Jersey Boys

Po prvním zhlédnutí jsem hodnotil pouze třemi, přesto se mi film strašně zaryl do paměti a musel jsem ho zhlédnout znova. Nuže jsem tak učinil a změnil jsem hodnocení rovnou na pět, protože jsem si uvědomil, jak to Eastwood asi myslel. Jersey Boys je filmová adaptace Broadwayovského muzikálu a to velmi dobrá. Celý film je pestrobarevný a až neuvěřitelně umělý, ale vůbec to není na škodu, právě naopak. Je celkem patrné, že Eastwood chová k The Four Seasons a Frankiemu Vallimu velkou úctu a snaží se přesvědčit diváka, že on by ji měl mít taky, což u mě nakonec zabralo. No každopádně to je ode mě asi jedno z nejmíň objektivních hodnocení, protože Jersey Boys mají opravdu hodně vad na kráse (jako třeba úplně zbytečné CGI záběry, look Johna Loyda Younga, který ve filmu vypadá úplně stejně ve čyřitecti, jako vypadal, když mu bylo 16, atd.), ovšem já jsem je stejně ochotný odpustit, jelikož tohle je zkrátka filmová pocta jednomu famóznímu zpěvákovi a jeho třem kolegům. A podobně jako jsem to měl s Bobbym Darinem u filmu Za mořem, tak nebýt Jersey Boys nejspíš bych se o The Four Seasons nikdy nedověděl. (06.12.2014)

Pro historiky americké pop music...možná. 1) Neústrojně dlouhým snímkem mě provázel kastrátský falzetový hlas zpěváka a eastwoodovský patos, který mu (režisérovi) asi otevírá americká srdce. Mě však rozšafné tempo ani zobrazení mafie jako party přísných, pravda, nicméně hodných strýčků moc nebere. 2) Zaujal mě 38letý (!) pěkný Vincent Piazza (šéf kapely Toni nebo Tommy de Vito) a 29letý svěží Erich Bergen (skladatel Bob Gaudio). (14.09.2015)

Hudební životopis Jersey Boys se hraje úspěšně od newoyrské Broadwaye po londýnský Wets End. Vypráví příběh legendární skupiny The Four Seasons a jejího lídra Frankieho Valliho; společně se z ulice vypracovali ke hvězdné slávě díky hitům Sherry, Big Girls Dont Cry nebo Oh, What a Night. Hlavní roli si ponechal John Lloyd Young, který už za jevištní výkon v roli Valliho, "malého kluka s velkým falzetem", získal několik cen včetně výroční divadelní trofejí Tony. Z hvězdných jmen teď završil obsazení oscarový herec Christopher Walken; představuje gangstera jménem Angelo "Gyp" DeCarlo, který měl v úspěšné kariéře skupiny klíčovou roli, ale držel muzikanty stranou podsvětí. (15.06.2020)

Ačkoli o téhle kapele slyším prvně a všehovšudy jsem z doslechu poznal pouze jednu jedinou písničku, ocenit musím tu parádní dobovou atmosféru a pevnou konzervativní režii Clinta Eastwooda. Hudebně velmi fajn, John Lloyd Young je jako Frankie Valli výbornej - jak hereckým projevem, tak hlasem. Ale jinak mi kluci nepřišli ani trochu sympatičtí a k srdci mi nepřirostli ani v průběhu filmu. To je asi i dáno dobou a prostředím, ve kterém jejich předobrazy vyrostly. Koneckonců, on to Tommy DeVito v úvodu sám řekl. "Z téhle čtvrti se dostaneš pouze třemi způsoby: přidáš se k armádě a možná tě zabijí. Přidáš se k gangu a to možná nepřežiješ taky. Nebo se staneš slavným." A kluci, protože měli talent a asi i pevnou vůli, si zvolili tu třetí možnost. (07.04.2023)

V průběhu dospívání nasbírali tihle hoši z New Jersey několik škraloupů, provázeli je neustálé třenice a neshody, změny názvu, ale i řada nápadů, ostré lokty a cit pro to napsat a složit hit. A že jich v případě téhle vokální partičky nebylo zrovna málo (Sherry, Big Girls Don't Cry (známe z Hříšného tance), Walk Like a Man, Rag Doll nebo Can't Take My Eyes off You (známe z 10 důvodů, proč tě nenávidím). Bez známých herců a velkých gest natočila stále vitální legenda Clint Eastwood další ze svých vyzrálých filmů podle skutečné události. Jeho výhodou je, že jeho neokrasný styl se jen těžko okouká, jeho filmy podobného ražení působí pokaždé velmi silně. Zdaleka to není jeho nejlepší zářez, trpělivější diváky si však najde. Navíc si myslím, že v jeho věku, ať točí, na co stačí, ať se nepouští do žádných experimentů, ať si po svém plní své sny, které jsou vzpomínkou na jeho bohatou kariéru (což tohle zastavení coby částečná hudební rekapitulace jeho mládí může splňovat). Všímá si postav, jejich vztahů, pečlivě buduje atmosféru, aniž by se omezil na show kostymérů, vizážistů nebo exhibujícího kameramana. Pokračuje v jednoduchém stylu svícení, střihu, postavení kamery, strohém ztvárnění dramatických scén. Když přivřu obě oči, funguje to. Stejně jako Frankieho vysoká fistule s tříoktávovým rozsahem. Čtyři také „hlavně“ proto, že něco takového Eastwood ve svých čtyřiaosmdesáti letech ukočíruje. (08.11.2014)