Nezvěstní

S1 "Oliver Hughes" (4/5): Ve vší té civilnosti prosté laciné překombinovanosti i z prstu vycucaných zvratů sympatické a o to více, jak důsledné to je v přístupu "může se to stát i vám". A s ohledem na úskalí tématu o ztrátě jediného dítěte až překvapivě nemelodramatické a citově nevydírající. A přes veškerou chladnou atmosféru naprostého zmaru, deprese a beznaděje to není emočně chladné či cynické. Navíc jde o nebývale zdařilou symbiózu skandinávského přístupu k žánru, kdy se zcela stírají mantinely mezi osobním dramatem a kriminálními pasážemi. Scénář si vystačí s tím, že lidé jsou... Prostě lidé čili konspirace či přes koleno lámaná velká odhalení nejsou na místě. Přesto by se výhrada našla; a sice vyprávění skrze prolínající se "současnost/před lety" přístup, který je vesměs ku prospěchu a není pouze lacinou obezličkou jak natáhnout děj na více epizod, ale přeci jen kolem poloviny série pasáže "před lety" mnohdy zbytečně přešlapují na místě a tah na branku to neztrácí pouze díky lince ze současnosti. A zdaleka nejlepší je samotný závěr, který se zadře pod kůži jako máloco v rámci žánru. S2 "Webster/Giroux" (3/5): Civilnost ustoupila rádoby překombinovanosti a nabízí to vykoupení; tedy záležitosti první řadě zcela cizí. Každopádně ani tak to není špatné. Stále to má prvotřídní obsazení, je to nelacině emocionální a umně (a především jinak) se tu pracuje s tématem ztráty dítěte. Nejvíce na škodu je tak délka, jelikož osm epizod je neopodstatněných. A nic to nedokazuje lépe než irácká anabáze táhnoucí se skrz čtveřici epizod, aby výsledkem bylo něco, co se dalo vyřešit dvaceti vteřinovým telefonátem. (27.12.2014)

The Missing přináší příběh, který se odehrává ve dvou časových rovinách a jejich prolínání skvěle funguje. Vyšetřuje se ztracení malého Olivera a napříč celou sérií se táhne naděje, deprese a zoufalství jeho otce, který se snaží za každou cenu zjistit, co se stalo. Silné drama, kde se nabízí srovnání se seriálem Broadchurch. Podobná atmosféra i téma, skvělé herecké výkony (hlavně James Nesbitt) a fakt, že chcete vědět, jak to dopadne. Postavy byly skvělé a žádná vás nenechá chladným a chcete vědět, co s ní je a proč. Jediná věc, která mě trochu zklamala je závěr. Nemám rád, když něco nepadne tak, jak si přeju a tvůrci použijí "to si domyslete sami". Pokud však máte rádi pomalé, atmosférické příběhy, které se řeší napříč celou sérií, tak neváhejte a Missing vyzkoušejte, určitě si přijdete na své. (25.02.2015)

Pokračování něčeho, co bych už pomalu začal nazývat "Britnoir". Podobně jako Broadchurch i The Missing přebírá koncept severské televizní detektivky Forbrydelsen, když se soustředí na komplexní psychologicko-společenské podhoubí vyšetřování jediného zločinu - v tomto případě únosu dítěte. Téma narušených rodin, úchylek a hlubokých traumat je tu rozpracované velmi důsledně a díky velmi civilně napsaným a zahraným postavám má dost silný emocionální vibe. Samotná detektivní rovina trpí syndromem "logika podřízená pointě", ale naštěstí v závěru převáží magnetismus hlavní postavy, kterou na hraně únosnosti vysekl zdevastovaný James Nesbitt. Jeho otec má ve tváři vepsáno tolik bolesti, že The Missing někdy balancuje na hraně křeče, ale vždycky má dost stability udržet se. I proto, že skvělý Tchéky Karyo je jako detektiv Jean-Baptiste ztělesněním moudrosti stáří, policejní verze Gandalfa Šedého, když už se nám tu míhají Bofur s Balinem. Střídání dvou časových rovin je výtečný nápad, vytváří dramatickou tenzi (víme, co se stane / nestane, ale nevíme proč), škoda, že dramaturgicky seriál ke konci působí nevyváženě (strhující 6. díl x statický 7. díl). The Missing je prostě další slibný koncept, který nabízí víc než jenom vzrušení. (28.12.2014)

Hutnou atmosféru a velmi dobrou kameru i výběr lokací to má, o tom žádná. Jenže to celé mi jako divákovi nestačí - rád bych nějaké postavy, s nimiž bych se mohl ztotožnit, což zde skutečně je těžký oříšek někoho takového najít, a pak bych ocenil vstřícnost tvůrců vůči divákům při odkrývání stop, aby to mělo alespoň jakous takous logiku. Když navíc jednu v podstatě jalovou historku vezmeme a rozhodíme do osmi hodin času, musely by se sem tam objevit minimálně bollywoodské tanečky, aby taková natahovaná délka byla nějak ospravedlnitelná. Celé se to nese na módním temném severském stylu, ale opět chybí to podstatné - promyšlený příběh, důvěryhodné zvraty a postavy, které se nechovají jen podle libovůle scenáristy, ale jako životné postavy. (28.05.2015)

Stará známá pravda - není nic horšího než přijít o dítě! Je horší jeho smrt nebo jen jeho "pouhé" pohřešování? Je osm let dost dlouhá doba na smíření se s danou situací? Věříme ještě ve šťastný konec anebo se každou noc budíme hrůznými představami, co zlého se mu mohlo stát? A chceme skutečně znát pravdu? Tady ať diváci nečekají žádné šokující zvraty, důležitý je důraz na psychologii postav, na vedlejší motivy, které podle některých děj brzdí, podle mě jsou ale důležité k pochopení motivace hlavního hrdiny a nabízejí tu jednu z možných alternativ. A na konci je slib. Slib, že si tím očistcem příště projdeme znovu. (19.02.2015)