Anthropoid

DRUHÝ ODBOJ POSTMODERNÍM POHLEDEM Atentát na zastupujícího říšského protektora obergruppenführera SS Reinharda Heydricha, asi jedna z nejvýraznějších událostí domácího i zahraničního druhého odboje, byl a zůstává předmětem sporů. Na tom nic nemění ani jeho současné, zvláště pozitivní hodnocení. Téma, které je současně i uměleckou výzvou, nejviditelněji poznamenalo hraný film. Půlstoletí po Sequensově nadčasovém pohledu Atentát přistoupili ke zpracování této lákavé látky i britští filmaři. Zřejmě nejen mediálně, ale i skutečně vnímali a vnímají tragédii druhého československého odboje jako příležitost jak vzdát hold aktérům velké události, jejíž mimořádný dosah a význam staví fakt popravy jednoho z největších nacistických válečných zločinců k nejvýznamnějším událostem nejkrvavější a nejbezohlednější války dosavadních lidských dějin. Tvůrci mluvili a mluví o tom, že tématu věnovali všechny své síly. Že ustavičně sháněli fakta a snažili se o co největší přiblížení atentátu, jimi vnímaného jako příběh – s nadsázkou řečeno – s velkým P. Světová premiéra filmu na karlovarském filmovém festivalu i nedávná premiéra domácí byly proto očekávány s velkým zájmem. Ale už první ohlasy i recenze naznačily značné rozpaky a poměrně velkou hodnotovou a interpretační různorodost hodnocení tohoto anglo-česko-francouzského koprodukčního díla. Odpověď na různorodost těchto soudů a hodnocení není ani snadná, ani černobílá. Začněme nespornými klady díla, které je – v tom nemůže být sporu – opravdu výrazem úcty a píle anglosaských tvůrců a nepředstíraného zájmu také domácí desáté múzy pohyblivých světelných obrazů. Příběh Anthropoidu je pojat jako v podstatě komorní drama obou jeho hlavních aktérů – Čecha Kubiše i Slováka Gabčíka. Do jejich životů vstupujeme v okamžiku, kdy se snáší z britského letounu na padácích na území „protentokrátu“ Čechy a Morava. Za dramatických okolností se dostávají do Prahy, poněkud neobvykle navazují kontakt s domácím odbojem, především se sokolskou skupinou Jindra, a postupně plánují – bližší okolnosti těchto kroků a snah nám autoři zůstávají dlužni – uskutečnění atentátu na vedoucího RSHA Heydricha zhruba v době, ve které dozrává tzv. projekt Wannsee, jímž byli nejvíce postiženi lidé židovského a romského původu. Kontakt s odbojem se koncentruje na rodinu Moravcových a Hajských; z ostatních postav vystupují do popředí dvě mladé ženy (rozhodně tak nepůsobí Anna Aňa Geislerová, která však tento pomyslný nedostatek víc než vynahrazuje svým suverénním hereckým výkonem) a postava pravoslavného kněze. Tyto okolnosti jsou tvůrci potlačeny a jejich pozornost se soustředí na dvě vrcholné akční scény: atentát na zastupujícího říšského protektora (poprvé a naposled tu pohlížíme do nacistovy tváře) a dobývání pravoslavného kostela v Resslově ulici. Zejména druhá scéna naznačuje, že početnost komparsu a velkorysost výpravy – měřeno českýma polistopadovýma očima – nebyly nezdolatelným problémem ani scénáře, ani výpravy. Nezávisle na tom všem je dobře vystižena atmosféra protektorátní Prahy. Dusno okupace a tíha první heydrichiády jakoby z filmového plátna doslova skapávaly. Tvůrci toho všeho využívají pro stupňování děje, akčnosti spádu a údernosti diváckého účinku. K divákovi promlouvají současnou, řemeslně více než zvládnutou filmovou řečí; v tomto ohledu jsou plnohodnotnými souvěkovci své generační současnosti. Srovnáváme-li však výkon britského týmu s výsledkem Sequensova úsilí v podmínkách v té době autoritativního komunistického režimu Antonína Novotného (tj. s polovinou šedesátých let a doznívající stalinistickou vlnou, kterou uzavírá národohospodářský krach r. 1963, tj. v době kdy vznikal scénář Atentátu), objeví se i jeho zjevné – a bohužel neoddiskutovatelné – slabiny. Zcela absentuje zahraniční odboj – mj. diskuse mezi anglickým okolím prozatímního státního zřízení, zejména však mezi prezidentem Edvardem Benešem a generálem Františkem Moravcem. Jakkoliv byl domácí odboj decimován první heydrichiádou, stále se nacházel v akceschopném stavu (naznačuje to mj. epizoda s relativně snadným obnovením rádiového spojení s Londýnem). Skutečná zkáza udeřila nacistickou poatentátní reakcí (působivé krvavé plakáty se jmény padlých československých občanů nebo i dnes tuhnutí krve vyvolávající rozhlasové relace s tímtéž obsahem) volaly po alespoň částečném využití (pro většinu diváků jejich ztlumení vyznívá jako úplné pominutí.) Bez kazu není ani zvládnutí dobových reálií. Označení mnichovské konference jako „schůzky“ čtyř velmocí je děsivé; půlrok, který uplynul mezi mnichovským diktátem a okupací zbytku území republiky, rozhodně nebyl epizodou; scéna, v níž Anna Geislerová předvádí svému partnerovi střelecké dovednosti, je spíš nadsazená než skutečná; paradoxně nejvíce děj retardují střelecké scény, jež mají být jeho vrcholem, ve skutečnosti však mají blíže k americkému akčnímu filmu, byť nesklouzávají na jeho úroveň (i v tomto ohledu Sequens překonává britské tvůrce). V závěrečných titulcích postrádám zmínku o lidické tragédii a fakt, že právě tento projev zločinecké podstaty nacistického režimu rozhodl o poválečném transferu (sudetoněmeckého) obyvatelstva z českého a slovenského území. Celý film – i scénář – by vyžadoval důkladnou analýzu a následnou konfrontaci se skutečnými ději, jak je před časem v původním rozsáhlém dokumentárním seriálu zdařile rekonstruovala Česká televize. Valná část těchto nedostatků – jak se zdá – spadá na vrub české části filmového štábu. Při posuzování Anthropoidu je však nutné upozornit i na další velmi významnou okolnost – dílo sympatických Britů je prioritně určeno divákům Spojeného království a díky angličtině i významné části diváků minimálně evropských zemí, ale také např. zemí BRICS nebo ASEAN. Postmoderní pohled – a jiný od tvůrců vzhledem k jejich generačnímu včlenění ani očekávat nemůžeme – nepomíjí většinu podstatných náležitostí souvisejících s pohnutou dobu heydrichovské protektorátní éry. Limity, které tento přístup s sebou nese, se tvůrci naopak snaží eliminovat. Je-li Anthropoid poměřován tímto hlediskem, vyznívá jeho účin i kvalita nepoměrně výrazněji, než jsem se snažil naznačit v předcházejících řádcích této hodnotící skizzy. My všichni bez ohledu na názor a dojmy, které v nás tento film zanechal či zanechá, bychom si měli přát, aby se dějinám i kultuře našeho národa dostalo častěji takové míry pozornosti, zájmu a ponoření, jakou do Anthropoidu vložili jeho britští, francouzští a čeští tvůrci. (11.10.2016) (méně) (více)