Barbie

Nečekal jsem, že bude mít Barbie něco společného s Nejvyšší kartou Petry Hůlové. Obě nahlížejí na feminismus a soužití žen a mužů skrze vyhrocené rozpory, které vůči sobě porůznu konstrastují. A zároveň stejně tak kontrastují různé rozpory mezi hlásanými feministickými idejemi a takzvaným reálným světem. Zatímco Hůlová skrze postavu stárnoucí spisovatelky dochází k tomu, že ženská tragédie spočívá v biologicky podmíněné znásilnitelnosti žen fyzicky zdatnějšími muži, Greta Gerwig nachází styčnou plochu "skutečných" žen v návštěvách gynekologa, tedy opět ve společensky plně nevykompenzovatelných a zcela nenarovnatelných záležitostech těla. Proto předtím film zdůrazňuje, že ideální Barbie a ideální Ken nemají pohlavní orgány. Oni - a růžový svět, který obývají - je totiž světem čirého sociálního konstruktivismu odpojeného od výše zmíněného fyzična a jeho působení. Je samozřejmě také světem korporátním, formovaným kapitalistickou logikou Mattelu - a v tomto směru se film může jevit jako kritika krajně neoliberálního feminismu, který se tváří, že každý může být kýmkoli a na materiální (či fyzické) limity příliš nehledí. Protože film na konci vykračuje ze světa sociálních konstrukcí (byť jen zčásti, Hollywood je zde reflektován jako stejně umělý jako Barbieland) a přiklání se k plně nekomodifikovatelné tělesnosti, připadá mi odvážnější než jak může na první pohled vypadat. Ale nejsem si tím jistý. Proč na druhé straně nevidíme Kena, jak jde k andrologovi kvůli problémům s erekcí? Nebo co je mužským ekvivalentem návštěvy gynekologa? A kde na této platformě tělesnosti mohou ženy a muži nalézt rovnost? Lze to vůbec? Film naznačuje, že ne, protože tuto druhou mužskou stránku vypouští. Koneckonců se nejmenuje Barbie a Ken, ale jenom Barbie. Možná, že tady film skutečně naráží na svoje ideologické mantinely, aniž by je na rozdíl od všech dalších reflektoval. (28.08.2023)

Life in plastic is (not that) fantastic for Barbie. Já vlastně nevím, občas mi hlavou projelo jaká neskutečná bejkárna Barbie vlastně je, ale na druhou stranu jsem se u toho dost bavil. Ve světě, kde se toho teď děje tolik negativního, si tenhle svérázný růžový meta únik všichni zasloužíme. (25.07.2023)

Barbenheimer, part 1. Pro budoucnost kin je to požehnání. V současné době profesních stávek, postcovidového strádání a nadvlády streamovacích služeb, se dvě letní premiéry proměnily v kontrastní událost, na kterou slyší celé spektrum publika. Profesionálové se pomalu učí, že černobílé / banální cílení obsahu na konkrétní diváky typu muži / ženy / děti končí. Na Barbie chodí všichni v růžovém a ti, kteří na přednáškách nespali, vědí, jak se vztah k této barvě za posledních sto let proměnil (a dál se měnit bude). V globálu jde o fenomén starý přes půl století a tak se nelze divit, že za těch 64 let má Barbie velké procento dospělých fanoušků, přičemž děti ji teprve začínají objevovat. A bývalé Československo ji nikdy plně nepochopilo, bohužel. Zároveň je to první hraný kino film po éře 40 animáků pro trh VHS, TV a VOD, takže i to je důvod k oslavě. Merch má Barbie výborný, hodně se ho dostalo i do ČR, už teď jsou to sběratelské kousky a je to jednoduše radost. Soundrack je příjemný, i když některé tracky dávají smysl až po shlédnutí ve filmu. A jaký je tedy výsledný film jako takový? V trailerech vyšlo najevo opravdu velké množství nápadů, byl odtajněn styl i humor a zdálo by se, že toho už moc navíc nezbylo. Naštěstí chytrý marketing klamal tělem a reálně film nabízí poselství navíc, naštěstí to není jen přehlídka toho, jak se Greta Gerwig pokusila zrekonstruovat 30 klasických motivů z dějin filmu, ale má to emoční hloubku. Setkání Barbie s realitou je nad očekávání kruté, stejně jako Kenova cesta za patriarchátem. Celý příběh je koncipovaný jako fantasy quest okořeněný prvky z klasického muzikálu. A kupodivu to funguje. Jaký je pro něco takového důkaz? Už teď se některým analytičkám feminismu z toho všeho zatočila hlava. Já sama se nemůžu dočkat, až vyjde Barbie podle Kate McKinnon a hrdě si ji vystavím vedle Malibu Stacy a Cynthie. Pokud vás zajímá reálný svět Mattelu, cele doporučuju dokument Tiny Shoulders, Rethinking Barbie (2018). (26.07.2023)

Solidní komedie. Barbie jsem nepodceňoval a přestože zde hodnocení výrazně klesalo, já se na sledování stále těšil. Asi to nejlepší na díle je vzájemná chemie ústřední dvojice, tedy Goslinga s Robbie (Barbie a ken). Také mi byl sympatický specifický druh humoru s mnoha narážkami na svět panenek. A na závěr ještě jedna věc, jenž velmi oceňuji a to, že se dozvíme relativně mnoho nového jak o Barbie, společnosti Matel, patriarchátu ale i dokonce i o koních. Nutno však přiznat, že bych si dílo v žádném případě neužil, sledovat to celé jen tak o samotě. Je to zkrátka rodinná komedie a bez toho netuším zda bych si to vůbec kdy pustil.  55% (14.11.2023)

Každý je unikát a filmová Barbie ten největší. Nějakou dobu jsem netušil, jestli do sebe všechny složky zvládnou zaklapnout a ruku na srdce, váhal jsem, jestli do sebe zaklapnou alespoň nějaké. Jenže plán vyšel a kombinace satiry, muzikálu, rodinného dramatu, komentáře i nejbláznivější komedie může fungovat jako letní podívaná i jako téma do nekonečné konverzace. A je úplně jedno, že je zalitá třemi vrstvami růžového absurdna. (13.08.2023)