Crash

Rasismus a xenofobie ve všech svých podobách v převánočním kosmopolitním Los Angeles. Stylem vyprávění děje podobné Magnolii, hlavně co se týká protínání jednotlivých osudů. Především ke konci se vyskytne pár opravdu silných momentů zdatně podpořených vynikající hudbou... Přesto všechno jsem se celou dobu nemohl zbavit dojmu, že je to celé až moc prvoplánovité a cílené na efekt, což je škoda. (05.11.2005)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Celosvětově divácky úspěšný film. Na rozdíl od Haggisova pozdějšího hitu Tři dny ke svobodě mi Crash přišel sice zajímavý, ale poněkud překomplikovaný a násilně spojený příběh střetu lidí různých ras v L.A. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=dEQ_ftkpb18 (04.12.2011)

Scénárista Paul Haggis si tentokrát sedl i na režijní židličku a vznikl velice kvalitní film složený z několika příběhů, které spolu vzdáleně nemají nic společného, ale dokonale se proplétají. Ano je to hodně vykonstruované, ale mě se to moc líbilo a při scéně, když perský majitel odchodu vystřelil na mexického zámečníka se mi málem zastavilo srdce. Oscar za nejlepší film a scénář je v naprosto správných rukou. Bravo, už teď se moc těším na další film Paula Haggise..... (26.12.2007)

(1001) Po důkladném přemýšlení jsem dospěla k názoru, že hlavní důvod, proč je ten film tak na ránu, je použitá hudba. Ono by tedy asi samo o sobě i stačilo, že je fikční svět tak směšně zahuštěn do té míry, že většina herců má dvě tři scény (což by bylo i na představení a nadnesení nějakého osobního dramatu docela málo, natož na nějaký vývoj) a tím to pro ně hasne, a každé jejich slovo, pohyb a čin tím pádem musí být jedině k těžkopádnému tématu, kterým nás Haggis mlátí přes hlavu jako Monty Pythonovo brnění gumovým kuřetem. Ale ta hudba, ta rádoby srdceryvná, návodná, kýčovitá, jednorozměrná hudba to prostě posílá do říše pekel okamžitě a bez pochyb. Dokazuje neschopnost svých tvůrců nabídnout nadhled, skrýt myšlenku trochu pod povrch, zapojit diváka do pátrání po jádru pudla, vyvolat jakoukoliv jinou diskuzi než jestli si tento paskvil zaslouží Oscara v porovnání s ostatními snímky toho roku. Nicméně kdyby mi někdo namířil bouchačku do obličeje a řekl, že musím na filmu vyzdvihnout aspoň jednu dobrou věc, tak to bude Michael Peña. (12.12.2018)

Silný v celku, omamující v momentech. Crash Paule Haggise je jedním z těch úžasných filmů, které neždímou emoce, ale doslova je z diváka vyrazí. Syrovost, s jakou Haggis k postavám v úvodu přistupuje, mu dává dostatečně živou půdu v následujícím dění, kdy si dovolí prakticky cokoli. Nechává postavy se střetávat v absurdních náhodách, které však v jeho vedení nepůsobí strojeně, ale přirozeně... takový ten malý příběh, který ukazuje absurditu života, jak ho známe. Citlivá práce s tématem rasismu je zde dovedena k naprosté dokonalosti, protože žádná z postav, i přes své očividné názory, není v konečném zúčtování tak charakterově černobílá, jak by se mohlo zdát. Přesto se věrně vykreslují problémy současné společnosti. Chytrý příběh je dokreslen hudbou, která má podobně podmanivou sílu, jako třeba nedávný soundtrack ke Collateralu. Crash je jedním z nejlepších a nejpůsobivějších filmů, které jsem kdy viděl. Tyto filmy většinou nabídly nějakou unikátní scénu, která zařídila danému filmu nesmrtelnost a díky které divák nemohl ještě mnoho nocí vzrušením spát. Crash má takové scény hned dvě, jedna diváka ohromí tak, že nebude schopný dýchat a druhá ho srazí k zemi a donutí k upřímnému pláči... kvůli takovým kouskům, jako je Crash, miluji film... (12.09.2005)