Šílený Max: Zběsilá cesta

Detaily slastný, celek ne. Nechci koukat na "silné nezlomné ženy", nechci poslouchat pathos, který se nedá omluvit nostalgií. Přesto se na to klidně ráda podívám znova (ve 3D už ne, to si radši vyrejčuju oči), nejlíp na nějakou "instrumentální" verzi, kde jediný slova budou "I live, I die, I live again!" - zřete mě, bičis. Ta by byla minimálně za 4*. P.S. Hoult a vlasy by měli zůstat v opozici natrvalo, dík. (15.05.2015)

MAD MAX v sedmdesáti letech dokonale zobrazoval postapokalyptický dech beroucí svět, při kterém cítíte naftu, spálený kouř pneumatik, cítíte v ústech prach a napětím těžko dýcháte. Nový MAD MAX netkví v příběhu, nemá chut' absolutně zaobírat se hloubkou postav ani atmosférou - dokonce ani s hlavní postavou Maxe a to je neodpustitelné. Kamera tak zběsile koluje, že divák nestíhá vstřebat všechno na první zhlédnutí. V druhé projekci, ale vidím vše. Šílené tempo, masakr, který zasytí celý svět. (26.06.2015)

Šílený trilobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Nejsem žádný artový pičus, ale tady mi ta příběhová hloubka opravdu chyběla. Zatímco si v předchozí trilogii budujete vztah s Maxem (díky samozřejmě výbornému Melu Gibsonovi), zde jen prožijete jedno šílené dobrodružství s figurkou džíajdžou, jejíž osudy vám budou šumák už od chvíle, co sežere toho gekona. První mínus. A nabízí se další srovnání. Jestli někdo nadával, že v Dómu Hromu Max zachraňuje divoké děti, tady bude už vyloženě prskat vzteky. Další mínus... (záměrně se vyhýbám spoilerům, jen ať se každý podívá.) A mohl bych jmenovat dál, až bych se přes ty mínusy dostal k Odpadu. Má to ovšem i své silné stránky. Jedná se o určité inovace. Divocí lidé z postapokalyptických plání jsou perfektní, bubny a kytarista, bouře, exploze a výborné 3D jsou rovněž skvělou záležitostí, kino se vážně vyplatí. Ale co z toho, že? Dvě hodiny zíráte na kamion skrz oblaka prachu, on se po hodině a půl otáčí a jede zpět. Tac ól, folks. Všichni jsou blbci a vy jdete domů s nepříjemným pocitem, že jste zas naletěli na reklamu a projebali další dvě kila. Konečný verdikt: Z Maxe nezůstalo nic a boj o záchranu pěstebních dělnic nikoho nezajímá. Nakonec jen sledujete, jak (a teď už musím opravdu spoilerovat) skupina důchodkyň (tzv arcimatek) pobije hordy nabušených válečníků. A to je asi to nejhorší! To dovede fakt nasrat. (17.05.2015)

Jak sám George Miller říká, Mad Max: Fury Road je spíše „revisit“, nežli sequel v pravém slova smyslu. Stejně tak název filmu celou sérii jako úspěšnou franšízu spíše zaštiťuje a dává na vědomí, že se nebude příliš odchylovat od zákonitostí a vyobrazení původního fikčního světa; že v něm budou vystupovat podobně/stejně smýšlející postavy a že v něm bude Šílený Max. Nemusí jít už v druhé řadě o to, jestli jde o postavu hlavní, což přinejmenším v úvodní části lze celkem úspěšně rozporovat. Právě na to upozorňují některé zahraniční kritiky a recenze a je asi otázkou každého diváka, jak tento aspekt vnímat. Téměř každý ale bude film vnímat jako nekonečnou jízdu „tam a zase zpátky“, kde téměř neustálý pohyb (postav, dopravních prostředků, kamery) je esenciální složkou celého díla. Pohyb je to přímočarý – jede se po jedné, zběsilé cestě tam a zpátky, postavy (pronásledovaní, pronásledovatelé) v rámci dějových odboček celý film neopouštíme, přičemž jednotlivé cíle i motivace známe u většiny postav od samého počátku. [==] V dnešní, digitálem přesycené době působí film jako jedno velké zjevení, alespoň co se technické stránky týče. A i když CGI technologie nechybí, jsou využity velmi citlivě a nenarušují celkový realistický, pachem benzinu a prachu nasycený obraz postapokalyptického (či dystopického chcete-li) světa. A tím se nový Mad Max totiž odlišuje od tematicky (či žánrově) podobně zaměřených filmů. Přesněji tedy uvěřitelností fikčního světa, který nemá pevně ukotvené základy ve světě současném – nejde zpočátku o hrst načrtnutých pravidel a zákonitostí, kdy poté film zaplňuje různá schémata a klišé a naplňuje divácká očekávání o normách klasického vyprávění, přičemž četné nelogičnosti a vágnost konceptu strhávají celkový dojem značně dolů (především v žánru sci-fi by takových příkladů byl nespočet). Mad Max jde v tomto ohledu mnohem dál – nezahlcuje diváka hned zpočátku, ale dávkuje informace o fikčním světě postupně podle toho, čí krajinou nebo oblastí zrovna skupinka uprchlíků projíždí. Ta je pak představena specifickými pravidly jejích obyvatel (dopravními prostředky, vzhledem a vlastně celkovým zevnějškem, zbraněmi či přímo mytologií). Takto prezentovaný fikční svět postupně nabírá naprosto reálných obrysů a vytváří pocit všeobklopujícího organického kolosu, jehož komplexnost do nejmenších detailů promyšlená, i když napoprvé asi nezachytitelná, diváka totálně pohltí. [==] Film, ze kterého by Jeremy Clarkson měl nejdříve velkou radost (mužský svět, burácení motorů, honičky, pach benzinu a nafty na nekonečných planinách), při bližsím pohledu už asi úplně ne (žena jako záchrana společnosti ovládané muži pijícími mateřské mléko). Mad Max: Fury Road přitom není jen manýristická póza stárnoucího režiséra, ale auterská vize tvůrce, který si zaslouží uznání, minimálně za odvahu si takový film prosadit a za tu kytááááru. Ta byla genitální. (17.05.2015)