Hříchy pro diváky detektivek

Hříchy pro pátera Knoxe byly úžasné, pokračování s Dagmar Veškrnovou považuji za značně slabší. Písničky v podání Zlaty Adamovské měly něco do sebe, ale Veškrnová se v nich doslova topí. Nelíbil se mi ani nápad, že Veškrnová bude každým dílem procházet zároveň jako jakýsi uvaděč či vypravěč, který bude přecházet z role diváka do role detektiva či jiné ( nikdy nezapomenu na epizodu, ve které Veškrnová a Dlouhý vystoupí z plátna, to bylo opravdu trapné ). Některé epizody měly švih, např. závěrečný díl s Jiřinou Jiráskovou. Jiné byly nudné a pachatel byl hned od začátku odhadnutelný. Za nejzdařilejší epizodu považuji asi díl, ve kterém vrah uškrcuje mladé studentky pomocí struny od kytary. (15.02.2009)

zajímavho je na tom snad jen ten koncept, nikoliv seriál samotný. Možná by nebylo od věci pokusit se vytvořit další seriál podobného střihu (tedy pokud by se oprostili od schématu "chudák ženská je náhodou u deseti vražd" a propojovat jen velmi Vlažně nebo pomocí vyšetřovatelů). Díky internetu by mohlo být odhadování vraha hodně zábavné (25.06.2012)

Celkový nápad pořadu je rozhodně dobrý (když pominu fakt, že je vypůjčený z předchozích Hříchů) a kdyby šlo jen o pátrání, kde si divák může na základě indicií sám identifikovat vraha, klidně bych to ještě nadhodnotil. Co seriál vskutku příšerně sráží je hlavní představitelka - její křečovité zapojení do každého případu a chytrost uvažování téměř jako u Poirota, to mi silně pije krev. Štve mě i způsob, jak jsou prezentováni detektivové, kteří řeší jednotlivé případy - jsou vykresleni jako přihlouplí moulové, kteří by bez pomoci tý všetečný ženský nedotáhli do konce ani jeden jediný případ. Texty doprovodných písní nejsou zase tak špatné, ale pěvecké kvality hlavní představitelky bych označil jako nic moc, tedy spíš nic než moc. Z odvysílaných dílů se mi asi nejvíc líbil díl Smrt na inzerát, hlavně kvůli sympatické kriminalistické dvojce Skopal - Táborský. (28.10.2010)

Relativně ucházející vzpomínka na doby, kdy okolí Vězeňské v Praze lemovaly obchůdky a vinárničky, do kterých se chodilo na kafe, jídlo nebo víno. A to „se chodilo“ se týkalo místních lidí, kteří zde opravdu, světě zboř se, bydleli. Dlouho po revoluci to ovšem nevydrželo, stejně jako konverzačky, které bylo možno odehrát v interiérech, a stejně, prosty trapné lacinosti, udržely divákovu pozornost na jisté, byť většinou průměrné úrovni, až do konce. Vydržet se dá dokonce i typicky falešná Havlová, tehdy ještě Veškrnová, ač je zde velmi přirozená, a tedy je to s tou výdrží dost na hraně… ;) (13.08.2023)

Otřesná formální stránka spojující v sobě papundeklovost normalizačních televizních inscenací s hereckých, pěveckým a pohříchu i režijním amatérismem. A slečna Dáša, abych zůstal gentlemanem, byla spíš špatným vtipem... Coby dovětek: Tato dřevní forma televizní interaktivnosti se s odstupem času jeví jako beznadějná slepá ulička. (29.06.2014)