Morte a Venezia
Mort à Venise
Death in Venice
Smrť v Benátkach
Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHrají:
Dirk Bogarde, Romolo Valli, Mark Burns, Nora Ricci, Marisa Berenson, Carole André, Björn Andrésen, Silvana Mangano, Franco Fabrizi, Marco Tulli (více)Obsahy(1)
Do italských Benátek přijíždí v roce 1911 hudební skladatel Gustav von Aschenbach. V noblesním prostředí hotelu a evropské smetánky se snaží zotavit, komponovat, najít vnitřní klid i odpovědi na velké otázky života a tvorby. Najde krásu – ztělesněnou polským chlapcem Tadziem, ale současně objeví i dosud skryté stránky sebe sama. Platonická vášeň, která ho k mladíkovi přitahuje, stárnoucímu skladateli na klidu nepřidá. Ale ani přes skutečnost, že mimo uzavřený svět hotelu řádí v Benátkách cholera, se Aschenbach nedokáže od chlapce odpoutat… Filmová adaptace novely Thomase Manna se odchýlila od předlohy, pokud jde o povolání hlavní postavy. Autor filmu Luchino Visconti viděl v Aschenbachovi hudebního skladatele Gustava Mahlera a ve snímku použil úryvky z jeho 3. a 5. symfonie, spolu s hudbou Lehára, Musorgského a Beethovena. Role hudby je pro Smrt v Benátkách nezastupitelná a spolu se scénářem, hereckými výkony a výtvarnou stylizací do doby odeznívající secese se podílí na jedinečném vyznění snímku. Odměnou za precizní zpracování získal film řadu nominací a cen – včetně nominace na Oscara pro autora kostýmů Piera Tosiho (nominován už za Geparda z roku 1963 a s Viscontim spolupracoval i na předcházejícím Soumraku bohů z roku 1969) a Jubilejní ceny pro režiséra na MFF v Cannes. Visconti za svou kariéru natočil řadu filmů podle literárních předloh: po Posedlosti (Cain: Pošťák vždycky zvoní dvakrát) a Natálii (Dostojevskij: Bílé noci) následoval výpravný Gepard (Tomasi di Lampedusa), pak Cizinec (Camus), a konečně Smrt v Benátkách. Tuto sérii uzavřel režisér těsně před svou smrtí dramatem Nevinný (D’Annunzio). (Česká televize)
(více)Recenze (187)
Zemřít pro lásku nikdy nepoznanou... Právě jsem poznal, co je to skutečně pocitový film. Melancholie, vášeň, touha, koketerie a mor. Jak těžké je někdy žít. ()
Oku lahodící prostředí Benátek v dobách líbívé sesece doprovází nádherná Mahlerova hudba. Kamera už mě tolik neoslnila, ale objektivně bych se přesto nebál tvrdit, že forma je tady skutečně výborná a podmanivá. Jenomže co si mám počít s formou, když tak silná forma zde vytvořila součást naprosto nezajímavého obsahu? V tomhle případě mě filmová procházka Benátek přestala okouzlovat, vést k rozjímání a začala na oplátku nudit poměrně brzy. Z druhé poloviny udrželo nad vodou mou plnou pozornost už jen vystoupení toho zpívajícího hudebního kvarteta. Smrt v Benátkách je jeden ze dvou případů, kdy se mi u sledování filmu podařilo před časem doslova usnout. A ač jsem napodruhé tuhle filmovou povinnost zvládl s třemi přestávkami úspěšně od začátku až do konce, mám stále pocit, že mnohem lepší by bylo zavřít oči, poslouchat jen toho Mahlera, nenechat si pozvnášející hudbu kazit pohledem na každou chvíli odpudivějšího Bogarda a hlavně všemi retrospektivními odbočkami, které jsou jen plné rádoby intelektuálních keců nad uměním. Omlouvám se všem, kterým se to líbilo, ale tohle jednoduše není snímek pro mě. Filmový klenot? Možná ano, ale nebýt hudby a benátské architektury, mám pocit, že by zbyl neskutečně vyprázdněný snímek. Jelikož hudba vznikla v tomto případě dávno před filmem a nikoliv pro něj, rozhodl jsem se, že nebudu kvůli ní nadhodnocovat. 50% ()
Viděno v kině v rámci Filmového klubu, poměrně krátkého projektu několika kutnohorských nadšenců. Ve stejné době jsem zhlédl i původního Mistra a Markétku, a ještě třetí film, který jednoho večera omylem pustili místo Mistra, ale na jehož název si nemohu vzpomenout. ()
Italské umělecké dílo se vším všudy. ()
Benátky sú vyhľadávanou multikultúrnou komunitou,kdesi na mieste hotela Lido pri pláži,tam prichádza rekreovať a načerpať pozitívnu energiu hudobný skladateľ Gustav Von Aschenbach,chlapík po 40,ktorého trápi nevydarený koncert,kde diváci nahlas pískali,ale najmä smrť dcérky,to všetko vidím vo flashbackoch podfarbených geniálnou kamerou a hudbou,vôbec celý snímok je o vytváraní intenzívneho vnímania obrazu,vďaka panoramatickej perfektnej kamere,ktorá zaberá všetko z diaľky a zase späť,Zoom,aký používal Kubrick v Barry Lyndon(inak aj si tu zahrala Marisa Berenson). Kamera je Alfa,Hudba je Beta,klasické zmysly človeka,ja vidím okom nádherné kamerové schopnosti kameramana Pasqualino De Santis,ktorý obdivuhodným obrazovým cítením sníma Benátky,do ktorých sa priženie cholera vzduchom,alebo bez dialógové zaberanie postav Gustava a mladého poľského chlapca Tadzia,ktorí nikdy na seba neprehovoria,len na seba čumia,no zabudol som spomenúť,že Gustava pochytilo neobyčajné vnuknutie,keď prvýkrát uvidel Tadzia,tak mu bol stále v pätách,sledoval ho,keď bol s rodinou sa najesť v reštike,tak aj Gusto,alebo keď sa hrali Poliaci na pláži,tak sa tam obšmietal aj milý Gusto...Tak Gustav sa platonicky zamiloval do Tadzia.Hudbu vnímam ako podstatnú časť zložky,bez ktorej by film nefungoval a v tomto prípade by som sa cítil ako mŕtva mačka vo vreci niekde na diaľnici.Kamera a Hudba sú maximálne jednoliate pôžitkárske zmysly.Výkon Dirka Bogardeho je fascinujúcim pohľadom na človeka,ktorý prežíva šialené obdobie,kde naň číha choroba,ktorej podľahne a Tadzio sa len z diaľky prizerá.Réžia Viscontiho ma zrazila ako auto 160 km rýchlosťou plnou silou,kde som letel desiatky metrov.Smrť v Benátkach je určite lepšia ako v Ružomberku,v tejto diere nechcem zomrieť...Gustav prežil dôstojný život umelca,prišiel na miesto,v ktorom neplánoval zomrieť,stalo sa,a ja vidím 2 hodinovú benátsku odyseu Luchina Viscontiho,kde podobne ako 2001:Vesmírna Odysea je extrémne pomalé tempo,tak sa vyžaduje,aby divák mal dostatočnú vnútornú energiu na pochopenie atypického dôležitého snímku kinematografie. ()
Pod povrchem skvostných architektonických památek, slunných italských pláží a romantiku vzbuzujících gondoliérů, kypí hnijící nákaza a potápějící se město. Stejně jako Thomas Mann ve své brilantní novele nechává i Visconti vyniknout kontrastům, na jejichž podkladě vzniká umělecké dílo jako takové, ba často je z nich "upleten" i sám lidský život. S nadměrnou krásou chodívá ruku v ruce nadměrná bolest, s hlubokou vášní ztráta kontroly, rozumu a jistot a i nejvyšší rozpuk slasti pronásleduje nenápadný, leč stále přítomný stín smrti. Umění i milostná láska jsou syntézou dvou zdánlivě protichůdných věcí – našeho pohledu k nebesům, k nadpozemským vjemům, které se mísí s neovladatelnými instinkty v živočišném šílenství pudů. Proto ta stále se navracející diskuze Gustava a jeho přítele o povaze hudby. Zatímco Gustav stále prezentuje skladatelství jako něco organizovaného, řádného v duchovním slova smyslu, jeho přítel namítá, že bez živelnosti a ztráty kontroly se hudba stává sterilní a neživotnou. Pravdou však nakonec zůstává, že jedna složka bez druhé prostě nemůže fungovat. Bez řádu by svět pozřel sebe sama a bez chaosu by pojem řádu ztratil jakýkoliv význam. ()
Viděno v kině, silný zážitek. Určitě ne pro každého, ale já tehdy věděla, na co kráčíme.. ()
Filmové zpracování veleznámého příběhu s šílenou stopáží vzhledem k rozsáhlosti předlohy, které může disponovat podmanivou hudební stránkou, krásnými kostýmy a několika povedenými záběry kamery. Dějově mi to přišlo až příliš roztahané a obrazově dosti chudé - viz záběr na Aschenbacha, pak na Tazia a zase nazpátek. Zkrátka snímek, který musel být svého času kontroverzní, což v dnešní době celkem vyšumí a u kterého by dvoutřetinová stopáž nebyla od věci. ()
Na prvýkrát obrazová bolestnosť, po uvedomení si obrazov, úžasná symfónia. A kde je potom hudba, neuveriteľný súzvuk not, symfónia akordov. Tento film je náznakom deja, je to alegória pocitov, zmes všetkého, po čom človek túži, prípadne chce prežiť. ()
neuveritelny film s dokonalou hudbou, uzasnou kamerou, snovou atmosferou a dirkem bogardem v jednom z nejvetsich vykonu filmove historie. klasika. ()
Určitě nekrásnější a nejpoetičtější italský film, který znám, a nic na tom nemění ani jeho německá předloha a decentně homosexuální nádech. Všeprostupující pocity nostalgie, smutku z osamělého stárnutí a bolesti z nenaplněných tužeb jsou univerzální. Kdysi dávno v pražském Ponrepu to byl můj první Visconti a žádný jiný už ho potom nepřekonal, ani se mu nepřiblížil. Překrásné obrazy, překrásná hudba, překrásná výprava, překrásné italské Benátky... vrcholná filmová krása. ()
Tohle není nuda, to je to, co protěžuje ten krásný a dojemný příběh! Je pravda, že statická kamera nenaplní každého, ale když se vpijete do světa muže, jako je Gustav, bude Vám kamera víte kde... Visconti je opravdu úžasný. ()
Ve filmové adaptaci Tomase Manna, unavený a nemocný hudební skladatel a intelektuál, nositel po celý život pečlivě konstruované a zdůvodňované čistoty morálky a velkého ducha, při své rekonvalescenci v Benátkách zažívá zrazující tělesnou touhu po mladém chlapci a zakrátko umírá. Vedle takto prostého příběhu uchvacuje diváka symbolika promyšlených záběrů spolu s Mahlerovou hudbou, jež tvoří fascinující a dlouho nezapomenutelnou filmovou atmosféru. ()
Dlhé zábery, podmanivá hudba, sympatický hlavný hrdina. To je asi tak všetko. Vystihnúť astmosféru sa Viscontimu darí. Dokonca jeho schopnosť nikam sa neponáhľať a aj tak byť zaujímavý je tu živím dôkazom režisérskej zručnosti. Ale aj keď nie som homofobik, tento film je naozaj príšerne Gay. Malý chlapec Bjorn ako keby úmyselne provokoval životom utrápeného Gustava, ktorý sa stratil vo vnímaní umenia a reality. Fakt som mu prial aby mu dal niekto facku. Borgarde je veľmi sofistikovaný herec. Jeho uhrančivý pohľad a jeho zaľúbenosť je mnohými zábermi podporená a vytávra akýsi až nadnesený, neskutočný význam. Stojí tvárou v tvár krutej realite, ktorá sa dostane do povedomia hrdinu v podobe epidémie, ktorá ho na konci dostane. V mnohých smeroch zaujímave dielo, ktoré ma ale nechalo chladným. Nie je to zlý film, ale rozhodne to nie je film pre mňa. A Benátky budem mať vždy spätá s dažďom, karnevalom, Bondom a Woody Allenom. Tieto slnkom zaliate Benátky, kde sa každý druhý človek potí ako keby kráčal Saharou mi prídu značne nesympatické. Leto, neleto. ()
Úchvatný dechberoucí film, a Mahler (jakoby) svou 4. větu 5. symfonie psal přímo pro něj... ()
Pomalá táhlá kamera, která snímá život. Nebo smrt ? ()
Mannův román je literární klenot. Pyšní se jeho vrcholně vytříbeným stylem jazyka, bohatým symbolismem a umožňuje čtenářům svými jemnými nuancemi v naznačování, nenapodobitelný estetický požitek. A není moc tlustý, čímž je sympatický. Oproti tomu Viscontiho předlouhý, těžkopádný film působí jako jednotvárný, nekonečný žalozpěv, z kterého vyznívá jen jakýsi homo-romantický podtón, který v Mannově surreálním světě nebyl absolutně přítomný. Některé scény bez příslušného podkladu ztrácí svůj smysl a kouzlo symbolů řecké mytologie vyšumělo úplně. Chlapec s andělskou tváří výstižně zastoupil prototyp fyzické dokonalosti, ale upocený představitel von Aschenbacha mě věrohodností dvakrát neoslnil. Tak je to především Mahlerova hudba a Viscontiho vizuál, které onu tajemnou a morbidní atmosféru dokážou navodit. Asi by bývalo bylo pro mě lepší, kdybych předlohu vůbec neznala. ()
Ta italská kinematografie! Nejprve mě zklamal Antonioni, potom Rossellini a teď i Visconti. Byl jsem připraven na pomalejší tempo, ale tohle? Visconti nejspíš záměrně prodlužuje scény, které by jiný filmař úplně vyhodil. Nic proti tomu, ale když za celý film nejméně dvacetkrát najede na Gustavovu tvář a strašně dlouho na ní bez hlubšího smyslu setrvá, člověku se zavírají víčka. Stejnojmenná (skvělá!) novela Thomase Manna má jen asi 90 stran a film více než dvě hodiny. A je to přesně tak - film je nehorázně natažený. Zajímavé myšlenky jsou tu utopeny ve spoustě nesmyslů, sice hezky natočených, ale pořád nesmyslů (například ta nekonečná scéna s potulnými muzikanty). Nemám rád filmy, u kterých prosím, ať už skončí a nebudu říkat že jo jenom proto, že je to klasika... ()
Film s neskutečně pomalou a unylou dějovosti, ale přesto nebo možná právě proto film, který si zaslouží své místo ve zlatém fondu klasické kinematografie. Opravdu by byla chyba tento snímek zatratit pro jeho převahu lyričnosti nad epičnosti. Tady je totiž nejdůležitější styl jakým Visconti příběh vypráví. __ Všichni píšou o geniální hudbě, která povznáší tento film a musím říct, že se jim nedivím. Ano, hudba je skutečně velmi dobrá. Jak by taky ne, když film vypráví o hudebním skladateli v jehož životě hraje hudba prim? Ale mě spíše zaujala práce s kamerou. Hlavně její důraz na detail, Aschenbachův pohled, který splývá s pohledem nás-diváků. A možná toho bude ještě více, ale těchto věci jsem si všiml. Musím říct, že tento film je skutečné umění jemuž k páté hvězdičce chybí opravdu málo. Možná ji přihodím po druhé projekci. 80% ()
Kdybych měla film hodnotit okamžitě po jeho shlédnutí, dala bych dvě hvězdy, ale Viscontimu chvíli trvá, než se svým snímkem dostane pod kůži. Děj tady skoro chybí, dialogy téměř nic neznamenají (snad až na vzpomínky na rozhovory o kráse), hlavní jsou obrazy krásných a vznešených Benátek a jejich nádhera kontrastující s tím co má přijít, protože mor se nevyhýbá ani hloupým, ani vzdělaným a zamilovaným. Hlavní je láska stárnoucího skladatele, ke krásnému chlapci a touha po jeho kráse, která má zůstat nenaplněna, protože zde neexistuje žádná podoba naplnění. Ovšem chápu lidi, kteří dají hvězdiček mnohem méně, tenhle film je opravdu velmi úzce zaměřený. ()