Poslední motýl

Velmi působivé i kachyňovsky poetické. Ze začátku mi trochu nesedělo obsazení, ani kosmopolitní pojetí, ale jak se děj přesunul do Terezína tak se zprvu konvenčně laděné scény změnily v neopakovatelný a pochmurně groteskní obraz ghetta, který až magicky prosvětlovaly chystaná představení na návštěvu červeného kříže. Pantomimické scény a hlavně závěrečné divadlo jsou vrcholem snímku a zpěv Hany Hegerové ještě více zvedá hladinu emocí. Škoda, že jde v našich končinách o polozapomenutý snímek, který v leččems dává vzpomenout na Radokovu Dalekou cestu, aniž by zbytečně opakoval. (14.06.2008)

Nejsem si tak úplně jistá, proč jednoduše nevznikl film o inscenování dětské opery Brundibár, která se skutečně v Terezíně na jaře 1944 přehrála i pro Mezinárodní červený kříž. Ale pakliže přistoupím na hru s francouzským mimem Antoinem Moreauem a jeho verzí Jeníčka a Mařenky, dále se nenechám odrazit množinou českých herců v nic neříkajících šablonovitých rolích (od Molavcové přes Štekla po Zedníčka)... ale naopak vše nechám vyvrcholit při závěrečné montáži příběhů se šťastným koncem, které se nikdy neodehrály, mohu Posledního motýla akceptovat jako hodnotný příspěvek na téma terezínského ghetta. (13.05.2011)

Sice scénář tohoto snímku je značně vykonstruovaný, ale k výjimečným filmům se film zařadil díky poetické kameře Jiřího Krejčíka ml. (v určitých momentech inspirované a parafrázující díla terezínských výtvarníků z doby ghetta), práci s hudební složkou (hebrejské a jidiš písně, které samozřejmě za 2. světové války v Terezíně nikdy nezazněly, zpívané Mišpachou, zvláště Avinu malkejnu při vysypávání popela z uren do Ohře je efektní, mrazivá je hudba k pantomině, nostalgická pak píseň interpretovaná Hanou Hegerovou a Jazzfonickým orchestrem - zpívala někdy Hegerová s Jazzfoniky naživo?) a několika krásným typicky kachyňovským poetickým sekvencím (chlapec letící z terezínského kostela, blázni tancující za zvuku flétny a zvláště nadějeplný a nostalgický černobílý epilog). Silně hodnotím laskavý cynismus dirigenta představovaného Freddie Jonesem (dabovaného Soběslavem Sejkem). (07.11.2007)

Panu Kachynovi se tento film povedl.Francouzsky herec-filmovy mim je skvely.Velice zdarila mi prisla jevistni scena s Jezibabou,ktera do pece vhani deti,tento okamzik mi utkvel v mysli z detstvi,pusobive vytvoreno. O tom ze nemci v Terezine hrali pri navsteve zastupcu cerveneho krize "divadlo-komedii" ,tak pusobive ze jim bylo skoro skoceno na spek jsem vedel, ale jestli to bylo srovnatelne s filmovym scenarem si tvrdit netroufnu. (06.06.2008)

Silné téma a skvělá kamera, ale žel se k tomu podstatnému prokousáváme moc dlouho. Třeba začátek v Paříži mne moc nebavil, možná je to i tím, že vaudeville obecně nemusím, a myslím že i docela dlouho trvalo, než jsme se probojovali k hlavní postavě a jejímu dilematu. Ale i pak jsou jednotlivé motivy odhalovány tak nějak mimochodem, a někdy nevím, jestli je to účel, nebo spíše podcenění diváka. Samozřejmě mne poněkud dožralo i to, že jsem měl pravdu, když jsem prohlásil, že když Kachyňa, tak nahá prepubretální holčička, a ono fakt jo. Ale ve chvíli, kdy se konečně začne zkoušet hra, kdy Laufer promluví o tabákových lístcích, kdy se vysypávají do řeky krabice, kdy se objeví Sofiina volba, kdy se objeví dokonalá a působivá Perníková chaloupka, a hlavně kdy kameraman dokáže záběrem prázdného nástupiště vyvolat nepříjemné mrazení v zádech, tak bych filmu z fleku dal pět hvězdiček. Ale vzhledem k unylému a antidiváckému začátku a pár přešlapům v dramaturgii později žel nemůžu. (09.04.2018)