Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Traffic
    ***

    Myslím, že chápu jak odpůrce filmu, tak ty, které to naprosto uhranulo. Na nějaké ultimátní výkřiky typu "Best movie of all time!!11" to fakt není, to zas né, ale přestože ve mně Mr. Nobody zanechal poněkud rozporuplné pocity, přece jen převažují ty pozitivní. Vezměme to popořadě (spoilery nevylučuju): Jared Leto vypadá čím dál víc jako Jim Carrey, Diane Kruger vypadá opět božsky. Samotný snímek se též skládá z na první pohled krásných obrazů - dalo by se téměř říct, že je pouze jejich sérií - a právě v tom je i jejich problém. Až sterilní čistota některých záběrů lehce/těžce zavání konstruktem a umělotinou, jako kdyby na spontaneitu a nepravidelnost nebyl v pečlivě uspořádaném vesmíru Pana Nikoho čas (o tom více později). Na všechny ty hezoučké obrázky je nějakou chvíli radost pohledět, ale když posléze zjistíme, že film je z nich složen celý, jejich účinek začne postupně slábnout, až zakotví v uvědomění si, že se nám tu někdo samoúčelně snaží hrát na emoce, podobně jako v reklamě na Jogobellu. Při vzpomínce na xtý zpomalený záběr na zaláskovanou dvojici, která leží proti sobě v pečlivě zvoleném choreografickém obrazci a donekonečna opakuje (v tu chvíli již banální) slůvka "Miluji tě", se mi dere na klávesnici slovo "kýč". _______ Brzy zároveň pochopíme, že sledovat tady nějakou dějovou linii nebo se příliš ztotožňovat s postavami je tu nemožné; film po celou dobu setrvává v jakémsi bezčasí (nakonec se i dozvíme proč), kde se konstantně vracíme tam, kde už jsme jednou byli, pak dále pokračujeme s jinými výsledky, a tak podobně. Život Nema Nobodyho je včetně dialogů a situací, ve kterých jej pozorujeme, natolik nereálný, že je skutečně Nikým (není možné se s ním osobně ztotožnit), ale zároveň je Každým, každým z nás ve smyslu, že ztělesňuje určitá archetypální témata, se kterými se jako lidé potýkáme. Film je svojí formou i obsahem skutečně výsostně postmoderní; ztráta paměti, nemožnost se soustředit, roztříštěnost, pocit, že se "děje všechno najednou" a zároveň nostalgii po tom, co bylo i nebylo - to vše ztělesňuje stařík, se kterým se setkáváme na dějové linii z Marsu. Je příznačné, že se nakonec dozvídáme, že se ve skutečnosti jedná o fikci - výplod devítiletého Nema, který si musel všechny možné důsledky své volby do důsledků vyfabulovat, aby se (snad) dokázal lépe rozhodnout v mezní situaci. Jako kdyby všechny tyto staříkovy vlastnosti byly součástí právě současných dětí a mladých lidí - paradoxně jsou to oni, kdo se dnes rodí do onoho bezčasí, do doby, která sama sebe prohlašuje za konec dějin, kdy se zdá, že nic nového již není možné vymyslet, a tak pouze dlíme ve vzpomínkách na minulost. Ona budoucnost na Marsu tedy není nějakou science fiction, ale realitou, popisem dneška, kdy se sebe i vše ostatní snažíme konzervovat v čase a místě, nejlépe zachovat na věky. Nedokážeme si představit, že může ještě něco přijít po nás, a tak jako další mezní bod, jako jakýsi "konec světa", po kterém čím dál častěji nedočkavě voláme, je pro nás pouze cesta zpět, reverse motion. _______ Jak snímek opakovaně vysvětluje a ukazuje, náš život je sice zásadně určován prchavými momenty náhody a souhry okolností, které se dějí v přítomném okamžiku, teď a tady, ale my přesto nejsme schopni tyto okamžiky a chvíle plně prožívat a uvědomovat si, že je to to jediné, co skutečně máme. Všechno se děje najednou, právě teď. Místo toho zůstáváme myšlenkami uvězněni buď v budoucnosti nebo minulosti a do těchto fiktivních světů, které si v hlavě vykonstruujeme, promítáme veškerou naši představu o štěstí. Čekáme na někoho, o kom si myslíme, že je osudovou láskou, že bez něj nedokážeme žít, myslíme na někoho, do koho jsme se bezhlavě zamilovali a nedokážeme normálně žít s partnerem a dětmi, které skutečně máme, dáváme si přesné cíle, čeho chceme dosáhnout, abychom byli šťastní a když jich konečně dosáhneme, zjišťujeme, že už nemáme pro co žít. Jak Pan Nikdo nakonec i svými vlastními ústy sám výstižně poznamenává: Toužíme mít možnost dohlédnout důsledky našeho konání a získat tak jakousi jistotu, ale kdybychom toto dokázali, pak bychom si stejně neuměli vybrat. Každá cesta je tedy ta správná.(19.7.2010)

  • Rogue
    odpad!

    Po Mechanikovi další odvar z Butterfly Effect - tentokrát hrající si na všeobjímající umělecké dílo, podivný romanťák i odlehčený příjemný film pro sobotní večer. Van Dormaelův 'geniální' scénář jasně cílí na mladou generaci, která nemá nakoukáno a tuto povrchní sračku může omylem uctívat. Pár měsíců. Andělé, budoucnost, holubí pověra, klonovaná prasata, Mars, tarantinovsky hláškující gangsteři, umělecky detailní či otočené záběry... jakoby Mr.Nobody ukradl dobré scény a náměty z tisíců jiných filmů (Harold and Maude, Requiem za sen, Milenci ze severního pólu) a poslepoval je dohromady snažíce se vytvořit atmosféru Fontány (BE, Donnieho Darka, Vecneho Svitu, Gattacy, Possible Worlds... whatever). Vznikl tak film o všem možném a zároveň o ničem, flirtující s časovým paradoxem a trvající příšerně dlouho. Novinář-vypravěč pro debily, vesmír plný bicyklů. A architekt ví vše. Mrdka. (která se s postupujícím časem stává zcela nesnesitelnou + ve finále propásne možnost se zachránit a utápí se ve snaze sebevysvětlení a obhájení vlastní existence, díky čemuž definitivně sestřelí jediné pozitivum předchozích dvou hodin). Proboha.__________________ edit: Tento film je stejný jako obrázkové encyklopedie na pultech Levných Knih se vznešenými názvy typu "Vše co jste kdyz chtěli vědět o ..." - je plný hezkých obrázků a povrchní k posrání. Pokud jde o knihy pro šestileté děti, jsem tolerantní. Pokud jde o dospěle se tvářící film, jdu na odpad a snahu být objektivní si nechám na jindy.(14.7.2010)

  • Radek99
    *****

    Originální film...a hlavně svého druhu experimentální snímek, blízký třeba Tykwerově Lole běžící o život. Život chápaný ve své komplexnosti jako křižovatka, neustálá dualita možného, buď x anebo, mince s možností ano x ne, zhmotněná ve své teoretické podobě paralelních vesmírů. Tam, kde kupříkladu Milan Kundera ve své Nesmrtelnosti nechává z pouhého gesta vzniknout hrdinku románu, jiný umělec, známý belgický režisér Jaco van Dormael, nechává ve svém scénáři z teoretických závěrů kvantové fyziky, teorie superstrun, vícedimenzionálního vesmíru atd. vzniknout hrdinovi se signifikantním jménem Nemo Nobody. Je nikým, jelikož je výslednicí mnoha různých křižovatek, které rozhodovaly, jakým směrem se bude ubírat jeho život. Coby nomen omen prochází pan Nikdo skrze nekonečné možnosti možného a vystihuje tak ryze postmoderní fenomén - defragmentovaný, nelineární, synkretický dějový chaos, přesně podle zákona entropie. Přesto má každá nahodilost svůj řád a chaos lze zmapovat pomocí stromovitého diagramu podobně jako kolejiště velkého vlakového nádraží. Režisér Jaco van Dormael natočil skutečně vícevrstvý a v tom nejlepším slova smyslu filosofický film (jistě, jde o jakousi pop-metafyziku, v mainstreamovém filmu nelze ani nic hlubšího čekat), přesto jeho meritem zůstává především stěžejní lidský cit - láska (a to ať už v jakékoliv podobě - nemusí to být nutně vždy ta partnerská, ale i rodičovská atd.). Proto se Pan Nikdo nejvíce jeví coby ,,Věčný svit paralelní mysli", abych užil aluzi k asi nejpodobnějšímu snímku Michela Gondryho. Van Dormael se neustále vrací k variovanému detailu oka - to, co vidíme, nemusí být nutně pravda, může jít o zdání, fikci, jsme zpátky v Platonově jeskyni. Symbol smyslového vnímání je vysokou četností zařazených záběrů detailu oka zbaven své výjimečnosti a ve vyšším rámci i platnosti. Stejně tak se řetězí i jiné symboly a motivy - železnice, kolejí, vody atd. Skutečně mimořádná je naprosto dokonalá forma (klidně bych i věřil, že Jaco van Dormael tenhle film připravoval celých těch 13 let, co měl tvůrčí pauzu a netočil...ve skutečnosti to bylo jen od roku 2001), filmový tvar dovedený k výjimečnému souladu obsahu a formy, experimentální závěry teoretické fyziky zabalené do neskutečně originálního výstupu - snad každý záběr je do detailu promyšlený, často se přelévají první a další plány záběrů, pracuje se s barvami, kompozicí, zažitými stereotypy...úchvatné jsou rovněž střihové přechody, obvykle digitálně zpracované makrojízdy kamer, střih asociovaný pohybem, rozebírání věcí... Mainstreamový film pro 21. století... Každopádně za to krásné vizuálno a vysoce sofistikovanou formální stránku si vysoké hodnocení bezesporu zaslouží... Podobné filmy: Věčný svit neposkvrněné mysli, Osudový dotek, Adaptace, Lola běží o život, Srdcová sedma(8.6.2010)

  • Eodeon
    **

    když se ve veliké stručnosti snažíte o vybraném tématu vypovědět vyčerpávajícím způsobem a je to přitom téma bezedně hluboké, nevypovíte o něm nic, jelikož ztratíte cestu, jakmile překročíte kompetence rozumu své vlastní malé mysli a upadnete do naprostého, nesmyslného chaosu v tomto i všem ostatním: o tom a mnohém jiném je krásný film Synekdocha, New York. zde vidíte výsledek v praxi.(19.7.2010)

  • Botič
    ***

    Když má něco tak malého jako je rubikova kostka o rozměrech 5*5*5 282 870 942 277 741 856 536 180 333 107 150 328 293 127 731 985 672 134 721 536 000 000 000 000 000 kombinací, kolik jich musí asi mít lidský život? Zahnout do prava, nebo snad raději do leva? Je dívka číslo 1 tou pravou, nebo by snad 2 či 3 byly lepší volbou. Co když se rozhodnu si uvařit vajíčka, nešlápnu tím někomu na jeho dlouze vymodlené štěstí? Co kdyby? Otázka, která je v tomto filmu ohýbána a deformována - otázka na níž, nikdy nedokážeme s jistotou odpovědět. Každé rozhodnutí nese v sobě schopnost zničit budoucnost a vystavět tak novou lepší/horší. Jaco van Dormael možná v obrysech předběhl Nolanovo Inception a přišel se snímkem, který má slušnou startovní pozici na jejímž konci by mohlo stát slůvko KULT. Pan Nikdo je příjemný, meditativní mix Butterfly efectu, Věčného svitu neposkvrněné mysli a možná i ten Moon tam někde v rohu vystrkuje růžky, s textovými vsuvkami formujícími se jak rubikova kostka, hrátkami se všemi možnými kapalinami, uhrančivé, dojemné, vykonstruované, texturově dokonalé a nezapomenutelné. Vždyť my všichni jsme nikým, každým, osamoceným Mr. Nobody. Surrealismus především. 9/10 MFFKV dodatek o dvacet minut prodloužená verze promítaná ve Varech ukázala film v krapet jiných odstínech ( respektive přesně v těch, které mi na první pohled unikly ) - doslovnějších a utahanějších - Navíc také skutečnost, že lze Dormaelův Mr. Nobody sestříhat prakticky jakkoliv, protože mu chybí vnitřní provázanost a celistvost, ho ve výsledku nestaví do až tak dobrého světla. Prvotní nadšení vystřídalo zmatení a brzy nejspíš i zatmění. Nová hračka dosloužila. 7/10(12.6.2010)

  • - Pro režiséra Jaco Van Dormaela je to první anglicky mluvený film a zároveň nejdražší belgický film s rozpočtem 37 milionů euro. Od jeho posledního filmu Osmý den uplynulo 13 let. (Saku)

  • - Anna (Diane Kruger), Elise (Sarah Polley) a Jean (Linh Dan Pham) jsou často oblečeny v barvách souvisejících s jejich příběhy spojenými s Nemem  (Jared Leto). Anna je oblečena v červené, která je běžně spojena s láskou. Elise v modré barvě, představující deprese, a Jean ve žluté, barvě chamtivosti. (Dalfor)

  • - veľký krach nastane o 5:50, ale ručičkové hodinky, ktoré to ilustrujú, sa posúvajú nazad z 9:13 na 9:12. (Theatis)