla točená verze i v angličtině) a působí velmi osobně. Možná je škoda nutnosti použít černobílý materiál, aby se tvůrci vyhli přímému zobrazení krve a zmírnili tak drama, které se před kamerami odehrává. Jinak vše funguje jak má a snímek je určitě působivější než kultovní Santův Slon. 80 % ()
Villeneuve ve snaze vyhnout se senzačnosti točil na černobílý materiál a scénář napsal na základě výpovědí účastníků masakru. Nebylo třeba dodávat cokoli navíc, dopis atentátníka (učiteli výborně hodnocený student) i výpovědi účastníků poskytly dostatek vodítek pro interpretaci událostí. V černobílém provedení dostává masakr místy až meditativní nádech. Polytechnique je zatraceně dobře udělaný film, takový o kterém se obvykle mluví v superlativech, přesto se nemůžu zbavit dojmu, že šlo říct podstatně víc. Villeneuveova snaha o věcnost film na jedné straně uchránila nadbytečného patosu, na druhé straně mu brání dojít k suverénnější výpovědi. SPOILER. Vynikající je např. scéna kdy atentátník spáchá sebevraždu a když jeho tělo dopadne na zem, jeho krev se smísí v pomalém záběru s krví jeho opodál ležící oběti. Bylo mi líto, že takovýchto momentů nebylo víc. ()
Geniální osobní vypořádání se s událostí, která změnila před dvaceti lety kanadskou společnost. Pro mne vrchol prvních 4 dnů KVIFF. Denisi Villeneuve, smekám před Vámi a navždy Vás tímto řadím do své síně slávy. Srovnatelné s Klass. Doporučuji. ()
Polodokumentaristická, syrová a depresivní rekonstrukce masakru v Montrealu v roce 1989. Zvláštnímu ztvárnění nahrává černobílý odstín. Režisér se podle mě zbytečně moc věnuje stínům na duši vedlejších aktérů. To je na úkor pachatele a jeho řádění. Tam byli menší rezervy a neškodilo by věnovat více času samotnému brutálnímu činu. I když snímek netrvá dlouho, naneštěstí se hlavně na začátku objevují táhlejší pasáže. 58%. ()
/46th KVIFF 2011/ ()
Tahle polodokumentární forma je sice obsahově zajímavá a černobílé provedení se k ní výborně hodí, ale k postavám mi jaksi proniknout nepomohla. Nahlédnutí do nitra zúčastněných je pouze povrchní, skrze krátké výřezy z okamžiků krátce před událostí a to se mi zdá docela málo k tomu, aby si o postavách udělal člověk nějaký obrázek a hlouběji prožíval děj. Takhle jsem se sice podíval na hrůznou událost, která se sice opravdu stala, ale na postavách mi více či méně nezáleželo. Na jednu stranu je film velmi emocionální v tom, že se jedná o skutečnou událost, na stranu druhou by mohlo být zpracování o mnoho lepší a více se věnovat postavám, stejně jako vykreslení samotné události. Ne špatné, ale bez emocí. ()
Rekonstrukce tragických událostí via Let č. 93 má rozhodně sílu a tah na diváky. Villeneive mi stylem hodně připomíná Tykwera. Má smysl pro vizuál - ale jednoduchý, žádné exhibice. Pracuje výborně s herci, vybírá si zajímavá témata, nikterak se nepodbízí, ale přitom mu divák není lhostejný a ví, že film má být nejenom zajímavý, ale i zábavný. "Polytechnika" má přísně dokumentární styl, kamera neuhne před ničím, patos je mimo program a Villerneuve se stává spíše reportérem než režisérem. Přesto se mu daří popsat víc než jen atentátníka a oběti. Dostává se nám i portrét doby, společnosti a vyjádření traumatu jenž tato událost vyvolala... 90% ()
Cernobily silenec z pohledu ostatnich, po drtivem a hruzostrasnem aktu. ()
Lomcuji mezi 3-4. Klasika. Ten závěr mě zmátl. Zatím 3, nechám to vyhnít a uvidím. ()
Ženy jako příčina všeho zla, muži se tady ale moc nepředvedli. Ten strach pravděpodobně nepřipraveného člověka zcela paralyzuje, jinak si neumím vysvětlit, že tomu ta tisícinásobná přesila nedokázala udělat přítrž. Rekonstrukce mrazivá, další díly mohou následovat, předlohy přicházejí houfně už nejen ze Severní Ameriky. ()
V případě Polytechniky se nabízí srovnání s o šest let starším Gus Van Santovým Slonem. Ačkoliv oba filmy zobrazují tragické případy střelby v kanadské/americké škole a jsou odvyprávěny spíše v nechronologicky poskládaných střípcích, v nichž na událost nahlížíme prostřednictvím střídajících se perspektiv různých postav, Villeneuve na rozdíl od Van Santa do větší míry rezignuje na snahu danou událost analyzovat. I zde narazíme na kamerové jízdy labyrintem chodeb, které se později stanou dějištěm útoku, a seznamujeme se s větším počtem postav, Villeneuve však více než pozorování toho, co bylo či mohlo být příčinou, věnuje pozornost události samotné, v její nečekanosti a osudovosti. Právě proto jsme svědky střelby překvapivě hned v prvním záběru, zatímco následně sledujeme život několika postav retrospektivně – ale ani zde nám (krom předčítání anti-feministického manifestu) nejsou dána vodítka po tom, proč pachatel podnikl tak extrémní kroky. Cílem je zde totiž spíše evokovat než pochopit. Z toho důvodu jsou postavy snímány především zblízka, kdy vnímáme jejich činnosti a kamera detailně zvýrazňuje předměty, které odkazují ke každodenní školní rutině, která má být následně narušena, nebo vraha samotného, kdy pln nervozity připravuje útok. Polytechnika tak působí primárně jako filmový pomník události, kterou zde prožíváme v její tragičnosti díky tomu, že vnímáme její nečekaný vpád do jinak běžného dne na univerzitě, ale i prostřednictvím naznačení jejího dopadu na jednotlivé postavy v budoucím životě. ()
Fantastická práce s kamerou, originální záběry a velmi vkusně zvolen hudební doprovod vytvářejí dokonale ponurou atmosféru, která k podobnému "dokumentu" přesně sedí. Za zmínku stojí i skvělé herecké výkony všech tří hlavních protagonistů. Film má jen trochu zvláštní tempo - začátek je trochu zbytečně natažený a střední či finální části by delší stopáž rozhodně neuškodila. ()
Denis Villeneuve uměl v nezávisláckých časech snímat sněžení přinejmenším stejně krásně jako za krvavé prachy v Blade Runnerovi 2049. Pseudodokumentární pojetí rekontrukce masakru na polytechnice se moudře vystříhává prvoplánovému hraní na city, jakož i svůdnému pojetí filmu jako survival hororu. Villeneuve moudře nechává promlouvat to podstatné - výjevy školní rutiny, která ničím nevarovala, reprezentativní postavy svědků, obětí i aktivních účastníků. Skrze zanechané dopisy se dostane štědrého prostoru i strůjci jatek a je jen na divákovi rozhodnout se, jak moc byly motivy racionální. Distanc podtrhuje černobílý vizuál. Když ve studijní atmošce v aule a u kopírky k masakru skutečně dochází, je divák svým způsobem překvapen přesto, že věděl, na co do kina jde. Navození surreálného dojmu dostavivší se smrti a konkrétně této její podoby jsou největším uměleckým úspěchem filmu. Důkladná expozice polytechniky v rámci možností mile připomíná "barbarské" časy, kdy se psalo na papír a studovalo z knih. ()
Emocionálně silná rekonstrukce údálosti z roku 1989, která asi nenechá nikoho chladným. Co dokáže udělat jeden vyšinutý iracionálně myslící člověk s osudy žen, které bojují o to, aby měli stejná práva a podmínky k životu jako muži. [82%] ()
Velmi nepříjemný film, který sicce nezachycuje dekadentní záběry mrtvol atd. Nicméně z něj sálá nepříjemný pocit zla a nenávisti. Černobílý film o masakru na Montrealské Technické Univerzitě s ezaobírá skutečným příběhem trošku jiným pohledem než jiní. Když se Moore zaobírá Colombine je to dokument, Klass se zaměřuje na oběť a pozdějšího útočníka (ovšem nejlepší a nejdrsnější film na dané téma), We Need to Talk abou Kevin je pro změnu o zázemí útočníka a rodinných vztazích, Polytechnique je o obětech masakru, které přežily i nepřežily o útočníkovi mnoho nevím, jen to co napsal ve svých dopisech. O konkrétních traumatecha a důvodech nevíme nic. Film je krátky, ale velmi hutný. Škoda jen, že v závěrečných titulcích nejsou jména všech mrtvých. 85% ()
Artově vyprávěné téma osamělého střelce v Severní Americe. Vděčné téma, dozvíme se mnohé o motivaci a charakteru útočníka. Jen mi přišlo, že taková doba a policie nikde. ()
Polypsychóza. ()
Snímek zachycující ozbrojený incident střelce samotáře, který vypadl z role společensky tolerantního. V tomto případě extrémně vyhraněného proti feminismu. Denis Villeneuve tu již zde ukazuje cit pro kompozici a postavy, kdy lehce poodkreje vrahův důvod z dopisu jenž zanechal a po zbytek se věnuje převážně situaci na škole. Film neortodoxně párkrát skákne jinak v čase než jsme zvyklí a určitě to nemá dramatický tah jako filmy Paula Greengrasse, vše se ale dohání uměleckou stránkou věci, kterou Denis naplno dokáže v pozdějších filmech. 70% poznámka: Stopáž je pouhých 77minut, ale pro oběti střelce to vypadá jako celá věčnost, možná to byl úmysl filmařů a možná měli bezpečnostní složky v Montrealu zrovna pauzu na kafe.. :/ ()
Asi potřebuji víc akce a méně psychologie, pro mě nuda za 2* ()