Zóna zájmu

Ten film mi byl protivný částečně už předem tou vyhajpovanou masírkou ze strany distributora - btw. český plakát zobrazující výjev, který se ve filmu nevyskytuje, mou otrávenost jen dovršil - přesto jsem to chtěl vidět, protože mě zaujal ten koncept, kdy se nic neukáže a je to jen slyšet, který je přece jen něco nového, nicméně když v kině opadne první wow efekt z toho, dostaví se nečekaně rychle dost intenzivní nuda z celého toho defilé banálních výjevů, které jsou střídavě prokládány velmi nepříjemnými sekvencemi, a rozladil mě i samotný závěr s tím zcizujícím přenesením do současnosti, takže jsem z toho celého měl dost nepříjemné pocity, a jen jsem se utvrdil v názoru, že přivádět na svět stále nové filmy zasazené do časů WWII je už dlouho totální passé a můžu je dál s klidem ignorovat. (20.04.2024)

Nepamatuji si, kdy naposledy mi bylo u sledování filmu vyloženě tak fyzicky nevolno, až jsem přemýšlel o jeho nedokoukání. Rodinka nacistů si v malebném domečku s nádhernou zahrádkou užívá života včetně přehršle jídla, pohodlných postelí a příjemného nicnedělání, zatímco na druhé straně zdi se odehrávají srdceryvné příběhy plné diametrálně odlišného komfortu. Režisérovi se povedl husarský kousek, kdy divák u každé scény s "hrdiny" filmu přemýšlí nad tím, co se asi odehrává o pár metrů dále mimo záběr. Ryzí horor. [max] (27.08.2024)

Ideální jako kulisa ke konverzaci. Sledovat to ale třeba v kině, tak bych hořce litoval. Neděje se tam totiž absolutně nic zajímavého. Synopse nelže, Rudolf se tam promenáduje po domě a jeho žena zahradničí. Čekal jsem že přijde nějaký zvrat nebo něco, ale holt nic. Po hodině jsme to vypli, tak nehodnotím. (19.08.2024)

Formálně zajímavý experiment (vznikající souběžně se stejnojmennou knihou Martina Amise) upozorňující na téma, které bychom měli mít už dávno zpracované. Jakožto bývalý Protektorát Čechy a Morava (a Slovenský štát) máme vlastně povinnost se této dějinné epoše neustále věnovat a snažit se porozumět. Mnoho základních otázek, které se týkají primárního lidského postoje: "Jak mohl hlavní velitel koncentračního tábora Auschwitz Rudolf Höss klidně spát, chodit každý den domů a poklidně večeřet se svou rodinou...?" nemá pokládat poprvé koprodukční film, rozhodně ne českým (a slovenským) divákům. Stejně tak nás nemá překvapit nebo poprvé fascinovat každodennost života manželky Hösse, Hedwig. My naopak máme mít bohatou znalost reality válečných dní a umět s ní pracovat. Postoje a názory Hedwigy Hösse se nijak zvlášť nelišily například od života Liny Heydrich v Panenských Břežanech. Mnoho výrazných žen z této doby sepsalo paměti a ty se v mnohém jen opakují, doplňují a vysvětlují nám tak, co a proč se v jejich životech stalo. Skvěle takto slouží zejména paměti sekretářek Traudl Junge, Brunhilde Pomsel, Louise Fox. Otázku poslušnosti k autoritám a slepé plnění rozkazů dostatečně analyzovala Hannah Arendtová v sérii svých reportáží Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Dále bychom měli být imunní vůči démonizování němčiny jako takové a mít stále na paměti, že Třetí říše existovala jen 12 let a pořád je to především jazyk von Goetheho, Schillera a Rilkeho. Je absurdní, nakolik současnou veřejnost nezajímá nový Terezín, ale na Oscary nominovaná Zóna zájmu samozřejmě apeluje na morální hodnoty a zájem o věc. Přesto, pokud tento trendy film přinese určité poznání i těm diváků, kteří sledují jen novinkové tituly, je možné tuto úlitbu akceptovat. #čsfdprojekce (09.02.2024)

Hodně velká zóna nezájmu všech zúčastněných. Neobvyklý pohled na zvěrstva koncentračních táborů, tentokrát z druhé strany zdi ... doslova. Po stránce audia jeden z nejsilnějších zážitků co jsem u filmu zažil a ve výsledku ta největší deviza, která mě udržela. Všechny ty ruchy z dálky jsou opravdu mrazivé a o to více zamrzí, že příběhově film prakticky nikam nesměřuje a i přes kratší stopáž přijde nuda z neustálého sledování nic nedělání všech zúčastněných. Ojedinělý zážitek ale Zóna zájmu určitě je. (03.04.2024)