Strašení

Jsa nalákán poměrně vysokými hodnoceními, velmi jsem si sliboval od tohoto černobílého duchařského filmu, situovaného do prostředí bizarního historizujícího domu. Ještě začátek, cca prvních 15 minut, je poměrně na vysoké úrovni, ale pak jde křivka pozvolna stále dolů a dolů. Scénář totiž nemá hlavu ani patu, stále jen musíme doufat, že k něčemu už konečně dojde a při dlouhé stopáži je třeba přetrpět mnoho zbytečného žvanění. Tempo filmu je asi takové: krok dopředu, úkrok stranou, krok zpět a tak pořád dokola. Tomu odpovídá i závěr příběhu, který zůstává uzavřen v kruhu, v němž se děj točí. Celkově mne film hodně zklamal a proto dávám jen dvě hvězdičky v opozici k euforii, která tu dodnes v hodnocení - pro mne nepochopitelně - vládne (k 5.1. 2011 76%), i když i ty tři by byly adekvátní. Kamera byla výborná, to je třeba uznat; i herecky to bylo dobré, z postavy Theodory čišel zvláštní chlad (židovská herečka Claire Bloomová) a dlouho jsem si nebyl jist, zda nehraje nějakou roli ve spiknutí temných sil. Literární předlohu neznám, a tak je možné, že šlo o dobré natočení špatné literární předlohy. Jinými slovy: největší slabinu vidím ve scénáři. Maftíku, to se Ti opravdu zdá tento horor tak vynikající? (05.01.2011)

Všetkých Exorcistov, Omenov a pod. mám už dávno za sebou, a keďže voči starým filmom nemám absolútne nič (práve naopak, s viacerými sme si skvelo potykali na čele s Hitchcockom), tak som sa odhodlal zabrúsiť do ešte starších hororových vôd a okúsiť túto takmer-klasiku. Teda minimálne v našich končinách nemá The Haunting taký kultový status ako v USA, napriek tomu, že v roku 1999 vznikol aj jeho veľmi chabý remake (2*). Samozrejme, že v roku 1963 si ešte nemohli dovoliť také opulentné strašenie ako v novodobých Insidiousoch a Conjuringoch, takže nie je žiaduce čakať infarktové ľakačky, nebodaj akékoľvek brutálne výjavy, ale The Haunting aj napriek tomu dokáže slušne staromódne postrašiť. Spolieha sa na strach z neznámeho, čo niekedy dokáže zapôsobiť viac ako horda digitálnych bubákov zo Silent Hillu (teda narážam hlavne na jeho chabé pokračovanie). Máme tu tak jedno záhadne viktoriánske sídlo, pár znepokojivých zvukov, strašidelné dvere, a z tých ingrediencií režisér vytvoril slušne dusnú atmosféru. Stopáž 110 minút je však až zbytočne nadobjemná, keďže strašidelné scény sú asi len dve-tri, a ďalšie dianie predstavujú len nepodstatné dialógy. Wise, ale nie je Hitchcock a tak tieto siahodlhé rozpravy o hrdinkinom vzťahu k matke vôbec k ničomu nevedú, napriek tomu, že sú dejom pretkané každých 10 minút. Samotná hlavná hrdinka je napokon neskutočne vyšinutá až do takej miery, že pôsobí maximálne otravne. Jej neustále ufňukané monológy odohrávajúce sa v jej hlave, infantilné správanie a prchké úsudky ničia akékoľvek divácke empatie. Príjemné „retro“ pokiaľ na neho máte práve chuť, ale na viac ako tie tri hviezdy to u mňa za žiadnych okolností nebude. Šesťdesiate roky skrývajú aj podstatne lepšie hororové klenoty (napr. Rosemary's Baby od Polanského, The Birds od spomínaného Hitchcocka, prípadne z čiernobielej konkurencia také kultové Psycho alebo neprávnom zabudnutý Taste of Fear) (07.01.2014)

Psychologický horor, který vám nedá během filmu jediný přímý direkt, ale systematicky podkopává půdu pod nohama, aby v závěru stačila jedna dvě malá popíchnutí a člověk letí... Vyvolat až fyzický strach prostou lekačkou nebo schody (!) dokáže jen mistr. Nebo lépe řečeno mistři, ještě ti za kamerou a psacím stolem. ___ Za půl století není Haunting ani o den starší a jeho dopad je největší až po skončení. (02.11.2009)

Kým v reálnom živote dokáže v noci človeka vystrašiť aj prievan, trepanie dverí a rozhegané schody na filmovom plátne jednoducho nefungujú. The Haunting je síce základný kameň filmov o strašidelných domov a definuje mnohé jeho základné žánrové atribúty, s výnimkou úžasnej čiernobielej kamery a nasvietenia tu ale nie je nič pre diváka staršieho ako 10 rokov. (28.07.2018)

Nejedná se o klasický horor, jak se každý bystrý divák (který si přečte Patriciu White a její Female spectator, lesbian specter) dovtípí, nýbrž o psychoanalytickou sondu nejen do homosexuálního světa. "Strašidelný dům" zde představuje neprozkoumanou oblast ženské homosexuality, které se hlavní hrdinka Nell víceméně bojí (přestože je sama možná lesbičkou). Druhá žena ve filmu Theo, pak je lesbou naprosto zřejmou. Ačkoli to mnohým hloupým divákům může uniknout, nachází se ve filmu jasné prvky, které teoreii o její orientaci podpořují. Vemme si například scénu, kde Theo povídá o tom, že není vdaná, ale že žije s partnerem a uvažme, zda bylo v 60. letech běžné/přípustné/normální mít (heterosexuálního) partnera a žít s ním i bez svatby. Ne nebylo. Žít s životním partnerem, aniž by proběhla svatba je záležitost posledních let. Z tohoto poznatku vyplývá, že Theo nemá partnera, nýbrž partnerku a s tou svatbu mít nemůže. Dále je dobré si všimnout chladného vztahu They k mužům. Toto však samozřejmě nejsou jediné určující faktory. Zmíním tedy alespoň ještě jednu zajímavost. V jedné scéně říká Nell Theo: "You are the monster of Hill house" - když vezmeme v úvahu, že celý dům značí nějakým způsobem ženskou homosexualitu, pak příšera z tohoto domu musí být jasně lesba. Ostatní postavy a události už řešit nebudu, protože mě to přestalo bavit a navíc tato interpretace jistě došla úplně každému, takže by to bylo i zbytečné. (09.10.2008)