Resident Evil: Afterlife

Neškodná volovina, ktorá nestojí za tie návaly nenávisti. Sú tam pasáže, ktoré ma naozaj bavili (bizar-cheesy súboj s tým hovädom so sekeromlatom), a keby medzi smiešnym Matrixom v úvode a akčným vyvrcholením, ktoré sa naštartuje cca po hodine filmu, bola ešte aspoň jedna poriadna strieľačka, pokojne by som jednu hviezdu pridal. Takto znesiteľných 5/10... (08.10.2010)

Kamenujte mě, ale i v tradičním rozměru mě to bavilo stejně jako všechny ostatní díly. Nemám pro původní sérii od Capcomu žádnou slabost, ale ta filmová, hýčkaná pekelným béčkařem Paulem Andersonem mi vždy spolehlivě navodí herní náladu, i když děj vlastně neexistuje a pokud jej má něco připomínat, omílá se furt to samé. Nenudí to totiž ani vteřinu, zpomalené záběry neprudí a ten fetiš vykrádané akce, kterou rozpoutávají povětšinou samé holky, je zatraceně důrazný. Subjektivně vlastně nemám co vytknout. 3 a ½ [Mám chuť si tuhle rošťárnu užít v efektu Cameronovy technologie.] (26.10.2010)

Já vím, hloupá otázka, ale o čem že to bylo? Kdo a co byl ten pán s červenýma očima? A božínku, proč mají všichni potřebu křížit Yorkšíráky? Hledat logiku v Resident Evil, je jako hledat u mě intelekt, tedy obtížné ne-li nemožné, ale neuškodilo by ji/ho trošku zakomponovat? Chtěla bych toho moc? Je mi jedno, že si obří chlápek se zálibou v sekání lidí, tiše a nepozorovaně napochoduje k nic netušícím hrdinkám (když už jenom jeho chůze musí způsobovat zemětřesení), jestliže se pak nechá tak sexy zabít. Zbožňuji, když si Milla hodí nějaké to saltíčko, přemet, sklouznutí a ustřelí hlavu zombií fešákovi. A udělá mi velkou radost, když Scofield zase uteče z vězení. Ale celá tahle cool estráda s drsnými hláškami a zpomalovačkami nezastíní fakt, že to absolutně postrádá děj, který byste přeci jen už u 4. dílu chtěli naleznout. Tak snad příště :o) (11.11.2010)

Aj keď Anderson sľuboval návrat ku koreňom, kvality a originalitu prvého dielu už pravdepodobne nedosiahne nikto, pokiaľ nedôjde k zmene orientácie celej série na viac, než prvoplánové béčka s plochou scenárovou inšpiráciou zo série počítačových hier. Mila predvádza svoj štandard, herecky plochý, ale na akčné scény s ňou sa dá vždy pozerať. 3D označenie bol síce dobrý reklamný ťah, prakticky však úplne nezáživne zneužitý v neprospech diváka, avšak v prospech tržieb. V klasickom formáte, doma, som si dokonca film užil viac, než v kine. A to asi hovorí za všetko. 65%. (02.11.2010)

Překvapivě dobré i ve dvojrozměrném podání. Anderson se svým místy meditativním pojetím blíží nálepce "béčkového artu", protože řada kompozic (například z "Aljašky") je jednoduše krásných a velmi pomalé tempo vyprávění umožňuje zaměřovat pozornost na obrazy a kochat se jimi. Záběry v Resident Evil: Afterlife totiž nejsou primárně zprostředkovateli narativně důležitých informací, ale mnohem víc opojným průzkumem uzavřených i otevřených prostorů obklopujících postavy. Tomu samozřejmě napomáhají fetišistické zpomalovačky a nadměrné využívání celků a velkých celků. Vzhledem k tomu, že videohry jsou oproti filmu definovány především prostorem (hráč tráví čas objevováním nových lokací a opakovaně jimi prochází), zatímco film je omezen jasně definovanou stopáží (tedy časem, v kterém musí divákovi říci všechno podstatné), chápu tento krok v rámci videoherních adaptací jako jednoznačně kladný. Nemá moc smysl mluvit o "videoherní absurditě scénáře", když těžiště filmu je někde úplně jinde. Byl bych opatrný i s tvrzeními ohledně "fetišizování Milly", která je už od prvního dílu - a postupně čím dál víc - spíše androgynní postavou, která v mnohém odpovídá videoherním avatarům, do nichž je možné se volně projektovat. Kromě vzezření Alice hraje roli její ztráta paměti (první díl) a v Afterlife nepochybně i armáda jejích klonů, která značí schopnost avatarů opakovaně vstát z mrtvých, "respawnovat" se na jiném místě a na několik pokusů dokončit misi (dohrát hru). (08.05.2013)