Noc oživlých mrtvol

Romero nekompromisně odříznul hororový žánr od jeho goticko-nadpřirozených kořenů a pod vlivem Mathesonovy novely Já, legenda šokoval diváky zřejmě prvním příkladem tzv. sociologického hororu (za jehož otce bývá někdy neprávem označován Craven). Dokázal zachytit soudobý strach z represivního aparátu, znepokojení ze stoupající kvantity a brutality násilí v ulicích. Možná nejvýmluvnějším komentářem k době je závěr, kdy se jako největší zrůdy neprojeví zombies, ale (bílí) venkovští balíci, zastupující nedůvěryhodné autority. Laciná vizuální stránka byla zčásti nutností, zčásti snahou přiblížit se dobovému televiznímu zpravodajství (rovněž černobílému). Výsledkem je nejen přelomový horor, stojící na počátku vlny neučesaných „feel-bad“ filmů (Poslední dům nalevo, Texaský masakr motorovou pilou...), ale také kruté a pravdivé zachycení nálady pro (nejen) americkou společnost zlomových let. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, Radko, Kusko.t2, MIMIC (25.10.2011)

Šedesátá léta dvacátého století přinesla zásadní tematický posun pro filmové horory. Do té doby totiž žánrové snímky zobrazovaly ohrožení přicházející zvně našeho světa, zpravidla v podobě nadreálných monster typu upírů, vlkodlaků, mimozemšťanů či všemožných zvířecích bestií. V případě, že nositelem zkázy byl výplod člověka jako v případě doktora Frankensteina, bylo vždy jasně konstatované, že strůjcem zla je outsider stranící se společnosti. V roce 1960 přišel zásadní zlom s Psychem Alfreda Hitchcocka, kde vrahem byl na první pohled obyčejný mladý muž s psychickou poruchou. O čtyři roky později snímek The Last Man on Earth (Poslední muž na zemi, 1964) podle románu Richarda Mathesona Já, legenda (I Am Legend, 1954) rozvedl monstrositu obyčejných lidí do apokalyptických rozměrů. Potenciál tohoto směru dovedl do maxima George A. Romero ve svém debutu Noc oživlých mrtvol, který inicioval zlom v ikonografii filmových zombií. Nejen, že oživlé mrtvoly ani náznakem nespojuje s mystikou či okultismem, ale ani se nezatěžuje tradičně nesoudným vysvětlováním jejich původu. Zombie zde totiž slouží nikoli jako laciná atrakce, ale coby katalyzátor vyprávění. Nejzásadnější posun, s nímž Romero přišel, bylo přenesení pozornosti z vnější hrůzy fantaskních zrůd na vnitřní zlo, které se ukrývá v lidech samotných. Romerova nihilistická vize společnosti hroutící se tváří v tvář iracionálnímu ohrožení rezonovala s dobovými náladami v Americe konce šedesátých let. Vleklá válka ve Vietnamu a její dopad na veřejné mínění a polarizaci společnosti v USA se odráží jednak v obsažených mediálních obrazech apokalypsy, ale také v zastřešující nedůvěře vůči státním aparátům. V době uvedení filmu nicméně málo kritiků dokázalo ocenit komplexnost a myšlenkovou výbušnost snímku. Naopak spíše jeho autorům spílali za explicitní násilí a absenci jakýchkoli pozitivních hodnot. Již o pět let dříve ustanovil trashový klasik Herschell Gordon Lewis svým snímkem Krvavá hostina (Blood Feast, 1963) žánr gore filmu a záhy i další tvůrci zkoušeli explicitní krvavé výjevy povýšit na přímočarou atrakci. Nicméně fušerskost a okatá hloupost Lewisových snímků i děl jeho následovníků umožňovaly divákům získat vůči zobrazovaným hrůzám bezpečnou distanci. Tentokrát ale díky dramatickému vyprávění, s důrazem na konflikty mezi lidmi zbavenými racionálních jistot a bezpečí společenské struktury, veškeré zobrazované hrůzy přesně cílí na úzkosti a podvědomé obavy publika. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Vzhledem k době vzniku budu milosrdná. Syžet je jednoduchoučký, jak už to u žánru hororu bývá zvykem. Judith O'Dea se tváří jako blbka, případně jako velká blbka. Její postava se tak samozřejmě i chová. No ony se tak chovají vlastně všechny, všem zúčastněným je upřena schopnost elementárního logického myšlení. Za nejvtipnější vypnutí iq považuju návštěvu benzínové pumpy s pochodní, kterou je ideální si odložit na zem vedle tekoucího benzínu. Tohle nevymyslíš, to se snad rovnou muselo v Americe stát. Režijně je film zvládnutý celkem dobře, jistá dávka napětí se podařila vybudovat. Jediné, co z tohoto tuctového hororu o zombících dělá netuctový, je obsazení hlavní role hrdiny černošským hercem. (17.10.2020)

Najlepší čierno-biely horor na svete? Mladý Romero ukázal, že ak filmár nadáva na malý rozpočet, je to od veci. Kvalitný režisér z toho urobí plus. Krásna kamera, jedinečná atmosféra, skvelá výprava (pochmúrny cintorín, ponurý dom, depresívny vidiek), bravúrna práca so svetlom/tmou/šerom, v čase premiéry šokujúci scenár (Afroameričan ako titulný hrdina) a pôsobivá výprava sychravých jesenných lesov s množstvom legendárnych scén (úvod na zvečerievajúcom sa cintoríne, mrazivé strieľacie finále). Ale farebný remake sa mi páči ešte viac. Cinematik Piešťany 2007 (22.01.2005)

Ve své době to musela být naprostá pecka, s odstupem několika desítek let však Noc oživlých mrtvol trochu ztrácí na působivosti, na čemž má nepochybně zásluhu i hodně povedený a celkově ještě živelnější a brutálnější remake od Toma Savinino - mistra přes filmové masky. Verzi z roku 1968 je však nutné ctít jako klasiku – základní kámen žánru survival-horror, bez kterého bychom postrádali Boylovo 28 dní poté (vím, zde nejsou opravdové zombie), Snyderův parádní Úsvit mrtvých, Darabontův slibný seriál The Walking Dead, ale i skvělou komedii Soumrak mrtvých nebo herní sérii Resident Evil (tu filmovou bych klidně oželel…). Atmosféra tohoto nízkorozpočtového hororu je neopakovatelná, George A. Romero s celkovým pojetím oživlých mrtvol odkazuje na vlnu německého expresionismu, ať už jde o zaběrování, líčení nebo expresivní herectví těla. Celkové pojetí je minimalistické, tempo vyprávění plíživé jako ony zrůdy a herecké výkony spíše amatérské, avšak k celkovému konceptu to prostě sedí. Z hlediska brutality se mi Noc oživlých mrtvol zdá být poměrně odvážná vzhledem k době vzniku, dnešní mládeži odkojené na Saw a podobných masakrech se však některé momenty mohou jevit jako úsměvné, to však nemění nic na tom, že tomuhle filmu prostě nechybí koule._____________ Komentář ke kolorované verzi: Paleta užitých barev je poměrně strohá, technické provedení sice není nejhorší a barevné řešení přidává některým záběrům na detailech, celkově však tato verze ani z poloviny nedosahuje působivosti atmosféry černobílého originálu. Nutno brát spíše jako raritu, nikoliv jako plnohodnotný zážitek – originál je prostě originál. (29.10.2010)