Jack Ryan: V utajení

Nový Jack Ryan chce byť Ethanom Huntom i Jasonom Bournom, ale nepriblíži sa ani Peacemakerovi. Špionážny thriller s rokom výroby 2014 bez jedinej akčnej atrakcie, zaujímavej lokality či nečakaného zvratu. Evidentne tu mal fungovať rešpekt a strach z hlavného záporáka, ktorý by z pouhého napájania sa do jeho kompu vyvaril napatie. Ale nefunguje. Divákovi je jasné, že tak šablónovitý scenár by si nedovolil ublížiť Jackovej milej. Pre Branagha jednoduchá a lukratívna hollywoodská zakázka, ktoru vyťažil z dvoch kresiel, to je celé. Ideme ďalej. (31.01.2014)

Snímek Jack Ryan: V utajení k nám přichází z trochu jiných časů a s poněkud odlišnou poetikou, než jsme dnes v kinech zvyklí. To může být na jedné straně vnímáno jako negativum, protože nepřináší očekávaná žánrová potěšení, a zároveň vyvolává povýšené úsměvy nad naivitou některých situací. Na druhé straně ale můžeme tytéž aspekty kvitovat s nadšením, protože přináší žánrová potěšení navázaná na špionážní dobrodružné filmy ze staré dobré studenoválečné éry, a zároveň si je naivity s tím spojené dobře vědom a dělá si z toho legraci. Více Douglasovy poznámky. (04.05.2014)

V téhle naivní až blbounké špionážní pohádce jsem vyčenichal dva silný prvky, hudbu Patricka Doyleho a pak jeden špicozní herecký výkon, ale to jméno si musíš najít sám brouku, jen napovím, nebyl to ani Chris Pine, nebyla to ani Keira Knightley (tu film zastihl hodně mimo formu) a nebyl to dokonce ani ten, který tančí se CIA. Film měl spoustu ha ha efektů, kterejma by tvůrci neuspěli ani u obyvatel pařezové chaloupky ale jeden byl tak gogo, že ho tady prostě musím napráskat, odehrává se v okamžiku, kdy Jack musí rychle analýzovat situaci, teroristu a potencionálně ohroženou oblast, jako ty vole, tomu by moh konkurovat snad jenom univerzální český genius Jára Cimrman. Já měl pocit, že Jack nám odpoví i na otázku jestli bylo dřív vajíčko nebo slepice. (29.01.2014)

Na americký film nezvykle deziluzivní zkušenost. Koeppa a Zailliana jsem před novým Jackem Ryanem řadil mezi současnou scenáristickou špičku a Branagh pro mne byl velmi zdatný režisér inteligentních snímků. Jejich společný počin je ovšem ukázkou té nejhorší scenáristické i režijní fušeřiny. V hrubých obrysech scénář sice drží pohromadě (kruhová struktura vyprávění, obstojné propojení vztahové a pracovní linie, ekonomické využití rekvizit), ale jednotlivé scény odhalují zarážející lenost tvůrců při vymýšlení toho, kterak určitou postavu přimět udělat určitou věc. Počet podpůrných konstrukcí, jež před námi vinou nedomyšleně rozehraných situací a natvrdlého jednání hrdinů vyvstávají, exponenciálně roste a jedinou adekvátní reakcí na finálních dvacet minut, kdy všichni náhle projeví zázračnou jasnozřivost a schopnost být ve správný moment na správném místě, je jeden nepřetržitý facepalm. S výjimkou syrové hotelové rvačky, ještě udržující při životě naději, že by mohlo jít o slušný paranoidní thriller à la pozdní Hitchcock, je akčním scénám vlastní tuctovost a nepřehlednost. Přesunout pozornost od režie a scénáře k hercům znamená vykročit z bláta do louže, protože postavy jsou zaměnitelné a obsazené převážně necharismatickými herci. Dvojitá (nebo dokonce trojitá?) expozice pouze naznačí, že by mohlo jít o „origin story“ sledující zrod hrdiny. Ve výsledku není návrat do minulosti využit k možnosti sledovat dlouhodobější vývoj protagonisty, který se de facto nevyvíjí (Pineův výraz je na konci naopak ještě vyjukanější než na začátku), ale slouží především k zesílení pro-amerického akcentu vyprávění: musíme bránit své území, hodnoty a – hlavně – peníze. Podobně se zprvu zdá, že Ryan bude od jiných akčních hrdinů odlišen využíváním intelektu namísto svalů (třebaže Pineův herecký typ je s něčím podobným naprosto neslučitelný), ovšem hlavní, mimochodem dost debilní, infiltrační akci vymyslí někdo jiný a veškeré posuny vyprávění jsou řešeny fyzicky, nikoli sběrem a analýzou dat. Ryan se nakonec jeví jako inteligentnější postava hlavně díky tomu, že je obklopen samými idioty, kteří nedokáží naplánovat operaci nezaloženou z velké části na náhodě. Velkou posilou ansáblu není ani samotný Branagh, jehož zarputilý ruský patriot s jaterními skvrnami a eko-žárovkou by se lépe vyjímal v některé studenoválečné bondovce. Oněm bondovkám ovšem nechyběl nadhled, jehož naprostá absence Jacka Ryana, urážku špionážních thrillerů a jejich diváků, definitivně zabíjí. Pro svou lacinost (nikoli rozpočtem, nýbrž vším ostatním) jde o záležitost použitelnou leda jako Film týdne (nebo jak to dneska nazývají) na Nově. 50% (27.01.2014)

Úplný kolaps to není, jak se všude říká, ale těžko rozhodnout, kdo na téhle „nevýhře“ má větší podíl, jestli Cozad s Koeppem, plnící studiové zadání módního restartu značky, nebo Branagh, jemuž snaha o starou školu proplouvá mezi prsty, kde sice umí vystihnout na minimu prostoru postavy i interakce (ten pohled na Keiru při večeři je scéna, kterou si s chutí zrežírujete a ještě raději zahrajete), ale thrillerový koncept mu uniká do žánrově zaměnitelné podívané bez větších ambic. (13.07.2015)