42

Začnu tím, že příběh Jackieho Robinsona nabízel ohromný potenciál. Ty pasáže, kde byl Jackie pod tlakem hloupých xenofobních hulvátů, ještě patřily k těm vydařenějším. Rozhodně všichni ti jižanští rasisti splnili beze zbytku svojí zpátečnickou úlohu, nebylo třeba angažovat k nim pro jistotu ještě germánského nadhazovače s „příznačným“ jménem Fritz Ostermueller. Film hodně trpí děravým scénářem, stopáž je nepochopitelně natáhnutá přes dvě hodiny, spousta záběrů a mnohé dialogy jsou přitom jen zbytečná vata. Vůbec mi v roli manažera nesedl Harrison Ford, za celou dobu jsem si na něj nezvykl. Pořád jsem tam viděl Clinta Eastwooda z jiného baseballového snímku Zpátky ve hře a Ford mu nesahal ani po kotníky. 60%. (13.08.2013)

"Jackie is definitely brunet." U životopisných snímků, pokud sami o jejich životech nemáte páru, težko hodnotit, do jaké míry jsou autentické. Tento se mi ale líbil a docela i pozdával, že si snad moc nevymýšlel. Rozhodně tu platí jako u většiny sportovních filmů, že si tu najde své i nesportovec, tady konkrétně dobře rozvinutou reakci okolí na černochy v 50. letech. Velmi "krásný" byl takový malý okamžik, kdy tam seděl v tribuně otec se synem a otec začal pořvávat, ať ten černoch vypadne z hřiště. Syn nevěděl, co se děje, ale viděl, že bučí všichni, tak se začal opičit po dospělých, protože si myslel, že je to správné. No a takhle je to vždycky se vším i celým tímto filmem.. Předsudky, škaredá to věc. Rasismus ještě horší. Každopádně herecké výkony na výbornou, nějaký ten humor pro mě tam byl taky, přikápli tam trošku romantiky, trošku rebelantství, starého H. Forda, mladého Ch. Bosemana a krásnou N. Beharie a máte z toho parádní snímek na 4*. "Come on, take a shower with me, Jackie. I didn't mean it..." (14.05.2014)

Čím jsem starší, tím víc mě štve, jak je bělochům házena na hrb veškerá špína světa a oni si ještě za pomoci menší, ovšem hlasité části dobroserů ochotně sypou hlavy popelem. Taky jsem si tou fází prošla, když jsem byla mladá a blbá, nikoliv černobílá realita však časem utloukla mou naivní část a dala vzniknout cynické čůze. Co se snažím sdělit: já k tomuhle filmu přistupovala s tím, že se budu šklebit: "No jó, chudinky černé, všichni jsou tak hodní, inteligentní, skvělí lidičkové a ti zlí, hnusní běloši jim pořád ubližují." Přesně na tuhle notu "42" brnkalo, ale kupodivu jsem sledovala bez šklebení: Jackie Robinson, jeden ze dvou basebalistů, jejichž jména mi za život uvízla v paměti, měl totiž mé plné sympatie a s nimi respekt. Ono to chce mamutí koule, aby byl člověk v něčem první, čelil hlouposti, primitivismu, nesmyslné zášti, nadávkám, výhrůžkám a omezování, kamkoliv se hne. A co je nejdůležitější, musel všechny ústrky snášet mlčky, nenechat se vytočit, nezavdat médiím žádnou záminku k pranýřování. Jedině tak mohl Jackie Robinson prošlapat cestičku pro ostatní černochy: nedopustit skandál, spolknout hrdost a vytřít všem zrak na hřišti. Palec nahoru pro Helgelanda a jeho tým za dobrý film, všechny palce nahoru pro Robinsona, jak důstojně ustál tlak, který by většinu lidí zlomil. (03.05.2019)

Negře, Negře, Negře, Negře, Negře - tys to dokázal. Dokázal jsi, že se u rasistického snímku necítím špatně proto, že jsem bílý či přesněji lehce nazelenalý. Místo toho jsem se solidně bavil a ač mám plné zuby nadvlády černochů ve sprintech, neporazitelnosti žluťásků za ping-pongovým stolem či každoměsíčních vítězství indočechů nad sociálkami, tak mi není příjemná představa, že by Usain Bolt, Michael Jordan či Muhammad Ali pobíhali po plantážích místo rozdávání radosti publiku. Zkrátka mne již poněkolikáté Helgeland přesvědčil o tom, že umí z ohraného tématu udělat solidní podívanou a to je moc dobře. (12.07.2014)

Měkkotou rozhodně nebyl. Hroší kůži obdařený afro-americký hráč baseballu Jackie Robinson se obětoval, aby posloužil něčemu většímu, než jen vítězství. Samozřejmě hlavně kvůli dalece odpálenému míčku na hřiště plného předsudků a nenávisti vstupoval, jeho příběh však je/má být zajímavý hlavně tím, že šlo o prvního hráče tmavé pleti v americké nejvyšší baseballové lize. Pečlivě si mnul ruce v hlíně, u mety poskakoval jak na kořist natěšená kočka, nenechal se rozhodit a šel si tvrdošíjně za svým. Jenže jiná barva pleti byla toho času za oceánem stále živou hmotou. Za druhé světové války bojovali proti Hitlerovi, v poválečné Americe ale namísto oslavování zažili jen segregaci a diskriminační zákony. Američané prostě podobné příběhy s jasnou premisou potřebují. Oscarový scénárista Brian Helgeland stojí za takovými kousky jako Tajemná řeka nebo L. A. – přísně tajné, v posledních letech spolupracoval zejména s renomovanými bratry Scottovými. Nyní se znovu vrátil k režii a nedopadlo to ani zdaleka zle. Tedy pokud na jeho stokrát omletou hru s jasně vyloženými kartami přistoupíme. Někteří asi ano.. (23.09.2013)