Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Marigold
    **

    Nejvyvařenější klišé zabalené do keců o časoprostoru a kauzalitě, servírované v bollywoodsky nabubřelém trojobalu. Z mého pohledu nafouklá nudná bublina, která po splasknutí nenechá nic než zatuchlinu líbivých frází a podlézavých vtipů o životě a vůbec. Můžeme srovnávat s Fontánou, můžeme srovnávat s Věčným svitem, můžeme srovnávat s Osudovým dotekem... na první nemá Pan Nikdo vizuálně a herecky, na druhé nemá myšlenkově, na třetí nemá napětím. Film, který prohlašuje život za hřiště, ale sám místo hraní předstírá něco, čím být nemůže. Děkuji, nechci.(8.7.2010)

  • Subjektiv
    odpad!

    Na vašich rozhodnutích moc nesejde, stejně si nakonec vrznete s pěknou bábou a chcípnete. Někdy ale jenom chcípnete. Ale to vrátíme, to by se vám nelíbilo. Na druhou stranu je ale rozhodování poměrně důležité, protože když si vrznete s asiatkou, tak si nevrznete s blondýnou. To je dilema - nakonec je každá láska ta pravá a osudová, ale žádná není pravá a osudová. Všechny jsou ale strašně hezké. Smutné. Ale tak to bych ještě snesl, protože to jde vnímat jako určitou lehce výsměšnou opozici k přeslazeným HW kýčům. Dokonce i s těmi legračními dialogy. Finále mi ale říká, že to s tím oponováním nebude tak horké (ne, že by samo o sobě dělalo nějak dobře). Více trpím jiným prvkem, zakomponováním fyziky, ale i jiných věd. Vědu mám rád. Trochu se jí i snažím živit. Nikdo nebude stavět na povrchních analogiích vědeckých poznatků s lidským životem, aniž by mě štval. Chaos je pro mě příliš vznešený, aby se dal poznat ve vaření nějakého Brazilce, šipka času příliš neuchopitelná, abychom ji mohli vnímat jako sílu, co nám helfne překonat smrt a dát pocit vítězství, interpretace kvantové mechaniky skrze paralelní vesmíry poněkud nepotřebná pro pochopení, že některá rozhodnutí mohou zásadně ovlivnit náš život. Snad jen ti pověrčiví holubi nám pěkně ukázali falešnost pocitu, že jsme výhradními pány svého osudu. Narozdíl od většiny fyzikálních objektů jsou totiž vnímajícími živými tvory. Člověk se sice zajímá o fyziku, ale fyzika se nezajímá o něj. Nemá lidský rozměr. Divák by ale řekl, že všechen Vesmír zajímá se o Nikoho. Což česky znamená, že se nezajímá o nikoho. Jestli je ale ten film takhle chytrý, tak jsem blbý. Ale nad ** bych mu ani pak stejně nedal.(25.10.2010)

  • Niktorius
    **

    Jak se dá strávit 133 minut? Můžu si pořád dokola pouštět reklamu na XXXLutz, navšívit vuvuzelový koncert, nebo poslouchat projevy Geerta Wilderse - cokoliv z toho je daleko smyslupnější a méně otravné, než sledování této nafoukané, manýristické, kýčovité, banální a sračkovité splácaniny, v níž je jediná koukatelná scéna - ukázka z Mughal-E-Azam, která běží v nemocniční TV...(18.7.2010)

  • Traffic
    ***

    Myslím, že chápu jak odpůrce filmu, tak ty, které to naprosto uhranulo. Na nějaké ultimátní výkřiky typu "Best movie of all time!!11" to fakt není, to zas né, ale přestože ve mně Mr. Nobody zanechal poněkud rozporuplné pocity, přece jen převažují ty pozitivní. Vezměme to popořadě (spoilery nevylučuju): Jared Leto vypadá čím dál víc jako Jim Carrey, Diane Kruger vypadá opět božsky. Samotný snímek se též skládá z na první pohled krásných obrazů - dalo by se téměř říct, že je pouze jejich sérií - a právě v tom je i jejich problém. Až sterilní čistota některých záběrů lehce/těžce zavání konstruktem a umělotinou, jako kdyby na spontaneitu a nepravidelnost nebyl v pečlivě uspořádaném vesmíru Pana Nikoho čas (o tom více později). Na všechny ty hezoučké obrázky je nějakou chvíli radost pohledět, ale když posléze zjistíme, že film je z nich složen celý, jejich účinek začne postupně slábnout, až zakotví v uvědomění si, že se nám tu někdo samoúčelně snaží hrát na emoce, podobně jako v reklamě na Jogobellu. Při vzpomínce na xtý zpomalený záběr na zaláskovanou dvojici, která leží proti sobě v pečlivě zvoleném choreografickém obrazci a donekonečna opakuje (v tu chvíli již banální) slůvka "Miluji tě", se mi dere na klávesnici slovo "kýč". _______ Brzy zároveň pochopíme, že sledovat tady nějakou dějovou linii nebo se příliš ztotožňovat s postavami je tu nemožné; film po celou dobu setrvává v jakémsi bezčasí (nakonec se i dozvíme proč), kde se konstantně vracíme tam, kde už jsme jednou byli, pak dále pokračujeme s jinými výsledky, a tak podobně. Život Nema Nobodyho je včetně dialogů a situací, ve kterých jej pozorujeme, natolik nereálný, že je skutečně Nikým (není možné se s ním osobně ztotožnit), ale zároveň je Každým, každým z nás ve smyslu, že ztělesňuje určitá archetypální témata, se kterými se jako lidé potýkáme. Film je svojí formou i obsahem skutečně výsostně postmoderní; ztráta paměti, nemožnost se soustředit, roztříštěnost, pocit, že se "děje všechno najednou" a zároveň nostalgii po tom, co bylo i nebylo - to vše ztělesňuje stařík, se kterým se setkáváme na dějové linii z Marsu. Je příznačné, že se nakonec dozvídáme, že se ve skutečnosti jedná o fikci - výplod devítiletého Nema, který si musel všechny možné důsledky své volby do důsledků vyfabulovat, aby se (snad) dokázal lépe rozhodnout v mezní situaci. Jako kdyby všechny tyto staříkovy vlastnosti byly součástí právě současných dětí a mladých lidí - paradoxně jsou to oni, kdo se dnes rodí do onoho bezčasí, do doby, která sama sebe prohlašuje za konec dějin, kdy se zdá, že nic nového již není možné vymyslet, a tak pouze dlíme ve vzpomínkách na minulost. Ona budoucnost na Marsu tedy není nějakou science fiction, ale realitou, popisem dneška, kdy se sebe i vše ostatní snažíme konzervovat v čase a místě, nejlépe zachovat na věky. Nedokážeme si představit, že může ještě něco přijít po nás, a tak jako další mezní bod, jako jakýsi "konec světa", po kterém čím dál častěji nedočkavě voláme, je pro nás pouze cesta zpět, reverse motion. _______ Jak snímek opakovaně vysvětluje a ukazuje, náš život je sice zásadně určován prchavými momenty náhody a souhry okolností, které se dějí v přítomném okamžiku, teď a tady, ale my přesto nejsme schopni tyto okamžiky a chvíle plně prožívat a uvědomovat si, že je to to jediné, co skutečně máme. Všechno se děje najednou, právě teď. Místo toho zůstáváme myšlenkami uvězněni buď v budoucnosti nebo minulosti a do těchto fiktivních světů, které si v hlavě vykonstruujeme, promítáme veškerou naši představu o štěstí. Čekáme na někoho, o kom si myslíme, že je osudovou láskou, že bez něj nedokážeme žít, myslíme na někoho, do koho jsme se bezhlavě zamilovali a nedokážeme normálně žít s partnerem a dětmi, které skutečně máme, dáváme si přesné cíle, čeho chceme dosáhnout, abychom byli šťastní a když jich konečně dosáhneme, zjišťujeme, že už nemáme pro co žít. Jak Pan Nikdo nakonec i svými vlastními ústy sám výstižně poznamenává: Toužíme mít možnost dohlédnout důsledky našeho konání a získat tak jakousi jistotu, ale kdybychom toto dokázali, pak bychom si stejně neuměli vybrat. Každá cesta je tedy ta správná.(19.7.2010)

  • Eodeon
    **

    když se ve veliké stručnosti snažíte o vybraném tématu vypovědět vyčerpávajícím způsobem a je to přitom téma bezedně hluboké, nevypovíte o něm nic, jelikož ztratíte cestu, jakmile překročíte kompetence rozumu své vlastní malé mysli a upadnete do naprostého, nesmyslného chaosu v tomto i všem ostatním: o tom a mnohém jiném je krásný film Synekdocha, New York. zde vidíte výsledek v praxi.(19.7.2010)

  • - Film se natáčel 120 dní v Belgii, Německu, Kanadě a Anglii. Natáčelo se od 4. června do 17. prosince 2007. (Saku)

  • - Zrejme inšpirovaní Futuramou sa tvorcovia rozhodli pomenovať veľkomesto na Marse "New New York". Môžete si to všimnúť v rohu veľkoplošnej obrazovky, kde sa pre verejnosť premietajú posledné chvíle Nemovho života. (Theatis)

  • - Tento film vznikal 10 let, z toho celých šest let na něm pracoval pouze režisér Jaco van Dormael. (Devitka)