Morte a Venezia
Mort à Venise
Death in Venice
Smrť v Benátkach
Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHrají:
Dirk Bogarde, Romolo Valli, Mark Burns, Nora Ricci, Marisa Berenson, Carole André, Björn Andrésen, Silvana Mangano, Franco Fabrizi, Marco Tulli (více)Obsahy(1)
Do italských Benátek přijíždí v roce 1911 hudební skladatel Gustav von Aschenbach. V noblesním prostředí hotelu a evropské smetánky se snaží zotavit, komponovat, najít vnitřní klid i odpovědi na velké otázky života a tvorby. Najde krásu – ztělesněnou polským chlapcem Tadziem, ale současně objeví i dosud skryté stránky sebe sama. Platonická vášeň, která ho k mladíkovi přitahuje, stárnoucímu skladateli na klidu nepřidá. Ale ani přes skutečnost, že mimo uzavřený svět hotelu řádí v Benátkách cholera, se Aschenbach nedokáže od chlapce odpoutat… Filmová adaptace novely Thomase Manna se odchýlila od předlohy, pokud jde o povolání hlavní postavy. Autor filmu Luchino Visconti viděl v Aschenbachovi hudebního skladatele Gustava Mahlera a ve snímku použil úryvky z jeho 3. a 5. symfonie, spolu s hudbou Lehára, Musorgského a Beethovena. Role hudby je pro Smrt v Benátkách nezastupitelná a spolu se scénářem, hereckými výkony a výtvarnou stylizací do doby odeznívající secese se podílí na jedinečném vyznění snímku. Odměnou za precizní zpracování získal film řadu nominací a cen – včetně nominace na Oscara pro autora kostýmů Piera Tosiho (nominován už za Geparda z roku 1963 a s Viscontim spolupracoval i na předcházejícím Soumraku bohů z roku 1969) a Jubilejní ceny pro režiséra na MFF v Cannes. Visconti za svou kariéru natočil řadu filmů podle literárních předloh: po Posedlosti (Cain: Pošťák vždycky zvoní dvakrát) a Natálii (Dostojevskij: Bílé noci) následoval výpravný Gepard (Tomasi di Lampedusa), pak Cizinec (Camus), a konečně Smrt v Benátkách. Tuto sérii uzavřel režisér těsně před svou smrtí dramatem Nevinný (D’Annunzio). (Česká televize)
(více)Recenze (187)
Vizuálně nádhera, ale jinak nuda. Pro dnešního diváka spíš utrpení. Nebo jenom pro mě? :) ()
V rámci německé trilogie Viscontiho je to zajímavý kousek. Soumrak bohů byla manýristická šmíra, tohle už mělo celkem náboj, hlavně díky Mannově předloze. A vrchol v Ludvíkovi už je velmi smířlivým odpuštěním národu, který definovala všemocná elita. ()
Málokdo dokázal na plátně vyjádřit úpadek a nechutenství natolik sugestivně jako Visconti. Tím spíše, že odpudivé se u něj vždy manifestuje soumračným estétstvím; vášní pro gargantuovsky přebujelou krásu, krásu umělou, dusivou, těžkou a zatuchlou. Jak příznačné jsou pro jeho filmy bíle maskované tváře oslizlé potem (potem slabosti, marnosti a neschopnosti), které tím nevědomky prozrazují morální bahno, jež koluje jejich majitelům v žilách namísto krve. Smrt v Benátkách dotahuje "efekt mokvání" k dokonalosti. Tvář hlavního hrdiny se nejen ustavičně potí, ale v samém závěru se dokonce začne rozpouštět; z vlasů se mu vyřine barva, jež měla zakrýt šediny, aby na tvářích splynula s bledým líčením, připomínajícím posmrtnou masku. Gustav von Aschenbach, toť ukázkový příklad majetnického, slabošského, vystrašeného, pasivního a sobeckého jedince, tak trochu análního charakteru. Zchromlý, podrážděný, ufňukaný, zpohodlnělý maloburžoa, který se natolik a tak často babrá ve svých osobních záležitostech, zájmech a minulosti, že není schopen, byť na moment, pomyslet na potřeby jiných, vcítit se do okolí. Však i jeho domnělý objekt zájmu - Tadzio, božský androgyn - je pro něj pouze přeludným obrazem, nikoli živoucí bytostí. Pase se na něm pohledem z bezpečné vzdálenosti, neustále se mu táhne v patách jako hladový vlk, ale nikdy v sobě nenalezne dost odhodlání k vystoupení ze stínu, nikdy nedokáže svůj idol oslovit. Aschenbach je posedlý obrazem, obdivuje ideu absolutní, spirituální, nadlidské krásy, kterou dosud nepoznal, o kterou však usiloval ve své hudbě. Nepotřebuje milovat celou bytostí, nepotřebuje Tadziovu osobnost. Bohatě si vystačí s povrchem, který si dobarvuje bájeslovím vlastního ega. A když konečně odhalí, že město je odsouzeno k záhubě, že v Benátkách rozpučelo květenství moru, raději obětuje vlastní život (i životy ostatních, které nevaruje) jen proto, aby mohl s tímto zidealizovaným obrazem dokonalosti zůstat navěky. Sám sice tvrdí "Miluji tě!", sám se domnívá, že se do něj propadl a poblouznil, ale s láskou to má společného pramálo. Jediné, po čem von Aschenbach touží, je vlastnit Tadziův obraz, majetnicky si jej připoutat na zřítelnice, pro sebe a pro nikoho jiného. ()
Mnohoznačný, interpretovaný a interpretujúci film. Krása obrazu a hudby unáša zvláštnou atmosférou príbeh hudobníka, ktorý prichádza do Benátok plný strádania a bolesti. Prichádza sa liečiť, či zomrieť? Možno oboje. Gondolier ho cestou z lode hmlistou krajinou akoby ani neprevážal do jedného z najkrajších severotalianskych miest ale priamo do podsvetia. V mŕtvom svete plážového hotela, plnom absolútne zbytočných činností a nudných zábaviek bohatej vrstvy, však Gustáv Aschenbach zahliadne niečo, čo ho zaujme. Možno v nájdení krásy a dokonalosti v mladučkom poľskom chlapcovi Tadziovi, do ktorého sa beznádejne zamiluje nachádza jednak čisté umenie, nedbajúce na akékoľvek morálne konvencie a na druhej strane zánik doterajších vznešených a cnostných ideí o tvorbe ako takej. Benátky, utajene bojujúce s akousi aziatskou chorobou, kosiacou životy ľudí sú ďalším so symbolov smrti (vo filme ich je viacero), otvorené more a krásne telo mladučkého chlapca naopak slobody a života. Mnoho by sa dalo písať o tomto výnimočnom filme, ktorý neplynie rýchlo, ak sa však divák ponorí do vyšperkovaného obrazu (Visconti údajne veľmi trval na dokonalom zobrazení dobových reálií) podfarbeného Mahlerovou hudbou a deja, čaká ho nevšedný zážitok, ktorý zostáva dlhú dobu po odchode z kina. ()
Protože jsem tolerantní, empatický a věkem moudrý, dokážu se vcítit i do duše starého buzeranta a vidět jeho očima. Představovat si tu jemnou rozkoš při dotyku s chlapeckou sametovou předkožkou, tepání žilky na zduřelém ptáčku, mrákotně opojnou vůni roztažených půlek... Ti, které to vzrušuje, ať dohoní a dají si sprchu, těm ostatním se omlouvám, ale kdyby mi HOMO nezakázalo psát sprostě, napsal bych prostě Film o staré buzně. Takhle ale musím totéž napsat slušně, poeticky, aby jemnocit našich 4% spoluobčanů neutrpěl pražádnou újmu:-)) ()
Do přímořských Benátek přijíždí starý umělec za odpočinkem a nalezením vlastní rovnováhy. Místo uklidnění zde ale nalézá zdravotní potíže, které mu vyvažuje platonická(?) láska k mladému Polákovi. V něm bych spatřoval podobenství něčeho krásného a nedosažitelného; můžete to sledovat, ale nedotýkat se. Je jedno, co si za jeho postavu dosadíte. Stáří je zde postaveno do kontrastu s mládím, čistotou a nevinností, stejně tak u zdánlivě ideálního místa odpočinku jako jsou Benátky brzy mizí pozlátko „ráje na zemi“. Smrt v Benátkách není dějovým filmem, to rozhodně ne, Visconti nechává svého hrdinu plout každodenní všedností pobytu, jehož vrcholy jsou setkání s mladým chlapcem. Kamera téměř v každém záběru používá zoom in/out, a to místy hned po sobě, přejíždí ze strany na stranu a svými táhlými záběry si pomalu získává diváka. Visconti nám nastoluje podobnou atmosféru jako u Felliniho 8 1/2, ale zvolený Mahler je uchu mnohem víc lahodící než Nino Rota. Závěr na můj psychický stav působil velmi skličujícím dojmem, a tak jsem nucen sáhnout po plném hodnocení. ()
Je to především vizuální hostina. Nádherné Benátky, na ničem nešetřící výprava, dokonalé kostýmy a uprostřed toho všeho skvělí herci, kteří mají o čem hrát. Nikomu z nás dnešních se to nemůže nezdát chvílemi zdlouhavé, ale i přesto si ta krása zaslouží pěthvězdiček. ()
Naprosto výjimečný film. Na velkém filmovém plátně ještě více vynikne.________EDIT 2020: Málokteré filmové dílo je stále aktuální jako Vicontiho Smrt v Benátkách. Film o životě, mládí, kráse, smrti a s nádhernou hudbou Gustava Mahlera mě nepřestává fascinovat svou životností od mých studentských let, kdy jsem jej viděl poprvé, nemluvě o nezapomenutelném diváckém zážitku na velkém plátně na LFŠ. Stále to má co říct a v souvislosti s prožitou pandemií nemoci covid-19 získává snímek nový rozměr, který mě dříve vůbec nenapadl.________A co si budeme nalhávat, vždycky jsem byl platonicky zamilovaný do představitele mladičkého Tadzia Björna Andrésena. Prostě mám ke Smrti v Benátkách určitý životní vztah. ()
Keďže Bjorn Andrésen je skutočne nadpozemsky krásny, týmto filmom dosiahol casting svoj absolútny profesionálny vrchol, nakoľko Smrť v Benátkach je film, ktorý - na rozdiel od prvoplánovo registrovateľného príbehu (zvádzajúceho k plytkým, prostoduchým či dokonca vulgárnym interpretáciám) - sa nadpozemskou krásou programovo zaoberá. Presnejšie - koncentruje sa na rozprávanie o nemožnosti dosiahnutia ideálnej krásy v umení a ideálneho vôbec. Postava poľského mladíka je rovnako neskutočná, preludná a efemérna ako sfumato na obrazoch Leonarda a jeho školy - je to personifikácia Krásy a Inšpirácie. Ako inak si vysvetliť, aby sa skutočný 15 ročný chlapec na kohokoľvek uprene díval s výrazom nejakého tajomného božstva (15 sekundová sekvencia bez zažmurkania) a o čosi neskôr vyvádzal na pláži s rovesníkmi. Práve toto jasne artikuluje, že fyzické a zmyselné je potlačené v prospech duchovného. Viscontiho typické "päťminútové" scény v jedinom zábere zbožňujem. Prezrádzajú absolútnu koncentrovanosť a suverénne gesto režiséra, ktorý si je natoľko istý svojím zámerom, že kladie znamienko rovnosti medzi "skutočný" čas a fiktívny čas filmový, aby z diváka urobil voyeura bytostne zainteresovaného na dianí, ktoré sa pred ním odvíja, i na jeho význame. Už z toho pohľadu je takáto filmárčina fascinujúca, nehovoriac o tom, že okrem premýšľania máme možnosť náležite vychutnať špecifickú atmosféru. Do filmu, kde dominantnou témou je neuchopiteľnosť krásy ako duchovnej hodnoty vnáša použitie dráždivo dlhých záberov (akcentujúcich materiálno) dusný, znepokojujúci prvok a teda estetiku extrémneho kontrastu, ktorá je napokon využitá i pri konfrontácii krásy zmyslovej s ošklivosťou (Tadzio a spevák na terase hotela). Keď ten neuveriteľný Andrésen vrhne - podľa Viscontiho pokynov - "pohľad z bodu A do bodu B", človeka až zamrazí. Tam, kde hlavný hrdina krásu nachádza a stráca, kúzli Visconti klaustrofobicko-fantazijnú krajinu nie nepodobnú niektorým horúčkovitým, unikavým neskororokokovým víziám Benátok, aké občas maľoval Francesco Guardi. Najznepokojujúcejším momentom celého filmu je však záverečné gesto mladíka. Nie preto, že by snáď toto gesto nemalo predobraz v novele. Zatiaľčo Mann vágne popisuje neurčité gesto, Visconti - ak ho chcel mať vo filme (a on ho tam rozhodne mať chcel) - musel divákovi ukázať celkom konkrétny pohyb, teda čosi, na čom stojí a padá kinematografia ako taká. Nečakane alogický charakter tohto pohybu spôsobuje, že do banálneho, až do krajnosti trivializovaného príbehu odrazu vstupuje prvok nadprirodzena, konečne tá enigmatickosť, ktorá je vlastná každému dobrému umeleckému dielu. PS: Andrea Verrocchio by dal 5*. PS 2: Práve som kdesi narazil na jednu interpretáciu, podľa ktorej je chlapec nadprirodzenou entitou, známou v mnohých starých kultúrach, ktorá uľahčuje umierajúcim prechod zo života do smrti. ()
"Uslovi"- "formalne dokonale" jakoby korespondovalo s ocekavanim jiste moznosti vnitrniho zklamani ktere se svym zpusobem nemuze nedostavit. Pujdu trosku do extremu. Ale tento intimni snimek si uzijete opravdu jenom a pouze sami v kine treba jako je Ponrepo nebo Lucerna. Na obrazovkach televize (resp. CT2) se mu vyhnete. ()
Opulentní vizuální hody jsou doprovázeny skvělou hudbou, samotný tragický příběh má několik úžasných filozofických zastavení a společně plynou v jednom harmonickém celku k závěru, který přišel příliš rychle. Nevěřím, že ten film měl více jak dvě hodiny. ()
Skvostná adaptácia, možno aj prekonávajúca predlohu. S Mannovou novelou som mal jediný problém, že som po tých cca 80 stranách textu chcel viac. Film mi prišiel postačujúci, po všetkých stránkach uspokojujúci, a nielen vďaka majstrovskej výtvarnej stránke. Viem si predstaviť, že v inom duševnom rozpoložení by som sa mohol nudiť, ale bol som na hoteli, s flaškou silného ginu, a užil som si tú snovú uhrančivosť, rovnako ako filmy Ericea, alebo Tornatoreho. ()
Fascinace krásou. ()
Smrt v Benátkách je stejná jako vyhlášené umělecké dílo - zajímavé, ale pro laiky velice nudné ()
Neviem prečo, ale toto vrcholové dielo pána Viscontiho ma neočarilo až tak, ako jeho iné diela, napríklad taký Cudzinec sa mi páčil oveľa viac - má s týmto dielom veľa podobného, oboje sú totiž adaptáciami veľdiel európskej literatúry 20. storočia v oboch prípadoch zhruba rovnakého rozsahu (novely). Hlavným dôvodom môže byť zrejme hlavný hrdina, ktorý mi bol vrcholne nesympatický, jeho herecký prejav sa mi nepáčil - chvíľu som aj uvažoval, či je to zámerná autorská štylizácia - tlačenie na divadelnú manieru a prehánané štylizované herectvo sa v podstate hodí do divadelných prečačkaných kulís hotela a celých benátok a pravdepodobne to bol zámer, ale čo na zámere, účel v tomto prípade nesvetil prostriedky, pretože ak vám hrdina nie je sympatický a nedobre sa vám na neho pozerá, je vám zaťažko ho sledovať (a musíte ho sledovať celé dlhé dve a pol hodiny), ubíja vás to. každopádne však skvostný výber predlohy, poukazujúci na režisérovu odvahu (spracovať dielo takého kalibru, zaťažené nedejovosťou, no naopak obťažkané myšlenkami a významami, dielo vyslovene LITERÁRNE, narábajúce hlavne s jazykom a štylistikou) je veľkým plusom, o to väčším, že jeho prenos na plátno, prevod z jazyka literárneho do toho filmového, bol nesmierne precízny a tá dusivá atmosféra úpadku a rozkladu bola ilustrovaná od začiatku (geniálny prvý záber, ktorý prejde z tituliek planule do filmu - príchod parníkom za svitania) cez celý film (jahody, šíriace nákazu, gýčovo prebubrelé kulisy hotela, špinavé, odpadkami posiate ulice Benátok) až po záver (maska hlavného hrdinu). visconti urobil pár posunov oproti predlohe a hladne jeden podľa mňa značný a mierne meniaci, či aspoň čiastočne inak podfarbujúci pôvodné vyznenie obsiahnuté v knihe: (nasleduje trochu spoileru) hlavný hrdina Gustav von Aschenbach je tuto skladateľ, ktorý neustále provokovaný svojim priateľom po smrti svojej dcéry má tvorivú krízu, ktorá dokáže, že je v podstate prázdny, netalentovaný, kdežto v knihe bol Aschenbach spisovateľ na vrchole síl a na výlet do Benátok ho odhodlala podivná, až mystická scénka pozorovania cudzokrajne pôsobiaceho človeka vychádzajúceho z cintorína. I napriek týmto miernym posunom však sa jedná o nesmierne presnú a vzácnu adaptáciu a naozaj pôsobivé filmové dielo. ()
Krása môže byť vytvorená buď zo zmyslov, alebo z duše. Toto je dilema dvoch umelcov, ktorí sú ochotní sa kvôli podobným otázkam hašteriť pre nás, obyčajných ľudí, nepochopiteľným spôsobom. Neviem, či krása Viscontiho nablýskaných interiérov, nalešteného nábytku a farebných kostýmov a umelo pôsobiacich figúr jeho filmov vychádza z jeho zmyslov, alebo duše, mňa však jeho vnútorný svet a vnútorné rozpory Aschenbacha príliš nerozhádzali. Aschenbach hľadá dokonalú krásu a nachádza ju v mladom chlapcovi, s ktorým si vymieňa veľavravné a pre mnohých aj nič nehovoriace pohľady, ktoré nikam (v rámci fyzického zblíženia) nevedú. Absencia výraznej zápletky a dialógov bude tým, čím chce Visconti zaujať, čiže divák by sa mal sústrediť na vnútorný svet hlavného hrdinu a ten nebude asi zaujímať každého a problémom nemusí byť divákov intelekt, ale skôr jeho povaha. Čiže nato, aby Vás zaujala stavba scenára, výprava, kostýmy, čítanie metafor, alebo hudba, musí Vás predovšetkým zaujať ústredná postava. Kompozícia niektorých záberov je ale úchvatná. ()
Brilantní hudba podtrhující vyprávění Luchina Viscontiho, které nás dostane do Benátek a pojednává o platonické lásce skladatele Gustava k polskému mladíkovi Tadziovi, symbolu mladické čistoty. ()
Smrť v Benátkach je vysoko hodnotený, obdivovaný aj často citovaný film. Mal by sa mi páčiť. A nepáčil. Takmer som sa pri ňom unudil. Pritom Viscontiho diela ma naučili trpezlivosti pri sledovaní, lebo on akčnosťou a dejom neplytvá. Ale Smrť v Benátkach prekonala moje zlé obavy. V každom prípade som rád, ako je dosť tých, ktorí v nej hľadali a našli to, čo spĺňalo ich očakávania. ()
Drama jehož děj se dá popsat jednou, nepříliš rozvinutou větou. Přesto dokáže diváka strhnout a zasáhnout. Může za to jak soustředěný herecký výkon Dirka Bogarda, tak úžasná hudba Gustava Mahlera a vynikající kamera i režie. Ale pokud vám vadí pomalé filmy téměř bez děje, nejspíš to ani nezkoušejte. ()
Sledovat tenhle film je jako být svědkem toho, jak vám před očima oživne známý Seuratův obraz Nedělní odpoledne na ostrově La Grande Jatte - je to velká nádhera, navíc podbarvená nadpozemskou hudbou Gustava Mahlera. Pokud si člověk při jeho sledování něco uvědomí, je to mj. skutečnost, že se dnes historické filmy točí úplně jinak (což ovšem není výtka! podle mě je jednou z největších předností tohoto filmu právě jeho mistrná evokace dané epochy; ostatně tento film se pro dnešního nesoustředěného diváka hodí stejně málo, jako četba "rozvleklého" Manna pro současné čtenáře - obojí krutě vyšlo z módy; stojí mimochodem za zmínku, že sám Mann děj své novely časově nijak přesně nezasadil - text začíná slovy "Gustav Aschenbach neboli von Aschenbach, jak se úředně jmenoval od svých padesátých narozenin, vyšel si jednoho jarního odpoledne roku 19.., který naší pevnině ukazoval po měsíce tak hrozivou tvář, ze svého bytu v třídě Prince regenta v Mnichově sám na delší procházku...). Obsazení považuji za velice šťastné, sledovat Dirka Bogarda v hlavní roli mě hodně baví, a Björn Andrésen byl pro roli Tadzia vybrán rovněž velice vhodně (teprve když si člověk s úžasem uvědomí, že z toho éterického mladíka je dnes už 60 letý stařec, dojde mu, jak je tenhle film starý - stálo by celkem za to něco vědět o tom, jestli ještě kdy natočil něco, co by se svým významem vyrovnalo jeho hereckému debutu v 16 letech, nebo jestli slávu své první role už nikdy nepřekonal). Film jsem viděl dvakrát (stejně jako jsem dvakrát četl stejnojmennou Mannovu předlohu) a považuji ho za velice zdařilou adaptaci jednoho z vrcholných Mannových textů - ve všem zásadním se film předlohy drží velice věrně, a veškeré změny jsou zde spíše kosmetického rázu (to, že Visconti udělal z Aschenbacha hudebníka namísto spisovatele, je zcela zanedbatalná změna; mnohem zajímavější je zde zmínit, že postava Aschenbacha vykazuje mnohé autobiografické rysy - Aschenbach je stejně jako Mann slavný spisovatel z Mnichova, manžel dcery významného vědce, a v neposlední řadě i homosexuál). Závěr je - navzdory své dokonalé předvídatelnosti, kterou předjímá již samotný název knihy i filmu - velmi pohnutý a silný, uvědomíme-li si, že zachycuje Aschenbacha v situaci, kdy byl sice neobyčejně rozrušený, morálně rozložený a těžce nemocný, ale poprvé v životě šťastný: nalíčen jako mladík, a zbaven tak důstojnosti, je ve své homoerotické vášni pustošen hlubinnými stránkami své osobnosti, které celý život držel na uzdě, a takto nachází smrt v městě zamořeném cholerou (samotné zasazení děje do Benátek samozřejmě nebylo vůbec náhodné - ze strany Manna to byl neobyčejně promyšlený krok, vycházející ze znalostí všemožných asociací, s nimiž si tehdejší německá společnost Benátky spojovala). Jaký velkolepý příběh, jaký velkolepý kontrast krásy a ošklivosti, života a smrti! Tím může Aschenbach btw. připomenout postavu Profesora Neřáda ze stejnojmenného románu Thomasova bratra Heinricha (zdařile zfilmováno v roce 1930, viz Modrý anděl), s nímž vykazuje řadu podobností. Skvělý film pro náročné diváky, kteří docení všechny jeho umělecké kvality (považuji za smutné, že tady už 13 let jako první straší Civalův komentář, který ten film tehdy evidentně totálně nepochopil - určitý typ lidí by prostě neměl koukat na umělecky hodnotné filmy, když je stejně nedocení). Film, o kterém by se daly popsat stohy papíru, ale k čemu to, když to nejlepší, co se s ním dá dělat, je si ho jednou za čas znovu pustit a nechat se s ním na chvíli unést do jiného - seuratovského, chtělo by se říci - světa. Takové filmy už se dnes netočí. () (méně) (více)