Režie:
Robert SedláčekScénář:
Eva KantůrkováKamera:
Jan ŠusterHudba:
Michal RatajHrají:
Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Karel Jirák, Michal Balcar, Anna Stropnická, Gabriel Cohen (více)Obsahy(1)
Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí… (Cinemart)
(více)Videa (2)
Recenze (390)
Dvě výborné scény: příjezd tanků a závěrečné upálení, což ale není úplně režisérova zásluha, tyto situace strhávají tak trochu samy o sobě (jakkoli jsou zároveň dobře natočené). Mezitím paběrkování a dramaturgická beznaděj (postavy se nahodile objevují a mizí, scény jsou zkratkovité nebo rovnou nesmyslné). Výsledkem je bezkrevný a plytký film, což je vzhledem k tématu celkem brutální fail. Jinak řečeno: snímek o statečnosti a odvaze natočený zcela sterilně a neinvenčně. ()
Sedláček natočil slušný film, který mě hned v několika bodech potěšil. Zároveň ale nijak výrazněji nevystoupil z té těžkopádnosti českého mainstreamu a kladně tak Palacha hodnotím spíše v jednotlivostech, než za jeho celkovou komplexnost a soudržnost díla jako takového. Předně musím pochválit obsazení hlavní role. Sedláčkovi se podařilo vyhnout se provařenému xichtu českého hereckého rybníčku a dokázal z neznámého Zavadila vydolovat umírněný a přesvědčivý výkon na úrovni. Jeho konstatně trpitelský výraz má své opodstatnění a přispívá k té lehce enigmatické atmosféře, o kterou se Sedláček konstatně snaží. A to je jeden z celkových problémů filmu. Na mnoha místech snímku je cítit, jak moc se tvůrci snaží, jak moc chtějí, aby tohle fungovalo, nebo aby právě tenhle moment zapůsobil právě takhle. Chybí tomu lehkost a přirozenost, která by diváka bezbolestně provedla 2 hodinami k samotnému finále. A ač právě finále je dobře zvládnuté a přináší určitou katarzi, desítky předcházejících minut střídají dobré momenty s těmi nudnými, nebo i zbytečnými. Chtě nechtě, nedokázal jsem se vyhnout srovnávání s Hořícím keřem. I když každý ze snímků vypráví tu opačnou část příběhu, je zcela jasně vidět, jak čeští režiséři pořád a pořád zaostávají za svojí evropskou konkurencí. Hořící keř je drtivá, husí kůži nahánějící filmová smršť, Jan Palach je "jen" obstojný, slušně obyčejný (televizní) film s výrazným závěrem. 6/10 ()
...čtyři hvězdy, ale klidně i pět, pokud to bereme jako doporučení, jestli na film jít. (spoilery) Celou dobu to trochu drhne a střídavě zároveň projevuje znaky filmařské úrovně u nás málo běžné. Stoprocentní je asi jen kamera a výprava. Největším problémem je podle mě zobrazení Pražského jara, protože depresi po srpnu 68 jde podle mě zobrazit jen kontrastem k euforii před srpnem. Tady ale všichni přijímají proces demokratizace tak nějak samozřejmě, čtou si v novinách o probíhajících změnách jako by si četli aktuality ze sportu. Maminka pak Palachovi říká o invazi taky spíš jako by mluvila o počasí nebo o tom, co dneska uvaří k večeři. Zkrátka, ve tvářích herců velmi často nejsou adekvátní emoce. Nejdivnější je to asi na brigádě ve Francii, kdy pár týdnů po invazi je Palach úplně v klidu, jako by se vše odehrálo už před lety. To všechno má pak vliv na "pochopitelnost" jeho činu. Člověk si říká, že emocionálně vlastně vůbec nechápe, proč to chce udělat. Proč je najednou tak radikální, když dvě třetiny filmu působil spíš nezúčastněně. Díky tomu na mě pak poslední záběr, "po činu", působil jako probuzení a vystřízlivění z předešlé umanutosti. Jako by si Honza oddechl, že s konečnou platností překonal strach a opravdu to dokázal, a zároveň si uvědomil, že to byla všechno strašná blbost. Nevím, jestli byla záměrem tvůrců tato interpretace. Každopádně to bylo velmi silné. Celý film pro mě tak trochu existuje jen kvůli této závěrečné scéně, možná jen závěrečnému záběru a zvukové stopě při titulcích, kde jedna jediná věta Jana Procházky ze záznamu působí emocionálněji než 90% předchozího filmu. ()
Jenda z filmu Jan Palach by mohl být obyčejný kluk dospívající v 60. letech minulého století, nebýt vědomosti činu, ke kterému se odhodlá. Ta posouvá i jinak pocitově velmi dlouhý film a vkládá symboliku do každé i letmo řečené repliky. S finálním mrazivým detailem a v naprostém tichu, které následují střídající se tóny Modlitby pro Martu a Slunečného hrobu, pak diváka nechá, aby se se tím silným zážitkem vypořádal o samotě.Tohle je jednoduše příběh, který by nebylo dobré podělat. A už jen ta míra detailu ukazuje, že to měli tvůrci neustále na paměti. Důležité ale je, že i kdyby se oddělily rekvizity, stále by tam zůstal ten (ne)uvěřitelný čin - a člověk za ním. Více zde: https://www.irozhlas.cz/kultura/film/film-vs-realita-film-jan-palach-historie-okupace-upaleni_1808211300_kro ()
Viktor Zavadil a Robert Sedláček odvedli skvělou práci, aby nám ukázali konec jednoho idealistického studenta, který se rozhodl zaplatit nejvyšší cenu, aby zburcoval apatický národ. Bohužel se mu to povedlo asi na týden, ale to už je zase o něčem jiném. Film každopádně lepší, než jsem na toto téma vůbec čekal. ()
Galerie (27)
Zajímavosti (10)
- Viktora Zavadila zastoupil ve stěžejní scéně kaskadér David Bílek, člen českého stunt týmu FILMKA. (EndyseQ)
- Ve filmu zmíňený Polák, který se upálil na protest proti nájezdu vojsk Varšavské smlouvy na Československo, byl Ryszarda Siwce. Podpálil se 8. září 1968 během Centrálních dožínek na Stadionu desetiletí ve Varšavě před očima 100 000 lidí. Zemřel 12. září 1968 v nemocnici na mnohačetné popáleniny. (Duoscop)
- Jan Palach zomrel v nedeľu 19.1.1969 o 15:30, teda 3 dni po svojom čine. (Lucjen)
Reklama