Invictus: Neporažený

O ragby se zajímám asi stejně jako o JAR, sportovní dramata nepatří mezi můj šálek čaje a přesto mě Clint dokázal strhnout. Dokonce ve mě vyvolal vzpomínky na jiný rok a jiný sport. Morgan Freeman vynikající (kéž by všichni prezidenti vyzařovali takový klid a jistotu), Matt Damon nabouchaný jako snad ještě nikdy. Opravdu povedené. (02.10.2010)

Clint Eastwood opět skóruje, jako už po tolikáté, a to konkrétně tak, že se mu originálně povedlo málokdy vídané skloubení politicko-biografického snímku se snímkem sportovním. V rámci krásných ideálů byly z filmu sice vypreparovány všechny hypotetické negativní aspekty konce apartheidu v JAR a jistě hodně bolestné transformace dříve nesmiřitelně rozdělené společnosti (stejně jako nezpochybnitelný historický fakt, že hráčům All Blacks kdosi v hotelu před finálovým zápasem otrávil jídlo a mužstvo hrálo tak indisponováno), ale Eastwood si přesto dobře ohlídal onu citlivou hranici, aby se z jeho velkofilmu nestal hollywoodský doják. Ano,k jeho filmu patří přídomek hollywoodský, ale bere si z něho jen to lepší, nevydírá, zbytečně diváka nevystavuje přemíře patosu a hlavně se nikde nepodbízí. Ta vyzrálost a velikost jeho režisérského mistrovství prosakuje skutečně z každého filmového okénka, přesně ví, proč a co točí...stačí úvodní scéna, na jedné straně ulice běloši hrají ragby a na druhé otrhaní černoši fotbal, a máme tu expozici přímo čítankovou. O brilantní metamorfóze Morgana Freemana do Nelsona Mandely se asi není třeba zdlouhavě rozepisovat, ta je přímo excelentní, včetně jeho jihoafrického přízvuku. Neporažený je skutečně silný film, Clint Eastwood znovu natočil snímek, nad kterým stojí za to přemýšlet. Mimochodem, při sledování biografického příběhu Nelsona Mandely jsem měl několikrát pocit té silné paralely k podobně silnému příběhu Václava Havla, nestálo by za to ho také zpracovat, Clinte? :-) (07.12.2010)

Čekáte zamyšlenější Any Given Sunday a dostanete bravurně zahraného Mandelu a pár rugby sestříhů s dost divně obsazeným Damonem. Nepopírám, že Eastwood je opět starosvětsky roztomilý morous, tentokrát pouze za kamerou a režijní opratě vede velmi pevně, skoro až sevřeně. Příběh dvou hlavních postav je dobře nalinkovaný a není protkaný zbytečnými linkami, jen je poměrně nezáživný. Politicko-sociální podtext je jasně viditelný a zřejmě společně s Freemanem to nejpůsobivější. Škoda, že je to ke konci plné patosu a tak nějak vyčpí do ztracena. Přitom x postav je zajímavých s dobrým potenciálem, který je využit pramálo. Například bodyguardi, rodiny, soupeří z jiných týmů, apod. Ne úplně špatné, jen Clint nezvolil dobrou tématiku. (10.08.2017)

Film přechlastaný patosem, v němž řádí neviditelná ruka scenáristického osudu a bohužel i velmi zjednodušující a plochá řešení klíčových scén. Zvláštní, jak i to ragby pak vypadá jako pimprlové divadélko. Každopádně moje láska k tomuto sportu chuligánů, který hrají gentlemani a též úcta k výkonům Morgana Freemana i Matta Damon z toho udělala snesitelný zážitek. Takovou politicko-společenskou pohádku. Ale nešť, jen se obávám, že tohle je spíše odvrácená strana Clintova prostého stylu režie. (30.10.2011)

Zvláštní jeví se na pohled symbióza politického dramatu se sportovním filmem a přesto se Eastwoodovi podařilo důstojné spojení obého. Prostor mezi sportem a politikou především líčí osobnost Nelsona Mandely jako politika obrovské mravní síly, jehož hlavním tužbou je stmelení národa rozeštvaného apartheidem a obavami z věcí příštích. Člověka spravedlivého, který nehledá mstu, ale porozumění. Člověka, který věří, že i sportovní vítězství může pomoci zklidnění napjaté vnitropolitické situace. Nu, zde je snad film (nikoliv zřejmě skutečný Mandela) naivní až příliš - nevěřím na přetrvání pout, které vytvořilo něco tak prchavého jako zlatá medaile. Naivní je zřejmě uvědoměle, jak lze tušit např. z občas zabíraných novinových titulků ("Kriminalita v JAR stoupá"), což mé protesty samozřejmě zmenšuje. Druhé ohnisko filmu leží v samotném rugby a i přes autentickou historicitu mi tato složka film kazí. Klasická cesta outsidera na vrchol, byť se skutečně odehrála, je tu vyzdůrazňována pro mě přehnanými prostředky: mýtizací finálového soupeře a přetaženou počáteční kritikou týmu (hlavní kritik plive jed jak kobra). Okoukané mi připadají scény líčení sportovního ducha a jeho posilování. Snad se tu negativně projevuje i moje averze k vrcholovému sportu jako takovému. Svým způsobem je to vlastně malý zázrak, že uděluji sportovnímu filmu silné ***. To se neděje často. (29.03.2010)