Paříži, miluji Tě

Pariz - to je zena v muzovom objati, matka s pohladom nehy k svojim detom, samota iduca ruka v ruke s laskou, smutok hrajuci vecnu sachovu partiu so stastim, radost v okamihoch i dovera vo vecnost mesta milencov, ludia minajuci sa i k sebe velmi blizki, ... . Pariz ocami reziserov, Pariz vnimany skrz emocie divakov. Z ponukanej ovocnej misky nie je ani jeden plod zly, viacere su velmi dobre, zopar ich je vybornych a dva su pre mna nesmrtelne. Konkretne - Tykwerov pribeh prichadzajuci sta z ineho casopriestoru, na druhej strane Payneov "14th arrondissement" - pre mna az prilis osobity a doverne znamy. A vsetko okolo vzbudzujuce pocit z radostneho prezivania "otvor oci a skus pochopit, ake je stastie na Zemi zit". Transgresia od konkretneho miesta na celok, poznanie ze kazdy mame svoj/nas "Pariz" v sebe - kedykolvek a kdekolvek. (11.03.2008)

Samotný nápad udělat povídkový film o Paříži se mi velice zamlouval. A nakonec to funguje i tak jak jsem si původně představoval. Je zde hodně romantických příběhů, díky kterým mám zase jednou chuť se do tý Paříže co nejdříve vydat. Na druhou stranu těch povídek je tam až moc a kdyby se pár těch slabších seškrtalo a dal se větší prostor některým zajímavějším (zvláště Tykwer mě dostal), tak by to dopadlo asi ještě lépe. Takhle je třeba sled hodně zajímavých povídek zabržděn některou slabší a trochu to ztrácí na tempu. To jsou ale neduhy většiny povídkových filmů, takže se to dá ještě odpustit. Každopádně se těším na verzi o New Yorku. 70% (20.10.2008)

Malé perly navlečené na tenoučkém provázku, které se tváří nenápadně ale nemají pro to důvod. A ač jsou některé segmenty povedenější než ostatní, tak vytržené z kontextu ztrácejí svůj půvab a jas. Zářivá jména režisérů a herců v doprovodu nádherné romanticky snové Paříže, co víc si přát. Je tedy pravda, že na tento film není třeba koukat na velké plátně. Vyvolat na lidské tváři blažený úsměv se tomu daří i na televizní obrazovce. Paříž mám moc rád a už vím, kam pojedu letos na prázdniny. (19.09.2008)

Upřímně řečeno jsem se u filmu už dlouho tak nenudil. První tři povídky jsou úplně tragické, pak to trošku (ale skutečně jen trošku) vylepší Coeni po kterých nastoupí jednoznačně nejlepší část o matce-chůvě. Pak zase rychlý skok do průměru až podprůměru, ze kterého občas vykoukne něco výborného a originálního (mimové, slepec) ale ani to nedokáže plně vyvážit převážně nezáživné a hlavně bezpointové historky (buzny, obchodní cestující, první povídka). Povídkové filmy (ve smyslu kde spolu povídky nesouvisejí a každou napsal a režíroval někdo jiný) nemám rád, většinou jde o nevyvážený mišmaš kde jsou špatné a nudné příběhy střídány skvělými, které jsou ale zákonitě zbytečně krátké a ploché. (23.09.2009)

Co tu píšu, je jenom hrstka dojmů, která souvisí s filmem. Přesně tolik požitků v Paříži nalezneme, budeme-li pozorně sledovat v jakoukoliv dobu denní, nebo noční náladu města. Jediný film, který si můžeš prožít sám, ale i mnohem více. Kratičké příběhy jsou velmi originální jakési vizuální melodie tichého zastavení v Paříži. Žil jsem v tomhle městě dost dlouho, tak to mohu tady s jistotou napsat, tam musí projít každý sám, tou nádherou pod proslulou klenbou starobylé Paříže a tajemné atmosféry velkoměstských ulic. A ještě něco, film navozuje příznačnou atmosféru města, evokovat mysl, která inspirovala tolika slavných umělců, pro něž byla Paříž (mekou) toužebný cíl. (10.12.2007)