Oppenheimer

Všichni mluví o Oppenheimerovi, všem se líbil Oppenheimer, všichni chodí na Oppenheimera. A proč by ne? Film plný hvězd, natočený jedním z nejlegendárnějších režisérů historie i současnosti a ještě k tomu trailer vypadá super! Nicméně jsem zjistila, i přestože jsem za celé tři hodiny ani jednou nepomyslela na to, že mě film nudí nebo kdy už skončí, tak po filmu jsem si uvědomila, že tento film mě přestal zajímat a nic ve mě nezanechal hned po té co jsem viděla v závěrečných titulkách velké “Oppenheimer”. Pak jsem začala hloubat proč se mi nelíbil tento film. Nebo jinak proč mě nenadchnul. Neměl jsem ani nějaké obrovské očekávání a i přestože si myslím, že biografické filmy často ztrácí na kvalitě samy svou podstatou, tak tento se všem ústraním biografie vyhnul. Problémů, jsem si uvědomil, bylo hned několik. První byl pro mě formální, ten který začal více a více převládat v Nolanových film a to je ten, že každá scéna, podložená přechodovou hudbou, se, nečekaně, zdá sama jako přechodová. Všechno se zdá jako, že míří k něčemu jinému a není zde jasné jedno vyvrcholení, film zkrátka plyne bez zastavení. S tím souvisí druhý problém, kterým je pro mě nejasnost. O čem film byl? O tvůrci atomové bomby, o Lewisovi Straussovi, o tvorbě atomové bomby, o politických procesech zpáchaných na Oppenheimerovi, o varování před ničivostí atomových bomb, atd. atd.? Zkrátka jsem měla problém se zachycením nějaké jasné linie a jednotícího prvku, který by poskytl jedno vyvrcholení, rozuzlení atd. Na příklad ještě ani jsem se nevzpamatoval z toho, že Oppenheimer překonal všechny překážky a podařilo se mu vytvořit atomovou bombu a pak, že se začal hroutit z následku jeho vynálezu a že se snaží přežít prověrku a najednou jsme před soudem s Lewisem Straussem (bez Oppenheimera), kde rozuzlení přijde ve formě Ramiho Maleka, který se ve filmu objevil zatím jen na sekundu a ukáže se jako jedna z nejdůležitějších postav pro děj? Zkrátka je toho tam až moc a stejně jako to plyne formálně, tak to plyne i dějově bez jasného cíle nebo motivu. Jen se skáče od scény ke scéně, každá nová scéna má novou celebritu a novou postavu, která je jí hraná a pak jsem si vlastně uvědomila, že hvězdné obsazení pomáhá filmu víc než je záhodné. Kdyby postavy nebyly hrány známými obličeji vůbec bychom si je nezapamatovali a naprosto bychom se ve filmu s millióny nových postav každou sekundu ztratili. Nicméně to není pozitivum, film stojí jen na tom, že měl hodně peněz na to najmout Ačkové herce na ty nejmenší štěky, bez nich bychom byli ztraceni. Chápu, že v realitě není jen pět důležitých lidí v celém příběhu a tak, jak to podal Nolan je velice reálné vyprávění událostí a toho, kolik se kolem nich pohybuje lidí, ale to neznamená, že by z toho byl dobrý příběh. Pokud film stojí na tom, že v něm jsou známá jména, pak to není dobrý film - a to mluvím i o Nolanovi. Pokud by tento film nebyl natočen tím “režisérem, který točí mindfuck filmy” a nebyl plný hvězd, pak nevím jestli bych z něj byla tak unešená jako jsem teď (mimochodem ani teď nejsem tolik unešená). Tento film nastavil vysoké očekávání a vlastně je i splnil, ale vlastně jsem si po filmu uvědomila, že žádná z těch očekávání mě nezajímala a že film byl dobrý, ale naprosto zbytečný. (25.09.2023) (méně) (více)

Prométheus ukradl oheň bohům a dal ho lidem. Za tento skutek byl přikován ke skále a mučen navěky. Příběh velmi komplexního člověka, fyzika J. Roberta Oppenheimera, pojednávající o jeho životě, momentu, kterým navždy proměnil celý svět a událostech dosvědčujících, jak svět obrátil vynález proti svému tvůrci a díky lidské zaslepenosti i proti lidstvu samotnému.  V podobě oslavné ódy na protagonistův úchvatný intelekt, široký okruh zájmů a talent vizualizace teoretické fyziky jste již od samého začátku až do téměř poloviny snímku vrháni do strhujícího víru nejrůznějších úseků z jeho raného života, kdy mnohdy každý střih znamená nové místo, nový den, nový rok, nový moment a lokaci daleko za tou předchozí; pomocí pečlivě rozmístěných detailů ale sami dokážete rozluštit, kde se nacházíte. S vašimi smysly zmítají divoce naléhavé housle, pobíhající částice, filosofické myšlenky, neutuchající touha po poznání, lámající se paprsky, vzájemně na sebe působící síly, fascinace světem kolem vás, výbuchy barev, hvězdy spolykané gravitací černé díry, umění, tříštící se sklo, vysokoškolské přednášky, postup historie a s ní i nově vznikající politické směry, nové pracovní příležitosti a vztahy - to vše naplno prožíváte s člověkem, jehož přítomnost je přímo hypnotizující; nepotřebuje mluvit, jelikož už skrze jeho zářivě inteligentní oči vidíte všechny jeho osobní názory, zvážené odpovědi a vzdálené návrhy i přesto, že jsou následně přes napínavé momenty ticha mistrně vtisknnuty do slov, jejichž váhou, významem, tónem a krásou si vás někdy skromně stydlivý, ale neskutečně charismatický, geniální, poetický a výjimečný Oppie získá takovým způsobem, že nedočkavě čekáte na každou jeho reakci a toužíte ho co nejblíže poznat a pochopit.  K tomu dostanete možnost, když se příběh přesune do tajných pouští Los Alamos, vojenských operací a vzrušujícího výzkumu; fyzik je vržen do nových rolí, pravidel a společnosti, kde ne všichni obdivují jeho osobnost a genialitu tak jako vy. Najednou je každé slovo nebezpečné, každý čin nevhodný a každá sekunda drahá. V průběhu celého filmu jste skrze několik vrstev vzpomínkových pasáží (ať už těch poměrně lineárních a subjektivních v barvě nebo s pomocí více objektivní, černobílé časové linie) přijímali velmi intuitivně jednotlivé skoky v čase jako realitu, neměli šanci se ve zběsilém tempu, návalu informací, dialogů a ohromném množství postav zastavit, snaha všechno to vstřebat vás ochromila; ovšem teď se ocitáte intenzivně přítomní v každé minutě příběhu spěchajícího k něčemu rýsujícímu se na obzoru; k novému hráči, zbrani tak tajemné a neznámé, přesto však respekt vzbuzující. Tempo je až nesnesitelně rychlé, častěji a častěji bez varování přerušované sekundovými, infarkty vzbuzujícími vstupy přístroje, jehož záhadnou přítomnost vnímáte jako konečný vítězný cíl celého snažení, ale zároveň tušíte, že odstartuje něco nepředstavitelně příšerného.  Rezonující, zneklidňující a stupňující se melodie vše ovládne. Rozproudí se vám krev. Třesou se ruce. Vaše úzkost dosáhne vrcholu. Už jen čekáte na konec... A pak to přijde. Vše se zastaví. Naprostá nicota. Ticho, dýchání, tma, dokulata vlnící se červená, žlutá a oranžová, polibek smrti, který otřese a zaduní celým vaším tělem, ta legendární slova větší než my všichni... Děsíte se, ale jste užasle šťastní - ať jsou ty třpytivé oblaky plamene jakkoliv monstrózní, život přesahující, zemi oblizující a lidský rozum shazující, vy nemůžete popsat, co vidíte. Co se stvořilo. Co to znamená, jak je to velké, k čemu to přirovnat. Víte, že nic nebude tak jako dřív.... Štěstí z dosaženého cíle vystřídá šok. Bezmocně sledujete, jak vám váš výtvor, vaše vítězství, věc, kterou jste změnili svět, přerůstá do ohromných rozměrů a protéká jako písek mezi prsty. Slova chvály a hrdosti z protagonistových úst vychází naprosto prázdná; narozdíl od opravdových následků, které již navěky zůstanou v jeho citlivé a vizualizací nadané mysli: slzy, křik, bezvýznamná hysterická radost davu, zničené životy, černé skořápky nevinných těl, jejichž duši on sám vypustí, když je rozšlápne svou láskou k fyzice. Jste ve středu ohluchujícího výbuchu světla. Všechno na vás padá. Smaže se hranice mezi vámi a protagonistou; jste jedna osoba, všechno zažíváte s ním. Hroutí se celý svět a strhává svého ničitele s sebou. Něco je extrémně špatně. Najednou naplno vnímáte, co jste dříve odmítali, pouze tušili nebo si nikdy neuvědomili. Horor začíná. Rozeběhnutý kolotoč událostí již není možné zastavit. Fyzikální úspěch se morálně i nemorálně obrací proti člověku, který stále věří, že se lidstvo může zlepšit. Vše, co se schovávalo dříve ve stínech nyní vstupuje do popředí; pravda a lži se spojí v jediné, odkrývají se nové názory, konflitky a nic není jisté. Z filmu se stane příšerná zkušenost, cítíte se bezmocní, svázaní, trápíte se šedou zónou, ve které se ocitáte; nevíte, jak změnit své názory, které naopak zachovat, komu věřit, koho se obávat. Příběh se vrací do silně dialogově orientované podoby z počátku celého snímku, ale na to, jakým způsobem je provedena, se nemáte šanci připravit; v mžiku se ocitáte v pekle na zemi, prožíváte klaustrofobii, nervová zhroucení, euforii, bezmoc, šílenství vznícené stresem, zběsile rychlý střih, výbušné a naprosto brilantní pasáže stejně intenzivní jako odpočítávání do příchodu atomového přístroje. Čím více se slova a obvinění stupňují v tempu, tím více vás mrazí studený pot, tím více jste vy sami napadáni, s tím větším šokem si uvědomíte vše, co jste dříve nezaznamenali. Najednou se všechno perfektně spojí v tu pravou, neuvěřitelně komplexní realitu. Realitu, která vám zlomí srdce a sebere všechnu naději. A konečně, po tak ohromujícím tempu, přijde opět nicota; finální metafory, varování, předpovědi nebo jednoduše pravdy vám seberou všechen kyslík. Tento film překoná meze reality, času a prostoru a dotkne se přímo vás. Naprosto změní vaši perspektivu chápání současného světa. Nemůžete dýchat, vaše srdce bije ztěžka, najednou nevíte, co dělat, kam jít, co říkat, kdo být, kým se stát, co po sobě zanechat; a nemáte jedinou jistotu v to, co na světě přijde. Otázky bez odpovědí, odpovědí, které právě prožíváte, vás dovedou až k úplnému přehodnocení všeho, co jste doteď věděli. Každá věta se vám usadí v hlavě a o každé z nich budete dlouho, intenzivně přemýšlet. Konečně máte dovoleno si pořádně vydechnout... Ale vaše mysl už nikdy nebude jako dřív. Dnešní svět už nikdy neuvidíte ve stejném světle. Jeden muž dal světu nástroj pro vlastní zkázu a manuál k jeho ochraně a léčbě; je jen na nás, co si jednou vybereme jako první... (30.09.2023) (méně) (více)