Sbohem, královno

Přesladké niterné hledisko věnované posledním dnům Marie Antoinetty ve Versailles. V českém prostředí podobnou metodu známe z Vávrovy Veroniky, kde nám také hlavní hrdinku vykresluje především pohled do ní zamilované stoupenkyně. V Les Adieux à la reine jsou emoce ještě intimnější, už pro ten zkrácený čas. Nádherný soukromý pohled do mozaiky Velké francouzské revoluce. (Předlohou je román, který česky samozřejmě nevyšel.) (02.02.2017)

Představte si, jak se bude chovat naše „smetánka“ když půjde do tuhého. Jak budou balit, jak se budou chovat ti služebníci kolem. Pokud to chcete vidět v barvách, podívejte se na Sbohem, královno. Přesně vystižené charaktery a vztahy mezi lidmi vládnoucími, uzavřenými v pocitu neomezených možností, věčné moci, bohatství a slávy a jejich přisluhovačů, lokajů (kolik z nich si svých pánů váží či mají odvahu jim ukázat jejich omylnost?). Zasazeno do povedeného dobového kostýmního dramatu. Vidíte nějaké podstatné rozdíly se světem kolem vás? Já ne. Za pozornost stojí dvě hlavní postavy - komorná Léa Seydoux a královna Diana Kruger. Jsou výborné. Na Gabrielle de Polignac v podání Virginie Ledoyen raději zapomenu. Toto se režiséru Jacquotovi povedlo. (15.03.2014)

Příjemné překvapení, zatím je to tady docela podhodnocené, řekl bych. Jedná se po formální stránce o naprosto výtečně natočený film, vyniká zejména svěže realistické pojetí kamery. Co se týče děje, tak se film neustále odehrává v jakémsi vakuu a velmi sugestivně tak pomocí kusých informací "zvenčí" evokuje atmosféru Versailles jako izolovaného města ve městě. Herecké výkony jsou velmi dobré, zejména Diane Kruger byla Jacquotem dobře režírována a svou neurotickou královnu plnou strachu z věcí budoucích zahrála až překvapivě přesvědčivě. Všechnu pozornost ale na sebe strhává v prvé řadě nádherná Léa Seydoux a především její výstřih, na kterém si kameraman až nápadně často pochutnával :). Docela mě rušila akorát zvláštně zvolená hudba, tedy hudba - spíše takové to nenápadně dunění a probublávání v pozadí, hodící se spíše do thrilleru. Nedočkal jsem se ani jednoho tónu klasiky, což trochu zamrzí. (08.02.2013)

Ulice duní pochodem tisíců. „Sidonie, kde máš ty zlaté hodiny, co jsem ti půjčila?“ Bastila padla v úterý v odpoledních hodinách. „Louison mi je ukradla z pokoje, paní. Utekla s nimi.“ První zmatené zprávy hovoří o tom, že její velitel byl bestiálně popraven pouhým nožem. „Nevadí, strhnu ti to z platu.“ Následně byla jeho hlava nabodnuta na kopí a nesena ulicemi Paříže. „Paní, víte přece, že bych je splácela do konce života.“ Při obléhání přišla o život téměř stovka lidí. „Inu, máš pravdu. Nakonec kdo by se za těchto okolností staral o nějaké hodiny.“ (07.04.2013)

Film určitě není historickou rekonstrukcí a nelze ho tak brát. Spíše staví na jejích základech a snaží se zaměřit na poměrně krátké časové údobí, kde se historické souvislosti ani nemají šanci jaksepatří rozběhnout. Drama se zde naopak odehrává na jiné rovině, a to na vztahu mladé služebné a francouzské královny. Právě pohled mladé dívky, nezasvěcené zcela do nastalého všeobecného chaosu, koresponduje s pohledem diváka vrženého do dění právě se blížících revolučních událostí. Nepatrná gesta a náznaky nám zde umožňují postupně odkrývat svět ne ženy, která je středem zájmu celého Versailles, ale dívky, která prožívá své pocity stejně silně jako nejmocnější a neznámější lidé své doby, i když přeci jen poněkud méně výstředně. Ale žel, nic netrvá věčně a doba změn se nezadržitelně blíží. Uznání si zaslouží i herecký výkon hlavní představitelky (Léa Seydoux). (05.12.2012)